Nastal prosinec a já prožívala ty nejkrásnější chvíle svého života. Měla jsem všechno, co jsem si kdy jen mohla přát. Dvě spokojené holčičky, skvělého manžela, krásný nový dům, skvělou rodinu kolem sebe a hlavně, hlavně jsem byla potřetí těhotná a přála si manželovi porodit syna, kterého si tak moc přál. Můj život měl obrovský smysl. Teď už ale vím, že všechno se může z minuty na minutu změnit v naprostou tragédii.

Od začátku těhotenství probíhalo úplně stejně jako dvě předchozí. Bývalo mi špatně od žaludku, byla jsem unavená, měla jsem nízký tlak, ale věděla jsem, že to jednou přejde a kvůli miminku vydržím všechno! Když nám ve 13. týdnu potvrdili, že je vše v naprostém pořádku, byla jsem tak strašně šťastná, všichni jsme byli šťastní. Mohli jsme jít „s pravdou ven“ a řekli to jenom nejbližšímu okolí. Moji rodiče to věděli skoro od začátku, mamka to hned poznala. Našim holkám jsme to řekli mnohem později. Začaly se na miminko těšit a moc si přály brášku. Hladily mi bříško, pusinkovaly ho, ptaly se, jak se bude jmenovat.. Začala jsem se hrozně těšit, až budeme kompletní.

Noc před tím, než k nám měl přijít Mikuláš s čerty, se mi zdál sen. Byla jsem někde zavřená, měla na rameni hadičku, kterou protékala krev. Kolem mě byli cizí lidé, asi doktoři, a já se úplně vyděšeně pořád dokola ptala, co to je, že se bojím, že to uškodí mému děťátku, když jsem těhotná. Oni mě ujišťovali, že ne. Ráno jsem se vzbudila, na sen zapomněla a všichni jsme si užívali mikulášskou návštěvu.

Den poté, 6. 12. 2021, než jsme odjeli na prohlídku, mi moje sestřenice a zároveň nejlepší kamarádka napsala, ať vše dobře dopadne, a že se pak mám hned ozvat. Já měla skvělou náladu, tak jsem ještě rychle odepsala „děkujeme, děkujeme“ a jeli jsme. Manžel a naše holky jeli jako vždy se mnou. Vešla jsem do ordinace, moje paní doktorka se mě zeptala, jak se cítím a já jí řekla, že KONEČNĚ DOBŘE, konečně je mi dobře. Zkontrolovala mě a začala dělat ultrazvuk. Já jsem byla myšlenkami někde jinde, přemýšlela jsem, co budeme s holkami dělat, co budeme vařit.. Nikdy, nikdy by mě nenapadlo, že já a můj muž budeme patřit mezi ty rodiče, které potká ta největší rána, jakou může člověk v životě zažít.. Bylo to jako blesk z absolutně čistého nebe!

To, jak dlouho koukala moje paní doktorka na obrazovku, jsem v tu chvíli vůbec nevnímala. Pak ale přišla věta, na kterou nikdy nezapomenu: ,,Mně se to vůbec nelíbí!“ Vůbec jsem nechápala, chvíli jsem si myslela, že si dělá legraci. Nedělala. Podívala jsem se na ni očima, které prosily o to, aby to legrace byla. Viděla jsem její oči a bylo mi jasné, že je konec. Ukázala mi obrazovku a já neviděla nic jiného, než velký černý kruh a trochu hlavičku. Vůbec jsem nechápala, do očí mi vyhrkly slzy. Moc nevím, co mi říkala, byla jsem v naprostém šoku. ,,Je to asi močový měchýř“, jenom to jsem si stihla zapamatovat. Poslala mě okamžitě do Brna za specializovaným lékařem. Když jsem se oblékala, slyšela jsem, jak tam volá a vše nám domlouvá. Pak za mnou ještě přišla a já se jí zeptala, jestli je to na potrat, to bylo jediné, co mi běželo hlavou. Neřekla mi to. Jen se ptala, kdo se mnou pojede, že takhle nemůžu sama…

Došla jsem nějak k autu a už jsem jenom brečela. Holky jsme odvezli k bratrovi a jeli do Brna. Sestřenice mi psala, proč neodepisuju.. Jen jsem stroze odpověděla: špatný, jedeme do Brna. Mamku jsme ještě nechtěli plašit, bylo lepší, že mohla být ještě pár hodin v klidu. Manžel mě pořád uklidňoval, opakoval, že bude vše v pořádku, pro mě už tohle byl naprostý konec. V Brně nám pan doktor potvrdil, že ten velký černý kruh, je naplněný močový měchýř. Miminko nemůže čůrat, přepážka mezi močovým měchýřem a močovou trubicí se zavřela. A navíc nemá žádnou plodovou vodu. Prý se na takovéto problémy přichází už v prvním trimestru, ale naše miminko bylo celou dobu v pořádku.. Tak strašné věci se nedaly vůbec poslouchat, jen jsem brečela, nemohla jsem mluvit a se sama sebe ptala, jak moc ho to asi bolí.. Manžel se ptal za mě, co se s tím dá dělat, jaké máme

možnosti.. Pan doktor odpověděl, že je to na nás. Můžeme buď ukončit těhotenství, nebo v něm pokračovat, ale miminko pravděpodobně zemře před narozením, nebo těsně po něm. A třetí možností, kterou nám doporučil a my si ji zvolili, byl odběr moči miminka a klků, podle kterých se zjistí, zda jsou v pořádku ledviny a dalo by se miminku co nejdříve voperovat mezi močový měchýř a močovou trubici hadičku, která by mu umožnila vyprázdnit se a dál s ní žít.. Operaci provádí v Praze a pan doktor by nám to domluvil. Svitla nám aspoň malinkatá naděje.

Seděli jsme v čekárně se všemi těmi páry, které se dozvídali pohlaví svého zdravého miminka, byli tak šťastni a hlavně, viděli na ultrazvuku celé svoje miminko. Snažila jsem se „schovat“ za manžela, nechtěla jsem, aby mě viděli, nechtěla jsem vidět je.. Na genetické konzultaci na nic nepřišli. Jen jsem tam seděla a brečela, nebyla jsem schopna odpovědět vůbec na nic, nemohla jsem si na nic vzpomenout, všechno za mě musel odpovídat manžel. Ptali jsme se na důvod, chtěli jsme vědět, proč se to miminku stalo. Žádný důvod nebyl. Prostě se to stalo. Prý se to stává, ale úplně ojediněle..

Tu strašnou bolest, kdy mi přes podbřišek brali jeho moč, klky, aspoň trochu převyšovalo vědomí, že se pro jeho záchranu snažíme udělat vše. Nedívala jsem se, jen jsem cítila všude hadičky.. Hned jsem si vzpomněla na ten sen, který měl bát asi předtuchou..

Všichni byli strašně hodní, myslím, že už v tu chvíli věděli, jak vše dopadne.. Ale prý nám drží palce. Výsledky budou do čtrnácti dnů! Další šílená zpráva! Moje naděje vyhasínaly. To máme teď před Vánoci čekat na ten verdikt tak strašně dlouho?! Hlavou mi běželo, že asi letos dostanu na Vánoce smrt svého dítěte, dítěte, které jsem tak moc chtěla. Strašně jsem se bála, napadaly mě různé věci, třeba, co když ve mně miminko za tu dobu zemře?! Absolutní hrůza!

Přijeli jsme domů a začal děs, všechno na mě padlo, jen jsem brečela, bylo mi špatně, nemohla jsem odpočívat, spát a do toho vidina nejtěžších 14 dní našeho života. Druhý den jsem volala svojí paní doktorce, chtěli jsme, aby se na miminko během té dlouhé doby podívala. Souhlasila a měla jsem přijít kdykoliv. S výsledky nakonec volali hned ten den večer, pozvali nás na konzultaci hned zítra 8. 12 v 11:30.

Cestou do Brna hráli vánoční písničku Andělé strážní od Václava Neckáře, zpívá se tam ,,..Pane nedopusť…“, to jsem si pořád a pořád v duchu opakovala .. ON ale dopustil… Já už vlastně asi byla smířená. Seděli jsme tam, poslouchali ty věty, které mi rvaly uši, dívala jsem se z okna, nevěřila jsem, že tohle se děje opravdu nám a přála si, abych se probudila, že je to jen noční můra.. ,,Nevypadá to dobře, ledviny jsou fatálně poškozeny..“, voperování hadičky prý je možné, ale miminko to pravděpodobně nepřežije a i kdyby ano, dožilo by se možná dvou let. V tu chvíli jsem nebrečela já, ale můj manžel. Jen se jen zeptal: ,,Jak?“, odpověděla: ,,V tomto stádiu těhotenství bohužel formou porodu.“ Další šok, nikdy jsem nad tím nepřemýšlela, nikdy jsem nepřemýšlela o ničem takovém. Nevěřila jsem tomu, co se děje, ale ono se to prostě dělo.. Můj muž řekl, že musím já rozhodnout, já jsem ho celých pět měsíců nosila u sebe. Snažila jsem se zachovat si v tu chvíli chladnou hlavu a přemýšlet, jak jen nejlépe to šlo. Nezlobila jsem se na manžela, že nechal toto rozhodnutí na mně. Bylo to správné. A já věděla, co odpovědět, nechtěla jsem, ale musela. Musela jsem říct, že si přeji ukončit život mého malého miminka. Byla jsem si jistá, že tak to pro naše miminko bude nejlepší, nechtěla jsem, aby trpělo. Nevěděla jsem, jak začít, řekla jsem jen, že bych chtěla porodit v Boskovicích, kde jsem se sama narodila, kde jsem prožila nádherné čtyři roky na střední škole a kde hlavně pracuje moje paní doktorka. Nechala nás tam samotné, abychom se domluvili, ale my jsme nemluvili, jen jsme seděli a brečeli. Porod v Boskovicích mi byl umožněn, podepsali jsme všechny papíry a s tím vším zase procházeli kolem všech těch šťastných párů, kde jsme vlastně kdysi taky takhle šťastně seděli.

