Důležitost pohřbu a posledního rozloučení

Pohřební rituál a jeho důležitost

Němá ho kto nariekať, tím vyrozumívá se největší opuštěnost člověka“, zapsala Božena Němcová na svých badatelských cestách po Slovensku, kde zachycovala rituály spojené se smrtí.

Miminka, která zemřou během těhotenství nebo porodu, není v naší kultuře vůbec zvykem oplakávat a jinak jim vzdávat úctu. Vystrojit slavnostní pohřeb pro děťátko, které se jen lehce dotklo země a nečekaně rychle odešlo, není obvyklé a ani příliš dobře společností přijímané. Tyto situace neznáme a nevíme, jak se k nim postavit. V naší paměti nejsou přítomné vzory, na které bychom bez přemýšlení mohli navázat. Rituály spojené s úmrtím miminka chybí. Tou, kdo osaměle děťátko oplakává a často vůbec ve svém žalu neví, co dělat, bývá nejčastěji pouze maminka. Občas ji podporuje tatínek a nejužší rodina.

Tyto děti často „němá kto nariekať“. Děláme, jako by vůbec neexistovaly a jejich maminky uklidňujeme tím, že se jim přece narodí nové dítě a zármutek není na místě. Dítě, které ani neexistovalo, nebudeme přece pohřbívat… Jsou to ty nejopuštěnější lidské bytosti.

Ve společnosti, která smrt vytěsňuje a snad poprvé ve své historii v tak velké míře nechává své zemřelé zpopelnit bez obřadu, se ale není ani čemu divit.

U miminek, která z nejrůznějších příčin zemřela v období po narození, je už truchlení společensky přijatelnější a loučíme se s nimi nějakým rituálem mnohem častěji.

Proč je vlastně pohřební rituál důležitý?

Pohřební rituál patří mezi přechodové rituály. Je to poslední rituál na životní cestě člověka, byť v případě rodičů čtoucích tyto stránky, velmi těsně navazující na početí, případně narození dítěte. Přechodové rituály byly vždy jednotlivým kulturám vlastní a jako rozcestníky nasměrovaly člověka na cestu, kde věděl, jak se má v okamžiku změny chovat. Nemusel přemýšlet, mohl rovnou konat. Takové rituály nám v mnoha oblastech v této době chybí. Ale možná je to výzva, abychom si stvořili nové, takové, které přesně naplní naše potřeby a nebudou jen naplňovat potřeby okolí, jak tomu dříve mohlo někdy být.

Všechno, co má svůj počátek, má i svůj konec. Co není uzavřeno, nedovolí nám vykročit dále. Pohřební rituál nám pomáhá se rozloučit a pochopit, že smrt je definitivní, že se kruh tohoto krátkého života uzavřel, a zároveň nás převádí po velmi vratké lávce zpátky do normálního života. Je výrazným předělem mezi rannou intenzivní fází truchlení a další fází, která může časem vyústit v přijetí té nepřijatelné skutečnosti, jakou pro nás ztráta, a ztráta dítěte především, je. Pohřební rituál nás dokonce může naplnit hlubokým klidem a vděčností za přítomnost tohoto dítěte v našem životě a může nás také těsně propojit se všemi, kteří se ho zúčastní.

U dětí zemřelých ještě před narozením může být takový rituál vyjádřením naší hluboké úcty k jejich životu, dokonce tak trochu všem navzdory. Moje maličké, možná nemocné, děťátko je přece jen člověk a zaslouží si láskyplný slavnostní obřad a uznání své existence.

Několik nápadů jak prožít rituál rozloučení

Možností, jak vyjádřit svou lásku zemřelému dítěti, je nepřeberně. Záleží na nás, chceme-li se v loučení spojit s přáteli, příbuznými, s těmi kdo nás nesli a nesou, jsou-li vůbec kolem nás tací, nebo jestli je pro nás loučení ve společnosti někoho jiného příliš bolestné a nepřijatelné.

Můžeme svému děťátku vystrojit krásný pohřeb s bílými liliemi, zpěvem a pouštěním balónků, pozvat děti a posedět v kruhu přátel u prostřených stolů. Může se stát, že se taková slavnost bíle oděných pozvaných hostí stane pro někoho, kdo se jí zúčastnil, nebo o ní slyšel, právě tím rozcestníkem, který jej inspiruje a nasměruje v nejtěžších chvílích života, o nichž netušil, že jimi bude také muset projít.

Máme-li potřebu náboženského rituálu, můžeme se obrátit na kněze nebo faráře církve, kterou si vybereme, případně na zástupce ostatních církví. I zde máme možnost hodně věcí ovlivnit podle našeho přání a můžeme posléze dokonce cítit pocit uspokojení, že pohřeb byl velmi osobní a třeba i netradiční. Nejen v katolické církvi můžeme nechat odsloužit zádušní mši, která je také krásným rituálem.

Pokud si nepřejeme pohřeb jako veřejný rituál, máme mnoho možností, které nabízí jen naše fantazie a tvořivost:

Můžeme si vyrobit jakýkoli symbol, který nám připomíná naše děťátko a sami, nebo jen s nejbližším člověkem, se s děťátkem rozloučíme tak, že jeho symbol pošleme na vyřezané loďce v záplavě květů po řece.

Něco podobného lze zažít s vypuštěním balónu, jehož součástí může být vzkaz, přání, modlitba, vyznání naší lásky. Všechny rituály tohoto druhu nám pomohou děťátko propustit a oddělit se od nejbolestivější fáze smutku.

Můžeme probudit umělce v sobě a loučit se s děťátkem psaním veršů, kresbou, malbou, vyráběním nějakého předmětu (v Německu pozůstalí rodiče nebo prarodiče tesají náhrobní kámen podle vlastního návrhu)… A je ještě mnoho zde nevyjmenovaných možností.

Přechodový pohřební rituál v jakékoli podobě nám odebere tíži z ramen a posune nás blíže k životu, který jednou budeme zase normálně žít, i když už nikdy tento život nebude stejný, jako předtím.

Proto se o něj nepřipravme. V případě, že chceme, ale nejsme schopni takový rituál zrealizovat, poprosme někoho, kdo jej za nás vymyslí a zařídí. Naše děti si to zaslouží.

Můžeme si vyzvednout schránku s popelem a tento popel vsypat na místo na zahradě nebo v přírodě, které je nám drahé a kde se cítíme dobře. Můžeme a nemusíme toto místo ozdobit. 

Můžeme ale i zvolit tradiční místo: hřbitov. Existuje i možnost pro tatínky, vlastnoručně vykopat dítěti hrob, je ale potřeba, aby této práci přihlížel hrobník.

Tento text připravila Martina Dbalá, maminka Andělky.