Honzík (0 let, srdeční porucha)

Jmenuji se Vanda, je mi 57 let a teprve teď jsem zjistila, že „všechno je jinak“. Můj příběh se neliší od příběhů doby, ve které se odehrál, tedy doby skvělého budování socializmu, který měl nulovou novorozeneckou úmrtnost, a toto zdání bylo třeba zachovat za každou cenu. Jako mladá zdravotní sestra jsem pracovala na ARO, a velmi často jsme doprovázeli pacienty na RTG vyšetření, což nesvědčí ranému těhotenství. Možná to byla příčina, že se můj syn narodil s těžkou srdeční poruchou. Možná byla příčina jinde, což vlastně není v mém příběhu tak důležité. Psal rok 1984. Hned po porodu mé dítě odvezli do Ostravy na novorozeneckou JIP, aniž jsem měla možnost, byť na chvilinku, je pochovat. Po 3 dnech, když jsem u vizity prosila o prášek na spaní, a paní doktorka oponovala, že až se miminko vrátí a budu kojit, mohlo by to vadit, sestra pronesla „ NEBUDE“. Tak jsem se dozvěděla, že můj chlapeček zemřel.  Návštěvy na porodnických odděleních byly v té době zapovězeny a já byla sama. Bylo mi 20.Domů jsem jela sanitkou s ostatními maminkami, jak to tehdy bývalo. Ony měly miminka v nažehlených krajkových peřinkách, já jen 2 igelitky. Doma nebylo po očekávaném miminku ani stopy. Zmizela postýlka, veškeré dětské oblečení, nikdo neřekl ani půl slova. Manžel, rodiče, bratr, babička....jediná zmínka, kterou jsem zaslechla, byla, že manžel odnesl do nemocnice dupačky a košilku, aby Honzíka pohřbili oblečeného. Bez obřadu, bez rakvičky, bez urny... Uběhlo 35 let, kdy se pořád o ničem nemluvilo, ale to neznamenalo, že to nebolelo. Strašně to bolelo. Ani nevím, co bolelo víc, jestli to, že Honzík umřel, nebo to, že se všichni tvářili, že se nic nestalo, že vlastně o nic nejde, když zemřel tak záhy po narození. Možná si mysleli, že jsem si na něj ještě nezvykla, že to ještě ani nebyl človíček, že jej prostě nahradím dalším dítětem, možná jim to jednoduše bylo jedno. S věkem jsem dospěla ke zjištění, že děti prostě umírají, že od dob, kam naše vědomí dohlédne, vždy umíraly, a to dokonce nejvíc ze všech. Vždy byly nejzranitelnější, nejsnadnější kořistí, nejnáchylnější na nemoci. I obě moje babičky přišly a o děti, a co teprve válečné vdovy a matky? Tehdy jsem začala tušit, že problém je někde jinde.  Nejsem praktikující věřící a nechápu, proč by si Bůh měl povolávat děti. Proč by nám je měl brát, vždyť je to sobecké, děti nejsou jeho hračka. Tohle zjištění jsem opět propírala v sobě několik let, až jsem s pomocí psycholožky našla cestu a byla schopná Bohu odpustit. No, možná ne odpustit, ale jsem ochotná vyjednávat. Zjistila jsem, že víra v Boha, je vlastně přijetí faktu, že věci se dějí. Někdo říká, že je to vůle Boží, někdo říká, že „prostě to tak je“. Jde o smíření a přijetí. Cesta  ke smíření ale nevede předstíráním, že se nic nestalo. Po těch mnoha letech jsem si uvědomila, že nezemřel jen syn, ale také vnuk, pravnuk, synovec. Že všichni mí nejbližší také trpěli, ale všichni jsme mčeli proto, že jsme jednak nevěděli, co říct, druhak jsme nechtěli jeden druhému ublížit připomínáním toho, co se stalo. Neumím si představit, kdyby toto prožívala moje dcera, že bych u ní nebyla, že bych ji nedržela v náruči. Jak se tehdy asi cítila moje máma, na to se jí už bohužel nezeptám, ale kdyby moje zkušenost mohla pomoci někomu jinému, třeba by to všechno mělo smysl. Vím, jaké to je, kdy nechcete slyšet, že „to chce čas, to přejde, to přebolí“. Ne, NIKDY to nepřestane bolet, ale musíme se naučit s tím žít. Musíme se naučit jít dál a fungovat. Musíme dovolit smíření, aby naši bolest přetavilo postupně v krásné a laskavé vzpomínky, aby i tato zkušenost obohatila náš život.