Volala jsem paní doktorce a jen jí potvrdila, co ona už věděla od pondělí. „Chtěla bych ukončit těhotenství“.. pak už jsem jí do telefonu jen brečela. Ona mi řekla, že mi tam vše domluví, že to zvládneme, že přijede a bude tam semnou, odrodí mě. V pátek v 7 hodin máme přijet. To mi paradoxně v tu chvíli hodně pomohlo.

Venku byla krásná zima, holky chtěly ven, a tak jsme chodily kolem domu, holky se bobovaly. Manžel se snažil být s námi co nejvíce, chodili k nám moji rodiče, moji sourozenci, přišla mě podpořit moje sestřenice. Nikoho jiného jsem nechtěla vidět, nešlo to. Věděli to jen ti nejbližší a chápali mě.

Večer jsem se snažila s miminkem rozloučit, hladila jsem si břicho a říkala mu, ať se na nás nezlobí, ale že pro něj chceme jenom to nejlepší a že ho máme hrozně rádi.

Sněžilo, stejně jako při porodech holek.. V těhotenství jsem si říkala, jaká škoda je, že budu rodit na jaře a ne zase v zimě. Tak mi to moje miminko asi chtělo umožnit. Byl pátek 10. prosince a já jela porodit své mrtvé dítě. Celou dobu se tak hrozně hýbalo, asi už vědělo, co přijde a loučilo se semnou. V rádiu hráli zase Václava Neckáře.. Celou cestu jsem potřebovala mluvit, mluvit cokoliv.. Jen nebýt potichu.. Přišlo pár SMS „na podporu“.

V nemocnici nás přijali, jsem jim všem strašně za vše vděčná, manžel mohl být celou dobu se mnou. Všichni už od mojí paní doktorky všechno věděli, takže se moc nevyptávali. Byli tak empatičtí, vzpomínám na to vše ráda a se strašnou pokorou i k nim, ta situace není snadná ani pro ně. Zavedli mi tyčinky na otvírání porodních cest, pod jazyk dali tabletky. Pak se jen čekalo a čekalo. Oba moje předchozí porody byly vyvolávány a tak jsem počítala s tím, že to bude nekonečné, s tím rozdílem, že na konci nepřijde žádná odměna. Přidávali tabletky, nic se nedělo, já stále jenom cítila pohyby miminka, které právě zabíjím. Pořád jsme s manželem mluvili a mluvili, nemohla jsem ležet a tak jsem chodila, nebo stála a dívala se z okna. Viděla jsem na svou školu, kde jsem studovala. Vzpomínala jsem na vše, co jsem tam prožila, nikdy by mě tenkrát nenapadlo, že tu za 11 let budu rodit své mrtvé dítě. Přijela moje paní doktorka, hned za mnou šla. Kolem druhé hodiny přišly bolesti. Miminko přestalo kopat, přestalo se hýbat.. Tak strašně jsem to chtěla mít za sebou. Začalo to bolet, v půl čtvrté jsem zavolala porodní asistentku, že bych chtěla epidurál, svolali anestezioložku, ale přišla moje paní doktorka, zkontrolovala mě a prý to ještě není. A mě už to tak bolelo. Ale musela jsem vydržet, už se to rozjíždí a epidurál by to zpomalil. Pak už to šlo celkem rychle, v sedm mi epidurál konečně napíchli, hadičkou, která vedla na rameno (zase moje předtucha) mi pustili oxytocin a já v půl desáté, kdy epidurál přestal působit, porodila naše mrtvé miminko. Podívala jsem se na manžela, měl tváře v dlaních. Musel to vše prožít se mnou. Vím, že mi chtěl pomoct, ale neměl jak. Strašně si ho vážím a jen to utvrdilo to, že jsem si tenkrát vybrala, jak nejlépe jsem mohla.

Miminko odnesli, do konce svého života si neodpustím, že jsem ho neviděla, nepochovala si ho. S manželem jsme se tak rozhodli a já věřila, že to tak bude lepší a že si ho stále budeme představovat podle sebe. Nikdo mi v tu chvíli neřekl, jak moc důležité rozloučení je. Pohlaví jsme si v těhotenství říct nenechali, mělo to být překvapení. Paní doktorka nám přišla říct, že to je chlapeček….. Dali jsme mu jméno Hynek, už jsme ho měli dlouho vybrané. Hynek měl 28 cm a 650 g.

Po všem jsem jenom dlouze zírala před sebe. Nechali nás tam přespat, nikam jsme se nemuseli stěhovat a manžel mohl přespat se mnou. Moje jediná spása. Stal se mojí spásou. Jsem všem tam tak moc vděčná! Jak se celou dobu všichni chovali, ve všem nám vyšli vstříc, na naše veškeré dotazy se snažili opovědět. Díky nim budu i na tento porod vzpomínat v dobrém.

Ráno přišla moje paní doktorka s propouštěcí zprávou a já se jí zeptala, jestli už v TO pondělí věděla, že budu muset tohle vše podstoupit. Potřebovala jsem to vědět.. Přikývla.

Dali mi prášek proti tvoření mléka a pustili mě domů. Začalo peklo, jako bych procitla z toho šoku. Dva dny před Štědrým dnem jsme si jeli pro urničku. Byla jsem tak ráda, že tu s námi přes Vánoce bude. Nějak jsme Vánoce přežili, dva sváteční dny jsem nemohla vstát z postele. Všechno se prostě tak nějak dělo… se mnou, ale přitom beze mě. Beze mě, protože s naším chlapečkem odešlo i kus mě..

Svět se pro mě zastavil a tak nějak stojí. Nedokážu se na nic soustředit, moc na něj myslím, je mi tak strašně smutno. V noci nemohu spát a stále a stále si opakuju a ptám se, jestli už mi odpustil. HLADÍM jeho urničku, jako jednu z mála věcí, co nám po něm zbyla. DÍVÁM se do zrcadla na dvě jizvy v podbřišku, přes které jsme spolu ještě nedávno byli napojeni, a tiše doufám, že mi tam zůstanou navždy. Zarámujeme si jeho fotku z ultrazvuku, kde byl tak strašně už tenkrát podobný svým sestřičkám. Holkám jsem o Hynkově smrti řekla ještě před tím, než se narodil. Ta starší to chápe, ví, že miminko umřelo. Mladší mi po porodu několikrát řekla, že musí opatrně, že mám přece v bříšku miminko, tak jak jsme ji to celé těhotenství opakovali.. A teď, teď už zapomněla… Já ale nikdy nezapomenu!

Chlapečku můj milovaný, NIKDY na Tebe nezapomeneme! Je mi tak strašně líto, že jsem Ti nemohla dát možnost tu s námi být, vyrůstat tady s námi. Nemohla Ti říkat stejně, jako Tvým sestřičkám, jak moc Tě miluju. ODPUSŤ mi prosím, že jsem Tě neviděla! Prosím, moc Tě prosím, odpusť mi.. Představujeme si Tě s tatínkem jako blonďatého kudrnatého modrookého andílka, tak jako jsou Tvoje sestřičky.. Andílka, se kterým se jednou shledáme a už ho nenecháme odejít!!! Tvým sestřičkám to jednou vysvětlíme a budeme si Tě stále připomínat. Vím, že tu s námi jsi, jsi totiž v našich srdcích!

Navždy s láskou!

Maminka, tatínek a sestřičky

Rádi bychom se s Vámi podělili o náš příběh, protože právě Vaše příběhy nám pomohly a dodaly naději.

Dnes je to přesně rok, kdy se nám narodil náš andílek Mathias – náš prvorozený syn.

Celé naše těhotenství probíhalo absolutně bez komplikací, a kromě nevolností v prvním a částečně druhém trimetru, jsme si vše užívali a cítili jsme se jako v pohádce. Čekali jsme naše první dítě, a tak jsme se na něj také náležitě těšili. Absolvovali jsme všechna možná vyšetření v průběhu těhotenství, vždy jsme odcházeli se zprávou, že máme krásné zdravé dítě. Vše tedy probíhalo bez komplikací až do 38. týdne…

Ten den jsme s manželkou doma dělali „větší“ úklid. Večer, když jsme se konečně natáhli na gauč si manželka všimne, že necítí pohyby. Začali jsme tedy vzpomínat, kdy kopnul naposledy – „Naposledy jsem ho cítila ráno!“. Uklidňoval jsem ženu, že určitě jenom spí a že to občas přece dělává. Začal jsem dávat své ženě své studené ruce na bříško, protože to Mathiáska vždycky probudilo a začal mě kopat jak divý, ale teď nic… Stále jsem ženu uklidňoval a říkal jí, že se miminka přece méně pohybují ke konci těhotenství, protože mají v bříšku méně místa, ale i tak už jsme tušili, že něco není v pořádku, že je něco špatně… Šli jsme spát, tedy aspoň já se o to šel pokusit. Manželka jen celou noc chodila po obýváku a šťouchala si do bříška, mluvila k němu a přemlouvala ho, ať se pohne. Hned brzo ráno jsme vyrazili do nemocnice. Stále jsme kontrolovali bříško, jestli se nepohne. Po příjezdu do nemocnice manželku okamžitě vzali na vyšetření, já musel zůstat na chodbě. Modlil jsem se a klepal na dřevo, aby bylo vše v pořádku. Po chvíli mě zavolala sestřička a na tenhle okamžik nikdy nezapomenu.

Běžím chodbou a slyším pláč své ženy. Začínám křičet, nevím co se děje. Když přiběhnu, žena mi oznamuje, že je něco špatně. Musí přijít asistentka primáře, aby nás vyšetřila. Stále nám nic neřekli. Jen víme, že je něco špatně. Přichází paní asistentka a po krátkém vyšetření nám oznamuje, že miminku nebije srdíčko. Nemohli jsme tomu uvěřit. Svět pro nás rázem skončil, nebaví nás žít, chceme umřít… Paní asistentka se nás ptá, zda chceme rodit přirozenou cestou či císařem, s tím, že po císaři bychom se nemohli nejméně rok snažit o druhé miminko. Mathiásek byl nachystaný hezky k porodu, tudíž nám doporučovala přirozený porod, pro který jsme se nakonec i rozhodli.

Odvádí nás na porodní box, kde jen brečíme, chceme to mít vše co nejrychleji za sebou. Celé odpoledne slyšíme jak se z ostatních pokojů line pláč narozených dětí… Není nic horšího, než když víte, že to vaše plakat nebude… Porod šel relativně rychle a za 6 hodin byl malý venku. Ikdyž jsem věděl, co se stalo, stejně si člověk tam vzadu pohrává s myšlenkou, že se lékaři třeba spletli a když se malý narodí, tak začne plakat… Ale neplakal. Po porodu ho sestřička zabalila a odnesla pryč z pokoje. Ještě před porodem jsme se rozhodli, že našeho syna chceme vidět a rozloučit se s ním. Poté nám ho sestřička přinesla. Byl v pletené modré peřince. Na hlavičce měl modro bílou pletenou čepičku. Přes hodinu jsme si ho chovali a měli tu možnost se s ním rozloučit. Pohladit ho po tváři, říct mu, že ho milujeme a že na něj nikdy nezapomeneme…Poděkovat mu, že ikdyž musel tak brzo odejít, že jsme aspoň těch 9 měsíců mohli být jeho rodiči.

Nedokáži ani popsat, jak moc u mě manželka po tomto porodu stoupla. Každý den ji za to obdivuji a budu obdivovat do konce svého života. Vše jsem prožíval s ní, veškerou tu bolest, strach, nejistotu a beznaděj. Byli a stále jsme si navzájem oporou. Jeden bez druhého bychom to zkrátka nezvládli. Vždycky jsme k sobě měli blízko, ale tato situace nás oba sblížila ještě víc a tak vzájemně na sebe napojila, a vím, že spolu už zvládneme cokoliv.

Ještě ten samý den jsme se vrátili domů, a to s prázdnou náručí a obrovskou bolestí. Našemu synovi jsme udělali pohřeb a na jeho místě zasadili strom – jak se říká, postav dům, zasaď strom, zploď syna,… Jen jsem nikdy netušil, že to bude takto.

Na konec bychom vám chtěli říct, že ta bolest v srdci už nikdy nezmizí, bude ve vás pořád, jen se s ní naučíte žít. Neuplyne jediný den, kdy bychom na svého prvorozeného syna nemysleli.

Ale i náš příběh má šťastný konec a my tento příběh po jednom roce už nepíšeme dva, ale tři. Náš andílek nám totiž poslal brášku Eliáška, který mu je nesmírně podobný. Věříme, že Mathiásek nad námi drží ochranná křídla a jednou se opět spolu všichni shledáme.

„Někteří lidé o andělech jen sní, my toho svého drželi v náručí!“.

Jmenuji se Vanda, je mi 57 let a teprve teď jsem zjistila, že „všechno je jinak“. Můj příběh se neliší od příběhů doby, ve které se odehrál, tedy doby skvělého budování socializmu, který měl nulovou novorozeneckou úmrtnost, a toto zdání bylo třeba zachovat za každou cenu. Jako mladá zdravotní sestra jsem pracovala na ARO, a velmi často jsme doprovázeli pacienty na RTG vyšetření, což nesvědčí ranému těhotenství. Možná to byla příčina, že se můj syn narodil s těžkou srdeční poruchou. Možná byla příčina jinde, což vlastně není v mém příběhu tak důležité. Psal rok 1984. Hned po porodu mé dítě odvezli do Ostravy na novorozeneckou JIP, aniž jsem měla možnost, byť na chvilinku, je pochovat. Po 3 dnech, když jsem u vizity prosila o prášek na spaní, a paní doktorka oponovala, že až se miminko vrátí a budu kojit, mohlo by to vadit, sestra pronesla „ NEBUDE“. Tak jsem se dozvěděla, že můj chlapeček zemřel. Návštěvy na porodnických odděleních byly v té době zapovězeny a já byla sama. Bylo mi 20.Domů jsem jela sanitkou s ostatními maminkami, jak to tehdy bývalo. Ony měly miminka v nažehlených krajkových peřinkách, já jen 2 igelitky. Doma nebylo po očekávaném miminku ani stopy. Zmizela postýlka, veškeré dětské oblečení, nikdo neřekl ani půl slova. Manžel, rodiče, bratr, babička....jediná zmínka, kterou jsem zaslechla, byla, že manžel odnesl do nemocnice dupačky a košilku, aby Honzíka pohřbili oblečeného. Bez obřadu, bez rakvičky, bez urny... Uběhlo 35 let, kdy se pořád o ničem nemluvilo, ale to neznamenalo, že to nebolelo. Strašně to bolelo. Ani nevím, co bolelo víc, jestli to, že Honzík umřel, nebo to, že se všichni tvářili, že se nic nestalo, že vlastně o nic nejde, když zemřel tak záhy po narození. Možná si mysleli, že jsem si na něj ještě nezvykla, že to ještě ani nebyl človíček, že jej prostě nahradím dalším dítětem, možná jim to jednoduše bylo jedno. S věkem jsem dospěla ke zjištění, že děti prostě umírají, že od dob, kam naše vědomí dohlédne, vždy umíraly, a to dokonce nejvíc ze všech. Vždy byly nejzranitelnější, nejsnadnější kořistí, nejnáchylnější na nemoci. I obě moje babičky přišly a o děti, a co teprve válečné vdovy a matky? Tehdy jsem začala tušit, že problém je někde jinde. Nejsem praktikující věřící a nechápu, proč by si Bůh měl povolávat děti. Proč by nám je měl brát, vždyť je to sobecké, děti nejsou jeho hračka. Tohle zjištění jsem opět propírala v sobě několik let, až jsem s pomocí psycholožky našla cestu a byla schopná Bohu odpustit. No, možná ne odpustit, ale jsem ochotná vyjednávat. Zjistila jsem, že víra v Boha, je vlastně přijetí faktu, že věci se dějí. Někdo říká, že je to vůle Boží, někdo říká, že „prostě to tak je“. Jde o smíření a přijetí. Cesta ke smíření ale nevede předstíráním, že se nic nestalo. Po těch mnoha letech jsem si uvědomila, že nezemřel jen syn, ale také vnuk, pravnuk, synovec. Že všichni mí nejbližší také trpěli, ale všichni jsme mčeli proto, že jsme jednak nevěděli, co říct, druhak jsme nechtěli jeden druhému ublížit připomínáním toho, co se stalo. Neumím si představit, kdyby toto prožívala moje dcera, že bych u ní nebyla, že bych ji nedržela v náruči. Jak se tehdy asi cítila moje máma, na to se jí už bohužel nezeptám, ale kdyby moje zkušenost mohla pomoci někomu jinému, třeba by to všechno mělo smysl. Vím, jaké to je, kdy nechcete slyšet, že „to chce čas, to přejde, to přebolí“. Ne, NIKDY to nepřestane bolet, ale musíme se naučit s tím žít. Musíme se naučit jít dál a fungovat. Musíme dovolit smíření, aby naši bolest přetavilo postupně v krásné a laskavé vzpomínky, aby i tato zkušenost obohatila náš život.

Jsem sestřička z novorozenecké JIP, kde se staráme o nedonošená a nemocná miminka. Vím, co všechno se může během těhotenství stát, znám stránku Prázdná kolébka, vím o tom všem, že se to prostě občas stane… Jen jsem netušila, že to jednou poznám i z druhé strany, z pohledu mámy...

Než jsem otěhotněla, trvalo to, zkoušeli jsme všechno možné, nakonec jsme se po 8. kole IVF dočkali vytouženého miminka. Jen díky úžasnému lékaři, který je prostě anděl na zemi a který to se mnou nevzdal, se mi splnil sen. Sen být mámou.

Těhotenství bylo ukázkové, nikde žádný problém, sice jsem zvracela až do 16tt, ale věřte mi, já byla šťastná i za to. Až do konce jsem chodila do práce. Bylo mi psychicky a fyzicky skvěle, zvláště po 24tt, kdy už jsem věděla, že máme slušnou šanci. Nikdy mi nebylo líp. Byla jsem 30+1 , pomalu se mi blížil odchod z práce. Ten den nám kamarádi z oddělení nachystali překvapení (byli jsme těhotné dvě), něco jako rozlučku, kde jsme kreslili bodýčka, vsázeli se o pohlaví, dárečky a tak… Kolegyně se mě občas ptá, co dělá mimi, a já odpovídám, že spí... nic mi nedochází. Až ten večer ležím na gauči a najednou mi to docvakne. Nehýbe se! Kdy se hýbalo naposled? Nemůžu si vzpomenout… Hlavou mi probíhá tisíc scénářů… panika… manžel si všiml, že něco není v pořádku. Nic jsem mu neřekla. To bude dobrý, musí to být dobrý. Prostě spí, to je normální. Celou noc jsem nespala, ale pořád ještě doufala.

Ráno vstávám do práce, a nic, nevzbudila se ani v autě, kde jsem pustila písničky na plný koule a ona vždy, kopala jak divá. Tentokrát nic. To už vím, že je zle… ale pořád doufám. Jdu do práce, beru to přes porodní sál, nechce se mi otravovat, Jdu k nám na JIP. Nic nikomu neříkám. Bojím se, že budu za hysterku, i když všechny jako kolegy znám…. Nakonec to nevydržím, a jdu zpět na sál. Kamarádka s lékařkou mě chytají za ruku a celou uřvanou vedou na vyšetřovnu, uklidňují mě, začínám být hysterická čím dál víc.

Dělají ultrazvuk, s kamennou tváří koukají na obrazovku a nic neříkají, nemusí ani nic říkat… Je mi to jasné, prosím je ať mi to řeknou, brečím a řvu. Mezitím přichází další lékař, který to potvrzuje. „Do toho dítěte už nic nejde“, nebo něco takového povídá. Křičím, řvu, klepu se, chci umřít, mám pocit, že to nepřežiju, šílím. Kamarádka (por. asistentka) mě celou dobu drží za ruku. Mám pocit, že zešílím, že to nevydržím, nedám, že proste umřu. Nedá se to popsat. Najednou jako bych měla prázdný břicho, jako bych vůbec nebyla nikdy těhotná… Jediný co chci, jet znovu do Pardubic (ivf centrum) najednou mi to zas nedochází, jsem jak zfetovaná a opilá.

Volám svému andělskému lékaři, že nevím, co mám,dělat, že mi umřelo dítě, plácám asi nesmysly, ale je první, kdo mě napadl. Pak volám manželovi, ať si pro mě dojede, nejdřív nechápe… nevím jak to říct mámě… doma jsem si jen sbalila věci a jela zpět. I přes zákaz návštěv mi nechávají manžela u sebe celou dobu na gynekologii. Vyvolávají mi porod, je mi hrozně zle, ale nepostupuje to, bojím se císařského řezu. Chci se rozloučit… Jsou tu na mě všichni hodní, možná si řeknete, že kvůli tomu, že mě všichni znají, ale já se cítím bezpečně, všichni se mi snaží pomoct… Jsou tu pro mě. Jsem až dojatá z jejich péče. I když to nevypadalo, porod se jako zázrakem druhý den rozjel a já se přesouvám na porodní sál, je tam jedna z nejúžasnějších porodních asistentek. Ulevuje se mi, že je tam s námi právě ona. Moje přání je jasné už od začátku. Chci se rozloučit a co nejvíce v klidu. Manžela nenutím, ale on je se mnou každičkou vteřinu, já vím do čeho jdu, on ne… Stará se o mě úžasně.

Porod bolí, každý porod bolí, ale tenhle o to víc, protože je bez odměny... Je 4. června 21:28, jsem 30+3, na hrudník mi pokládají dítě, moje dítě… Najednou mi to zase všechno dochází, manžel mi uplakaný hlásí, že je to holčička (nevěděli jsme to) Chovám si ji, takhle jsem si to vždycky představovala. Je krásná, teplounká, jen nepláče, spinká, spinká navždy, má 1510 g… cítím zvláštní pocit, srdce se mi puká, já umírám asi po sté.

Ale je to krásné. Sen se mi splnil, jsem máma, držím své vymodlené dítě v náruči, jsme všichni tři spolu, má to jen jednu chybičku. Šarlota je mrtvá, a je to naposledy co ji můžeme pohladit, pomazlit, pusinkovat… Jsem pyšná na manžela. Zvládnul to se mnou… Máme otisky, čepičku, celé fotoalbum, které si každý den prohlížím, nikdy bych nevěřila, že zrovna tyto fotky z porodu pro mě budou tak důležité…

Náš příběh končí… Šarlota umřela z neznámé příčiny, pitva nic neodhalila… Bolí to, moc to bolí, mám prázdnou náruč a zlomené srdce. Nikdy se s tím nesmířím, nikdy nezapomenu, jen se s tím učím žít. Už to nikdy nebude jako dřív, už jsem navždy máma. Máma malého anděla. Nevím, jestli ještě někdy otěhotním, ale jedno vím jistě. Nikdy to nevzdám. Nechci Šarlotu nahradit, to ani nejde, ale moc si přeji, aby měla sourozence, abychom měli zase pro co žít.

Děkuji, že jste dočetli až sem. Anna V.

Všechno začalo jednoho krásného dne, kdy mi Lucinka (necelých 2,5 roku) položila ruku na břicho. Zarazila jsem se a ptám se jí: „Co je, tam něco je?“ Lucinka odpověděla: „Jo“. Pak pokračuju „A co?“ dodávám: „Miminko?“ Bylo mi jasné, že by ještě nedokázala odpovědět sama. Opět odpovídá „Jo“. To jsem se začala smát a povídám: „A jak to víš, Ty ho cítíš?“ A Lucinka rozhodným hlasem: „Jo“. Od této chvíle jsem byla šťastná a doufala jsem, že se nemýlí. Pak byla první návštěva u doktora a potvrdilo se.

Vše probíhalo hladce do první genetiky ve 12. týdnu. Je faktem, že jsem něco tušila už před samotnou cestou do Olomouce. Při vstupu do ordinace už snad ve dveřích hlásím, že chci fotečky, aby se na ně nezapomnělo. Doktor u vyšetření pořád povzdychoval, trvalo vše mnohem delší dobu a vůbec nic mi neřekl. Po vyšetření mi řekl, ať se posadím. Samozřejmě že mi fotky neudělal. Prý jsem se měla připomenout. Pak mi konečně vysvětlil, co viděl na ultrazvuku. Prosáknutí temene bylo větší než má být. Je to jedno ze třech věcí, jak poznat Downův syndrom. Další je vyšší tep a absence nosní kůstky. Luky měl jen to prosáknutí. Riziko Downa bylo 1:20. Doktor hned, ať jdu na odběr choriových klků, ať se to ví na 100 %. Na což jsem rozhodně odpověděla, že si ho nechám i přesto, kdyby měl Downa, navíc nechci riskovat potrat. Doktor poměrně naštvaně, že za celou jeho dobu působení žádný potrat touto metodou nebyl. Ale já měla pořád v hlavě, že o dítě nechci přijít. Prožila jsem si totiž jeden potrat (byla jsem těhotná, ale nebyl přítomný plod). Chování personálu při příjmu bylo fajn, ale paní doktorka u výkonu dost nepříjemná. Asi mě brala, jako že chci jít schválně na potrat… Navíc spousta personálu v místnosti, muži i ženy, byla to otřesná zkušenost. Tak to jen na vysvětlenou. Doktor mě ještě ukecával, ať na vyšetření jdu, ale já mu nevyhověla. Pak mi do kartičky napsali červeně: Odmítla karyotypizaci. Připadala jsem si jako odsouzenec za svoje rozhodnutí. Také jsem občas slýchala otázku, proč jsem to odmítla, načež jsem odpovídala, že si ho chci nechat, že ho nedám.

Na další kontrole v Olomouci (kolem 20. týdne) jsem se vůbec nic nedozvěděla ohledně prosáknutí temene, prý jsem si měla nechat udělat ten odběr choriových klků. Kontrola opět trvala dost dlouhou dobu. Bylo mi to krajně nepříjemné a člověk ztratil půl dne. Kdybych věděla, že se nic nedozvím, tak mě tam už nikdo nedostane. Můj doktor mi řekl, že budu platit za obě genetiky myslím 1.400 Kč. Ale na druhé jsem platila ještě nějakých 400. Zeptala jsem se proč, když to mělo být zaplacené a odpověď jsem nedostala. Můj doktor se tomu taky divil, tak kdo ví…

Během těhotenství nám Lucinka skončila v nemocnici se salmonelou. Chytla to někde v restauraci na dovolené. Bylo to pro mě dost náročné na psychiku. V nemocnici do ní valili vše co bylo – hlavně ať jí a pije. Vůbec jsem nevěděla, že by se měla dodržovat přísná dieta. Měnili jsme plinu snad 30x za den. Fakt to bylo strašný. Asi po týdnu nás propustili, že už na tom byla líp, ale sotva jsme vyšli ven, tak se nám dost poblinkala. Měla jsem obrovský strach, a teď nastalo dilema, zda se vrátit nebo jít domů. Lucce jsem už naslibovala, že bude doma s náma. Manžel se vrátil za doktorkou a řešili jsme co a jak. Naštěstí doktorka prohlásila, že pokud by se zrušilo propuštění z nemocnice a stav by se do druhého dne nezlepšil, tak by nás poslali stejně na infekční do Brna, Ostravy, Opavy nebo Hradce. Takže pro nás byla jasná volba jet domů a být poměrně v klidu. Druhý den jsme navštívili naši dětskou doktorku. Ta nás uklidnila, že NIKAM NEPOJEDEME a že to zvládneme, pokud budeme dodržovat PŘÍSNOU dietu. Informace v lékárně, v nemocnici a od doktorky se docela dost lišily. Věřili jsme dětské doktorce a opravdu jsme to zvládli. Ale ty nervy, jestli Lucinka neskončí na infekčním někde daleko se na Lukáškovi už mohly podepsat. Na infekční totiž těhotný nesmí.

Další šok byl pro mě můj doktor, když mě objednával na kontrolu k primářovi, protože jsem poprvé také rodila císařem, aby zhodnotil možnosti porodu. Když to zkrátím, tak mi řekl něco v tom smyslu, že je u mě problém v tom, že jsem odmítla karyotypizaci. Vůbec jsem nechápala, proč by to měl být problém. A pak si něco nesrozumitelného zamumlal. Celkem 3x jsem se ho musela zeptat, protože jsem mu ani jednou fakt nerozuměla. Podruhé už mi to bylo dost trapné a to slyším dobře. Po třetí zamumlal: „POSTIŽENÉ DĚTI NERODÍME!“ Zůstala jsem na něj civět s otevřenou pusou, zda jsem slyšela dobře. Opravdu to řekl. Přemýšlela jsem, zda to myslel vážně, ale podle jeho chování, mi to bylo jasné. Nevím, jestli si vůbec dokázal představit, co tím způsobil. Vyvolal ve mně spoustu šílených možných scénářů, jak bude vypadat můj porod a co vlastně s Lukáškem bude. Kdyby řekl nerodím, tak se tím asi nezabývám. Ale že řekl MY, tak mě to fakt dostalo. Přemýšlela jsem, jaký vliv má jeden doktor na porod. Jaké by to bylo, kdyby to muselo být opět císařem, zda by ho tam rovnou neusmrtili a pak neřekli jen, že už byl mrtvý u mě. Přemýšlela jsem o jiné nemocnici, i když jsem se Šumperskou porodnicí byla předtím velice spokojena. Na kontrole u primáře se rozhodlo, že bude jistější císař, z důvodu tlačení hlavičky na jizvu. Pak už jsem chodila jen na kontroly v nemocnici, takže u mého doktora tahle nepříjemná návštěva byla poslední.

Když jsem chodila nakupovat, tak lidi do mě občas zezadu narazili. Nikdo si nevšiml, že jsem těhotná, protože jsem měla břicho jen vpředu a žádný boky Bylo to strašně fajn, člověk se mohl v pohodě obout a cokoliv dělat.

Plánovaný porod je o dost náročnější na psychiku oproti akutnímu. U akutního naštěstí není čas na nic, proto i psychika nemá možnost nad něčím uvažovat. Už od začátku těhotenství byl problém mi vzít krev. Žíly se schovaly, takže mě sestřičky napíchávaly několikrát. To mi připomnělo zážitek z vyšetření na cukrovku. Braly mi krev z jedné ruky, na druhé nenašly nic, tak opět do té první. A pak ještě jednou. Hlavně mi sestřička říká, ať si to držím. Držela jsem jen chvilinku než to zalepila. Nedošlo mi, že bych to měla držet mnohem dýl. Přijdu do čekárny a začalo mi to dost krvácet. V čekárně byl jeden pán celou dobu s náma, tak se dost podivil. Ještě že se nikomu nedělalo špatně, když vidí krev. Pak jsme se začali všichni v čekárně smát a začali se bavit. Byla to velice příjemná atmosféra.

Ráno před porodem jsem se klepala jak ratlík, nervy na pochodu. Odvezli mě do předsálí, kde se mi snažila anestezioložka napíchnout záda. Chtěla jsem opět částečné umrtvení, ale nedařilo se. Bála jsem se, že mi budou muset dát celkovou. Pak přišel jiný doktor a tomu se naštěstí povedlo. Na sále mě rodili doktoři – chlapi, prý jak se bude jmenovat malej, tak odpovídám Lukášek. A oni jak ho vyndali, tak jen slyším: „Lukášku, seš lechtivej? Jo, je“ a najednou přilétl šplíchanec. Všichni se smáli, že nás Luky pokřtil, jakmile mu střihli pupeční šňůru. Doktorka se musela jít dokonce převléct. Narodil se 20.12. v 8 hodin.

V porodnici bylo všechno perfektní během celého pobytu. Ještě jsem všem říkala, že tohle krásné dítě mělo mít Downa a že bych v životě na potrat kvůli tomuhle dobrovolně nešla. Zkoušela jsem ukecávat, zda by mě pustili na Štědrý den domů, ale nepovedlo se. Prostě se po císaři chodí až pátý den. Ale díky skvělým sestrám mi to nakonec ani nevadilo. Už v nemocnici krásně přibral. Všichni se divili, že se mu podařilo mě tak rychle rozkojit po císaři. Byl to pro nás nejkrásnější vánoční dárek, který jsme si jen mohli přát. A bonusový dárek je, že se Lucinka o Lukáška krásně starala a pomáhala mi. To bylo pořád jen „Mami, Lukášek chce papat“ pokaždé, co začal plakat. Když jsem přebalovala, tak se Lucinka musela koukat a podávala mi plíny, olej, oblečení, prostě vše, co bylo potřeba. Večer, když jsme ji dávali spát, jsem měla Lukyho v náručí a ptám se, jestli dá Lukáškovi pusinku. A ona mu dala několik pusinek a pokaždé mi ho málem vytrhla z náruče, jak se s ním mazlila. To se mi až oči zalily slzami štěstí. Nebo po nakojení mi řekla: „Mami, dej sem Lukáška“ (jako do postýlky, měla tam ruku, na kterou jsem ho musela položit a pak jí ruku oddělat). Lepší děti jsme si nemohli přát.

Luky během 14 dnů přibral 630 g, čemu se divila sestřička i doktorka. Byl úžasným miminkem, který by mi ostatní maminky mohly závidět. Vždycky se najedl, usmál a usnul. Bylo to nádherné období. Mně se jizva taky dobře hojila a cítila jsem se, jako bych po žádným císaři nebyla. Proto jsem navštívila bábinku a náhodou byla na návštěvě i část naší vzdálenější rodiny. Takže si ho všichni mohli poprvé a zároveň naposled pochovat. Jenže to nikdo ještě netušil, jak vše bude. Taky jsem se dostala ke kamarádce, která mě ho naučila vázat do šátku. To jsem využila v budoucnu jen 2x, když dost plakal a nešel uklidnit. V šátku mi krásně během chvilky usnul.

Bohužel od 17. ledna se vše změnilo. Začal mi docela dost blinkat jak po jídle, tak i během dne při manipulaci. Každý den večer byl docela uplakaný a třeba mi nespal od 17 hodin až do půlnoci. V náručí mi na chvíli usnul, ale co jsem ho položila do postýlky, začal plakat nanovo. Bylo to pro mě dost náročné na psychiku. Ale díky tomu, že s námi bydlí rodiče, se to dalo zvládnout. Řešila jsem s doktorkou, zkusila jsem i Nutrilon pro kojené děti s přídavkem ze svatojánského chleba, který měl mlíčko zahustit, aby se nevrátilo hned zpět. Moc to nepomohlo. U doktorky na kontrole se přišlo na to, že nepřibírá, nebo trochu ubral na váze. Bylo podezření na pylorostenózu, byli jsme odesláni do nemocnice, kde se jeden den udělalo sono žaludku a pak znova třetí den. Oba výsledky byly hraniční, ale to prý dítě může mít až do 8. týdne. Doktorka v nemocnici chtěla v pondělí řešit pylorostenózu s gastrem v Olomouci. Z čehož jsem dostala velký strach, že by hned chtěli malého operovat. Hlavně u tohoto onemocnění děti zvrací obloukem i klidně přes půlku místnosti. Což jsem pochopila až později. Ze začátku jsem myslela, že zvrací šavlí, ale bralo se to jen jako ublinkávání. V nemocnici nás propustili v neděli 3.2., malej trochu přibral a i já jsem cítila velkou změnu k lepšímu. Jak se vážil vždycky před jídlem a po jídle, tak měl člověk aspoň přehled. A když se poblinkal, hned jsme věděli, kolik mu tam zbylo mlíčka. Pamatuju si, že vypil mezi 75 – 100ml při jednom kojení. Večer už ani nebyl tak uplakaný. Trošku jsem doktorku uháněla, protože jsem měla návštěvu – možný odvoz domů. Byla jsem doktorce moc vděčná, že nás pustila a jsem vlastně pořád. Protože jsme si mohli s rodinou naposled užít společné chvíle.

V úterý 5.2. jsme večer Lukáška přebalovali a jak se mu to nelíbilo, tak začal hodně plakat, až zůstal bez dechu. Oči v sloup, ruky a nohy mu spadly jako kdyby byl mrtvý. Vůbec jsem nevěděla, co mám dělat a letěla jsem s ním v náručí za manželem. Pak mi došlo, že ho mám plesknout. To zabralo, ale jen na jeden nádech a opět znova. Tak jsme ho pleskli ještě jednou a mluvili na něj, aby se zklidnil. To byla první chvíle, kdy jsem si říkala, že jsme si měli koupit monitor dechu, kdyby se to náhodou stalo v noci. Jak jsem byla unavená, tak první vstávání v noci pro mě bylo na delší dobu. Další den jsem si monitor dechu zapůjčila. Naše doktorka měla ve středu dovolenou, tak jsem Lukyho výpadek nemohla řešit a nechala jsem to až na čtvrtek. Středa byla pro mě náročným dnem. Měla jsem jít na kontrolu ke svému doktorovi a jak na potvoru jsem nenastartovala auto. Ručičky lítaly na budíku jak o život a auto ani neblaflo. Takže jsem volala sestře, která mě naštěstí odvezla, ale bylo to akorát na čas. Manžel zjistil, že byla úplně vytřískaná baterka. Takže další den jsem se sestrou absolvovala nákup nové baterie, abychom ji nemuseli tahat autobusem. Než se vyřešil správný typ baterie a než se člověk dostal domů, bylo dost hodin. Nakrmila jsem Lukyho, ale jak se odpojil, tak mi asi vše vyblinkal do klína. Měla jsem trekové kalhoty, takže se nic nevsáklo a bylo toho fakt moc. Okamžitě jsem volala doktorce a ta nás hned poslala do nemocnice. To mě tak sebralo, že jsem se nedokázala ani sbalit. Brečela jsem celou dobu a strašně se mi tam nechtělo. Měla jsem strach, že ho budou chtít operovat. Tam se udělalo znova sono žaludku, výsledky opět hraniční. V čekárně se pak čekalo poměrně dlouho, navíc tam bylo několik dětí s vysokýma horečkama. Opět si nás tam nechali, protože nic nepřibral po nakojení. Neměli mě kam umístit, tak jsem musela asi hodinu čekat v jídelně. Ten den pouštěli domů několik infekčních děti a pokoje se musely pořádně uklidit. Tu noc s ním sestřička dost cvičila, protože jsme si myslely, že je to prdíkama. První člověk, co mi to dal za pravdu. Po cvičení se uklidnil a usnul. Měla jsem obrovskou radost. Jenže za pár vteřin se probudil a křičel. Už to bylo v horší fázi jak doma. Jako by ho něco dost bolelo. Dostal prášky na bolest a kolem půl druhé ráno konečně usnul. V pátek ráno asi po deváté šel na vyšetření EEG, tam se naposledy nakrmil, aby byl v klidu při vyšetření a nehýbal hlavičkou. Dosud ani nevím, jak vyšetření dopadlo. Kolem oběda šel na sono mozku. To jsem ještě čekala na doktorku ze sona, a tak jsem se zatím bavila se sestřičkama. Docela jsme se i smály do chvíle, než se něco ukázalo na monitoru. Pak už bylo ticho. Doktorka mi řekla, že má nějakou tekutinu v mozečku, ale že ze sona nelze zjistit víc. Přišla jsem na oddělení a tam mi řekli, že budeme muset na magnetickou do Olomouce. Jsem měla strach, že tam s Lukym nebudu moct být. Naštěstí prý když kojím, tak není problém. Zlehka mě to uklidnilo. Okamžitě si malýho nachystali na převoz, já měla chvíli na sbalení a do 15 minut byla připravená sanitka.

Pak už to vše šlo strašně rychle. V sanitce jsem si mohla sednout dopředu, pač bych neviděla na malýho, tak bylo lepší, když u něj byla doktorka. V Olomouci jsme byli za asi 30 minut. Přijeli jsme na dětskou kliniku a jeli na příjem. Tam si napsali Lukáška a pak nás poslali do druhého patra. Přijedeme do druhého patra a tam Hemato-onkologické oddělení. Řidič s doktorkou se lekli a mysleli si, že slyšeli špatně, jestli neřekli dole páté patro. Zkusili jsme raději pětku a ptali se tam. Nikdo o nás nic nevěděl. Pak zjišťovali dál a opravdu jsme museli na druhé patro. Tam si Lukáška převzaly asi sestry a já čekala na pokoji na druhé straně, abych jim nezavazela. Někdo za mnou přišel a říká, že se mám jít zapsat na příjem. Chvilinku jsem tam byla, zazvonil telefon a že mám jít nahoru, že je s malým zle. Doktor na mě vybafl, že Luky měl výpadek vědomí, je spavý a že se musí hned jednat. Byla jsem z toho úplně mimo, nevěděla jsem co mám dělat. Chtěl podepsat papíry – souhlas s magnetickou rezonancí. V té chvíli jsem ani nevěděla co čtu. Předchozí noc jsem toho moc nenaspala, takže mě dost pálily oči a psychika na tom byla opravdu zle. Připadlo mi vše jako zlý sen. Někdy kolem třetí jel na magnetickou, aby se teda zjistilo, co má v hlavičce. Na vyšetření ho uspali a jel v inkubátoru. Naštěstí jsem mohla jet s ním, ale stejně jsem musela čekat na chodbě. Musela jsem si dát kafe, abych tam nepadla. Byl tam přes hodinu, nepamatuju si, jestli mi vůbec něco řekli – spíš asi ne.

Malého dali po příjezdu na JIRP (Jednotka intenzivní a resuscitační péče) a já zatím asi vypisovala další a další papíry. Pak pro mě přišla doktorka, zavedla mě do místnosti a povídá mi, že Lukášek má nádor na mozečku. A že se řeší operace, ale v jeho stavu je nutné co nejdřív. Nevím, jestli mi hned řekla osmou hodinu, nebo až později. Taky si nepamatuju, kdy se mě zeptali, jestli chci k sobě interventa – někoho k sobě, kdo si se mnou popovídá. V první chvíli jsem vůbec netušila a měla jsem obrovský strach. Řekla jsem, že vůbec nevím, po chvíli jsem řekla, že spíš jo. A bylo to nejlepší, co jsem mohla udělat. Zpětně to člověk vidí už z jiného pohledu a je to super, že tu ti lidi jsou. Kdyby nebyli, tak si to vůbec nedokážu představit, jestli bych vůbec byla tam, kde jsem teď. Nejspíš bych se utrápila a skončila na psychiatrii.

V hlavě jsem pořád slyšela maminčina slova: Kdyby musel na operaci, tak ho určitě nechte pokřtít ještě před ní. Vůbec si nepamatuju, kdy a s kým jsem křest řešila. Ale matně si vzpomínám, že jsme vystoupili ze sanitky a někdo mi říkal, že to půjde, jen neví, zda se stihne do operace. Kamarádka z Olomouce má taky známé kněze, takže hned zjišťovala co a jak. Měla jsem ji jako zálohu, kdyby to z nemocnice neklaplo.

Pak mě dali někde na provizorní pokoj a interventka Pavla po chvíli přišla za mnou. Ta chvilka, co jsem tam byla sama byla docela nepříjemná i přesto, že jsem byla v jednom kole a pořád psala smsky. Nebyla jsem schopná ani volat. Ta se o mě krásně postarala. Donesla mi jídlo, odsávačku a osobní věci. Můj mozek nebyl schopný nad čímkoliv uvažovat, musela mi všechno říkat od základních potřeb. Domluvili jsme ten křest, kdy přijde kněz a jestli vůbec někdo od nás. Bylo to opravdu narychlo Manžel byl zrovna v kostele, když jsem volala, chtěl jít na mši co začínala o půl šesté. Já volala pár minut před začátkem, takže se rychle sbalil a jel i s mým tatínkem, aby mohl po dálnici. Kdyby museli po vedlejších, tak by to asi nestihli. Já se zatím trochu najedla, i když to moc nešlo, a manžel volal, že jsou v areálu nemocnice. Pavla je navedla, pač já jsem byla úplně ztracená. Za chvíli přišel otec Antonín s otcem Metodějem a mohlo se jít na JIRP. Byla mu udělena svátost křtu a bylo to nádherné. Navíc tam mohl být i můj tatínek, takže šel za kmotra. Byl to obrovský dar, protože tam za normálních okolností nikdo nesmí kromě rodičů. Navíc Lukášek dostal druhé jméno Josef – prakticky po svým dědovi a pradědovi. Moje první myšlenka na Josefa byla ta, že Lucinku jsme nechali pokřtít Marie, tak Josef bude nejlepší volba, když jsou naše děti tak krásně propojené. Křestu se nás zúčastnilo celkem 6 lidí a mám pocit, že i jedna sestřička z JIRP. Nevím, jestli to nebylo dokonce poprvé, co jsem ho mohla vidět a sáhnout si na něho. Bylo to krásné. I když člověk pořád musel počítat s tím, že to nemusí dopadnout dobře. Ale naděje umírá poslední a já se snažila věřit, že bude vše dobré. Ale moc mi to nešlo.

Úžasná Pavla mi zařídila jet s Lukym sanitkou na operační sál. Takže aspoň jsem ho mohla ještě vidět. Sice byl v inkubátoru, ale člověka potěšilo to, že ho může aspoň vidět. Čekaly jsme ještě na doktora, ale neměla jsem se na co ptát. Byla jsem mimo a nic mě nenapadalo. Nechtěla jsem je zdržovat a rozptylovat. Popřála jsem jim hodně štěstí a v duchu se modlila. Lukymu jsem udělala v duchu křížek na čelo a řekla mu něco v tom smyslu, že na něj všichni myslí, že to zvládne a je velký bojovník. Operoval ho pan doktor Vaverka. Naše malá nic o operaci netušila. Nikdo jí nic neřekl a vemte si, že se probudila kolem osmé večer, měla horečku a trochu zvracela - prostě byla hodně propojená s Lukáškem. Předtím ani potom už vůbec nic.

Pavla mě někam provizorně ubytovala, protože už mě ten den nestihli přijmout. Povídali jsme si o všem, o našem pohledu na svět, o dětech. A já byla moc vděčná, že jsem odpověděla na otázku, zda ji chci, ANO. Protože si nedokážu představit, že bych měla být na pokoji sama během operace. Ta trvala asi až do jedné a o půl druhé jsme za ním mohli jít na JIRP. Mohla jsem se na něj jen podívat, ale i za to jsem byla moc ráda. Byla jsem na něj dost fixovaná. Člověk ho měl pořád u sebe a teď najednou byl pořád někde sám. S Pavlou jsme dokonce přišly na to, že naše maminky spolu chodily do třídy. No není ten svět malý a krásný?

Na JIRP byly návštěvy od 10 do 20 hodin. Do 10 byly vždy vizity a pak po té 20. hodině další vizita. Víkend byl Lukášek v kritickém stavu. Pořád nám říkali, ať počítáme s nejhorším. Pořád jsem na něj nesměla chytat, ani mluvit. Bylo to hrozné, ale člověk si říkal, že je lepší se udržet a věřit doktorům, že kdybych neposlechla, tak by se Lukášek chtěl budit a jeho stav by se mohl zhoršit. Říkala jsem si, že je to přechodný stav a brzo mi to určitě povolí. Druhý den po operaci se udělala magnetická rezonance, aby se zjistilo, jestli byl nádor odstraněn všechen. Vyšlo to dobře. Za pár dnů se ještě udělalo CT a taky dopadlo dobře. Pak měl jen výkyvy tlaku, ale to mohlo být způsobený tím, že se mozeček v hlavě rovnal. Nádor byl veliký kolem 25x20x20 mm. V pondělí se stav stabilizoval a přemýšlelo se o probouzení. Lukášek si začal dodýchávat a vše vypadalo dobře. Konečně jsem na něj mohla mluvit a aspoň hladit po ruce. Bylo to nádherný. Koncem týdne se uvažovalo o převozu na léčbu do Brna, pokud by byl probuzený. Tam jsou na léčbu experti, stejně jako v Olomouci jsou experti na operace. Jen jsem měla strach, kdyby mi v Brně něco chybělo, že by mi to už asi nikdo nedovezl. Protože je to docela z ruky. V nemocnici byl zákaz návštěv kvůli chřipkové epidemii, takže tam byl celkově velký klid. Taky měly být výsledky histologie, ale do dneška výsledek neznám. Nakonec se nikam nejelo. V sobotu mi přijela Lucinka s mým bratrem, švagrovou a dětma, takže jsem byla moc šťastná, že jsem viděla malou. Kdybych jela do Brna, tak kdo ví, jak bysme jezdili často domů. Děti si vyhrály na hřišti a zašli jsme do bufetu a do cukrárny. Bylo to moc příjemné odpoledne. Ale dost mě to vysílilo. Pak jsem byla špatná z toho, že s Luckou nemůžu být doma. Zas na druhou stranu zpětně vidím, že jsem udělala dobře, že jsem byla s Lukym. Doktorka mi totiž nabídla, že můžu jet dom a vrátit se, jakmile bude Lukymu líp a budou ho budit. Že by mi dávali info po telefonu. Jenže doma byli taky nachlazení, a pokud bych něco chytla, tak už by mě za ním nepustili.

Z pátka na sobotu se mi zdál sen, že jsem byla s Lukym na procházce. On byl na přístroji, který za něj dýchal. Měla jsem se s bráchou sejít u kostela, měla jsem v ruce plech se štrúdlem. Nějak jsme se zakecali a já najednou mrknu na přístroj Lukyho a tam bylo číslo osm. Teď už nevím, zda to byl dech nebo tep, ale věděla jsem, že je pozdě a on umírá. V tom jsem se probudila. Bylo to dost nepříjemný a musela jsem na to pořád myslet. V hlavě jsem od doby co jsme byli v nemocnici měla jen to, že nechci jet domů s prázdným vajíčkem (sedačkou do auta). Lukáškovi jsem velmi často říkala: „Lukášku, žehnám Ti ve Jménu Otce, i Syna i Ducha svatého, a na mocnou přímluvu svaté Panny, Boží a naší Matky, Ti vyprošuji zdraví duše i těla a radostný život ve spojení s Kristem. Odevzdávám Tě do Neposkvrněného srdce Panny Marie, ukrývám Tě pod její požehnaný plášť!“ Odevzdávala jsem ho Bohu, ale jen slovem, moje srdce chtělo, aby byl se mnou. Takže to ve mně všechno bojovalo. Otevřela jsem svoje srdce i kaplanům, a to bylo další dobré rozhodnutí. Navedli mě na lepší cestu a otevřeli moje srdce Bohu. Člověk si pak uvědomil, jak se vlastně chová jako křesťan a co může zkoušet zlepšovat. Naučila jsem se na vše odpovídat ano a bylo to dobré. V sobotu mi kaplan ukázal kapli v nemocnici. Do té doby jsem věděla, že tam někde je, ale vůbec jsem nevěděla kudy se tam dostat. V kapli byla Immaculata – nové číslo, tak jsem si ho vzala, i když jsem nestíhala nic číst. Kaplan mě rozesmál: chtěla jsem časopis zaplatit, a on mi říká, že mám zaplatit vatikánskou měnou. Nevěděla jsem co to je, a on na mě Pán Bůh zaplať. Hezky řečeno, díky takovýmto věcem mi dodávali sílu, i pouhým rozhovorem, myšlenkou, modlitbou. Byl to pro mě velký zlom.

Ze soboty na neděli (16. – 17. 2.2019) se stav o dost zhoršil. Kvůli chřipkové epidemii dostal virový zápal plic. Udělali mu v neděli ráno rentgen plic a říkali, že to vůbec nevypadá dobře. Šla jsem se vyzpovídat, i přesto, že jsem dost brečela, ale potřebovala jsem to. Pobyt v nemocnici mě opravdu změnil ve věcech víry. Místo modlitby jsem si měla zazpívat nebo aspoň přečíst část písně Blíž k Tobě Bože můj. Lítal mi mráz po zádech, když jsem si ji zpívala. Byla jsem na mši a bylo to nádherný. Odpoledne jsem si četla Immaculatu. Když jsem narazila na článek Přišel jsem o dítě. Přečetla jsem jen dva řádky těsně pod nadpisem, kde bylo napsáno, že doktor měl na svědomí 1200 potracených dětí a obrátil se, až když jeho šestiletá dcera zemřela při autonehodě. Na samotný článek jsem neměla sílu. Ten den jsem si pouštěla písničky Anežky Hradilové a další křesťanské z youtube. Zase pohled na vajíčko na skříni a já si říkala, že to možná dopadne tak, že budu muset jet sama bez Lukyho. Snažila jsem se odevzdat svoje myšlenky a starosti Bohu, aby se stalo, co má. Co bude Jeho vůle. Přece to říkáme v modlitbě Otče náš… Nebo to jsou pro nás jen slova a obsah nebereme v potaz? Pak je něco špatně…

V pondělí ráno jsem přišla opět na desátou hodinu na JIRP a už jsem měla oblečený plášť. Když nepřišla sestra, ale doktor a povídá, ať jdu k němu do pracovny. A to byla rána, protože už jen z jeho pohledu se dalo číst, že je na tom Luky špatně. Říkal mi, že se čeká na silnější přístroj z Brna a že dnes přijede. Aby protlačil vzduch do plic a saturace (okysličení) bylo lepší. Pokud by to prý nepomohlo, je tu možnost, že by letěl SÁM vrtulníkem do Prahy na mimotělní oběh (asi EKMO). To byla strašná představa. Navíc já bych se tam musela dopravit veřejnou dopravou a na oddělení by mě taky hned nepustili. Nebyla bych ve stejné budově jako tady. Prý tam mají nějaké ubytovny, takže jeden šok za druhým. Bylo mi z toho zle. Za Lukym jsem v té době ani nemohla jít, ať prý zkusím za hodinu. Přišla jsem na pokoj a super kámoška spolubydlící mi nabídla, že by se mnou šla do kaple. Je to zajímavé, jak nevěřící člověk nabídne takovouhle věc, pro věřícího vcelku zásadní, ale mě to vůbec nenapadlo. A proto jí jsem moc vděčná. Docela jsem se v kapli uklidnila a opět jsem Bohu vše odevzdala. Najednou jsem se cítila zas o něco líp a byla schopna trochu přemýšlet. Zkusila jsem jít za Lukym a ten už byl na lepším přístroji. Bylo to dost divné, jak přístroj do Lukyho valil kyslík. Nesměla jsem na něj opět mluvit, ani chytat. Aby si co nejdřív mohl zvyknout na nový přístroj. Řešila jsem stav se sestřičkou, ale museli jsme jít pryč, pač by ho to mohlo rušit.

Bylo mi jasné, že už je jeho stav dost kritický, ale byla jsem vděčná, že za ním můžu chodit. S mou sestrou jsme přemýšlely, co by se ještě pro něj na tomto světě mohlo udělat. Napadlo nás pomazání, tak jsem vše probrala s naším farářem a pak s kaplankou – ta měla zrovna službu. Prý jsem měla zavolat dřív, ale to jsem nebyla připravená na jeho odchod. Říkala jsem, že to necháme na Bohu, jestli ten čas Lukáškovi ještě dá…pokřtěný byl a to je hlavní. Paní kaplanka vše zařídila a Lukáškovi se dostalo i pomazání po 12té hodině od p. Rudolfa Smahela. Pak se mě ptali, zda chci opět interventku. Byla jsem si jistá, že je opět dobré říct ano. Řešila jsem to s první interventkou Pavlou, a ta mi říkala, že Evička je úžasná. Takže jsem neměla strach. Pořád jsem vše odevzdávala Bohu a říkala si, že je Luky opravdu svatý. Kamarádka mi ještě kolem oběda napsala sms, že bude všechno dobré a Lukášek s námi bude brzo doma. Ale já věděla, že si ho Pán volá k sobě. Byla jsem s tím už smířená a vděčná za vše, co jsme spolu mohli prožít. I když to bylo krátké, ale naučil mě vážit si všeho, co máme a dokázal spojit lidi v modlitbě. Evička přišla po jedné hodině, takže jsme prohodily pár slov a zazvonil jí telefon. Říká mi: „Tak je to tady maminečko“, takže jsme šli za Lukáškem a já s ním byla co nejdéle to šlo. Evička mi byla obrovskou podporou stejně, jako předtím Pavla. Patří jim obrovský dík za vše co pro mě udělaly a zařídily. Člověk si mohl užívat každou vteřinu, co byl s Lukáškem. Bylo nádherné se s ním rozloučit, poprosit o odpuštění. Když už mi bylo jasné, že se nic nedá dělat, tak jsem se zmínila Evičce, že bych si chtěla naposledy Lukáška pochovat. A světe div se, doktoři mi vše dovolili. Upravilo se vše tak, aby to bylo možné a během pár minut byl u mě. Mazlila jsem se s ním do poslední chvíle. Odešel nám chvilku po půl třetí. Ještě doktor poslechl srdíčko, aby měl jistotu. Pak mi ho odpojili od přístrojů a mohla jsem si ho pochovat jako předtím doma. Bylo to nádherné rozloučení. Opravdu bych tohle přála všem, protože lepší odchod si nikdo nemůže přát. Byla jsem tam s ním asi do čtyř nebo do půl páté, mohla jsem si ho i umýt, což bylo taky krásný – naposledy.

Když se nad tím vším zamýšlím, tak mě Pán nasměroval a opatrně mě na vše připravoval. Ať to byl Lukyho výpadek v úterý doma, jak byl jak mrtvolka, pak ten sen, článek, lidi co mě obklopovali… Každý měl nějaký úkol, ať si to sami uvědomovali nebo ne… Každá drobnost, slovo, myšlenka…celý přístup nemocnice – křest, pomazání, pochování… Doufám, že moje svědectví pomůže dalším lidem… Obrovský dík patří všem, kdo byli s náma v modlitbách, myšlenkách, doktorům a sestřičkám, kaplanům a dalším, bylo jich opravdu moc. Také našemu otci Ottovi za povzbuzující slova a pocit Boží přítomnosti.

Byla jsem dost uzavřená, ale Lukášek mi pomohl se otevřít a bojovat za svou víru, nestydět se za ni. Kaplan se i smál, že v nemocnici evangelizuju. Chodila jsem nejraději v červeném triku JSEM KREATIVNÍ, JSEM PRO ŽIVOT od Hnutí pro život.

Jsem vděčná za to, že mi Lukášek otevřel oči. K čemu se modlit, když jen odříkám modlitbu jako básničku a nemyslím na to, co slova znamenají? To pak není radost z modlitby, ale jen utrpení, že něco musím. Bez komunikace není vztah – ať s Bohem nebo s člověkem. Jak bylo řečeno, Lukášek je už doma s Pánem Ježíšem, a kdo z nás by se nechtěl vrátit domů… Nevím zda se neopakuju, ale každý tu máme svůj čas a nikdo neví, kdy půjde domů. To je na tom to krásné. A děti tu máme půjčené, proto bysme měli být vděční za každou vteřinu jejich života a že se mohly narodit právě nám a děkovat.

Poslední rozloučení v kostele bylo nádherné. Nejvíc mi uvízly v paměti písně Rájem, Až mě zavoláš, Blíž k Tobě, Bože můj. Jak se to k Lukáškovi hodí, je to také obrovský dar. Největším překvapením bylo, když přijela Pavla. Říkala jsem si, že by bylo krásné, kdybych ji ještě někdy mohla vidět. Udělala toho pro mě tolik... A když jsme šli průvodem z kostela ven, najednou jsem ji uviděla... Nevěřila jsem vlastním očím… Pro mě tam byla jako anděl. A dalším překvapením byla i její maminka, která se také zúčastnila. Tady vidíte, že převládaly radosti před smutkem. Pán Bůh má vše ve svých rukou a vede nás. Nemáme se čeho bát. On nás drží, jak říkám, každý má svůj kříž, a ten je tak těžký, jak zvládneme unést. Nikdy není těžší. Spousta lidí mi říkalo, že to zvládám dobře, že jsem silná žena. Ale není to o mě. Je to o lidech okolo mě a o Bohu. Věřím tomu, že kdyby všichni měli takovou možnost jako já, tak to také zvládnou. Kdo nezná písně co se hrály při posledním rozloučení, tak jsou tu pro Vás.

pyšná maminka Eliška

Rájem

R: Rájem jednou chtěl bych jít, chci se smát a být, tam, kde je můj Pán. Rájem zpěv až bude znít, smím tolik lásky vzít, kolik mám jí sám.
1. Střípky Božího království, které na svět seslal Pán, sbírat chci srdcem svým vychladlým. Rájem až přijde čas, abych mohl snést tu krásu a ten žár, jímž je Bůh. R: Rájem jednou chtěl bych jít...
2. Abych se učil žít, proto Pán mi život dal, abych uměl mít rád, jak si přál. Když nebudu lásku mít, nedokážu žít, snést krásu a ten žár, jímž je Bůh.
R: Rájem jednou chtěl bych jít...

Až mě zavoláš

1. Když se ptám v modlitbách, na kolenou v pochybách. Kde vzít sílu mám, Pane náš?
R: Až mě zavoláš, půjdu Pane já, do náruče tvé se ti odevzdám. Bolest dobře znám, tu ti odevzdám. Otevři můj Pane, já chci vejít dál.
2. Každý den je dar tvůj, v každé chvíli při mně stůj. Živé vody plný džbán chceš mi dát. R: Až mě zavoláš, půjdu Pane já, do náruče tvé se ti odevzdám. Bolest dobře znám, tu ti odevzdám. Otevři můj Pane, já chci vejít dál.
R: Až mě zavoláš, půjdu Pane já, do náruče tvé se ti odevzdám. Bolest dobře znám, tu ti odevzdám. Otevři můj Pane, já chci vejít dál.

Blíž k tobě, Bože můj

1. Blíž k Tobě, Bože můj, vždy k Tobě blíž! V smutcích i radostech mou prosbu slyš: Ať kráčím den co den jen v Tobě svoboden, blíž k Tobě Bože můj, vždy k Tobě blíž!
2. Vše, co jsem a co mám, je darem Tvým, Tvá láska jediným mým bohatstvím. Tys přítel můj a cíl, já toužím ze všech sil blíž k Tobě, Bože můj, vždy k Tobě blíž.
3. I když mě sebevíc tíží můj kříž, Ty vždy mě pozvedáš, Ty potěšíš. Dej ať Tvé cesty znám, ať po nich nejdu sám blíž k Tobě Bože můj, vždy k Tobě blíž.
4. Nauč mě, Bože můj, tak svět mít rád jak ten, jenž za hříšné šel život dát: Ať umím bratrem být a s láskou v srdci jít blíž k Tobě, Bože můj, vždy k Tobě blíž. 5. V poslední hodině, až přijde čas, buď se mnou, Bože můj, buď s každým z nás! Ať smrt se promění ve slavné vzkříšení, blíž k Tobě, Bože můj, navěky již!

Přiběh andílka Valerie Bylo jaro a já po 16ti měsících skončila s kojením starší dcery a hned v květnu jsem otěhotněla, šlo to strašně rychle. Všechno bylo bezproblémové, ukázkové 2. těhotenství. Už se blížil termín porodu a já dostávala jen poslíčky, nic zvláštního a byla jsem suverénně přesvědčena, že vše je jak má být. Už jsem přece jednou rodila, tak poznám, když jde o něco, a nic vážného by mě ani nenapadlo, že by se mohlo stát.

Termín jsem měla 14.2.2019, na Valentýna. To jsem šla na 1. prohlídku do porodnice, aby mi natočili monitor a prohlédli mě. Monitor jsme točili místo 20 minut 40, protože malá spinkala, tak sestřička běhala s budíkem, aby ji vzbudila. Kontrola u lékaře UTZ taky byla v pořádku, tak jsem odešla domů s tím, že pokud mezitím neporodím, tak mám přijít v pondělí ráno na další kontrolu, že je vše v pořádku.

Už jsem ji moc chtěla mít u sebe, tak jsem si doma dala vanu, a všechny ty babské rady, abych ji pomohla jít za námi. Ale pořád nic, jen takové ty mentsruační bolesti a sem tam slabá kontrakce. V sobotu po obědě mi ale bylo špatně od žaludku (měla jsem smažený květák, tak jsem to připisovala tomu), přešlo to po chvíli, tak jsem neplašila. Co by, asi by mě poslali domů, že nerodím přece, a vše bylo v pořádku přece, ach já suverén… Měla jsem jet! Asi to bylo znamení… Ale i přesto ten den nic nepřišlo, pohyby jsem cítila, poslíčky slabé, nic, co by nasvědčovalo tomu, že rodím.

Tak jsme jeli na kontrolu až v to osudné pondělí. Tam mě posadila sestra na monitor a zeptala se, jestli je malá hlavou dole? Že nemůže najít srdíčko. Ještě pak hledala chvilku a pak zavolala paní doktorku, aby se na to podívala UTZ. Ta hned rychle běhala a hledala, ale srdíčko bylo už slabé, jen 50 ozev/min, miminka mají kolem 150/min, tak rychle na operační sál na akutního císaře. Já jsem byla v šoku, nikdy by mě toto nenapadlo, jen jsem mechanicky prováděla, co mi říkali a doktorka řekla, že šance jsou malé… COŽE???

Svět se mi zhroutil, jeli jsme na sál, tam to vše proběhlo rychle, za 10 min byla malá venku, ale nenadechla se. Manželovi jsem to ani nezavolala, nebyl čas před operací, on byl s malou dcerkou venku v parku a čekal na mě. Pak už na mě čekal na pokoji, kam mě dovezli, když jsem se probrala z narkózy, a uplakaně mi sdělil, že naše dceruška nežije. Donesli nám ji na pokoj a my se s ní mohli rozloučit, mazlili jsme ji a tulili, dali nám otisk nožky a památeční list a medvídka, byla s námi 4 hodiny, nechtěla jsem ji dát pryč, ale odvezli ji na pitvu.

Diagnóza úmrtí je prý hypoxie, nedostatek kyslíku, neví se, zda pitva něco prokáže, ale pro nás to bude pořád rána z nebes, kterou jsme nečekali. Byla to strašná bolest, nejdřív jsme si říkali, že už žádné dítě nechceme, ale po pár minutách jsme změnili názor, chceme děti, moc dětí, jen musíme čekat, až se nám ta jizva zahojí, aspoň rok, abych neměla komplikace.

Porodila jsem anděla a moje dcerka na nás hledí z nebe a ochraňuje celou naší rodinu, hlavně svojí starší sestřičku. Je to strašná životní zkouška, posunulo nás to strašně dál, hodnoty se úplně změnily, vztah s manželem se upevnil a nikdy nás už nic nerozdělí, je to snad jen lekce? Malá se obětovala pro další děti, pro náš vztah s manželem, pro naše hodnoty a priority.

Nikdy na Tebe nezapomenu a budu Tě navždy nosit v srdci, protože moje láska, kterou jsem Ti měla dát, Valinko, ve mně miliónkrát vzrostla a dávám ji Tobě a všem kolem.

Převzato z článku: https://janitaurbanova.cz/zivot-je-ohromny-zazrak-a-dar-bez-ohledu-na-to-jak-dlouho-trva/

Luchi a život v Peru

Chlapečkovi jsme dali jméno Luchi (čte se „Luči“ ;)) je to spojení našich jmen s přítelem – Lucho + Lusi. Přítel je Peruánec a není se čemu divit, protože Peru je můj druhý domov. Jezdím tam skoro 10 let, je tam terén mé dizertační práce v rámci studia antropologie a také v Peru pracuji jako turistická průvodkyně. S Luchem jsme dva a půl roku. Pro nás oba to byla první opravdu velká láska a o Luchim jsme mluvili od úplného začátku našeho vztahu. Oba jsme také věděli, že chceme dítě a necháme tomu volný průběh s tím, že „Luchi přijde až se mu bude chtít“.

V září jsem při průvodcování dostala v keramické dílně v Nasce jako dárek sošku těhotné ženy a paní keramička mi řekla, že mi přinese plodnost. Dali jsme jí v ložnici na stolík s tím, že uvidíme, co to udělá a brali jsme to spíš s nadsázkou. Luchi přišel měsíc poté – na konci října 2017. V Limě jsem v té době byla na rok; studijní stáž jsem měla ukončit v červnu a poté do října 2018 průvodcovat. Těhotenství vše změnilo. Zrušila jsem průvodcování od května do října a v březnu 2018 jsem předčasně ukončila stáž s tím, že strávím třetí trimestr doma. Vedlo mě k tomu několik důvodů. V první řadě to byl obrovský diskomfort života v desetimilionové Limě, kde jsme měli byt přímo nad semaforem pětiproudové dálnice, přičemž Peruánci mají specifický zvyk – neustále na sebe zběsile troubí a ještě přidají, když naskočí zelená, ačkoli tím samozřejmě nic neurychlí. Neustálý hluk, smrad a prach z dálnice mi věru nepřidal k vysněnému těhotenskému klidu. Jedinou radost mi dělal náš pejsek, kterého jsme ze srandy pojmenovali Krtek, protože Lucho má rád našeho kresleného Krtečka a jako jeden z mála Peruánců toto slovo umí vyslovit. Věnoval nám ho pán ze sousedství shodou okolností pár dní poté, co jsem otěhotněla.

Měla jsem také rizikové těhotenství, několik krvácení a hematomy v děloze, které nikdo nebyl schopen vysvětlit. Musela jsem trávit týdny na lůžku bez hnutí a brát všemožné prášky (a to jsem člověk, co si nevezme prášek jak je rok dlouhý). Medikaci jsem naštěstí konzultovala s maminkou farmakoložkou, která mi 3 ze 4 pilulek velmi rezolutně zakázala – v příbalovém letáku (který jsem s důvěrou nestudovala) stálo, že jsou zakázány těhotným ženám. Polilo mě horko. V Peru sice funguje korupce typu „čim víc předepsaných (velmi drahých) prášků tím víc procent pro doktora.“, ale předepsat mi nebezpečný lék, bylo silné kafe.Veškerá moje zkušenost s místními gynekology nebo gynekoložkami byla strašná, a to mě jen tak něco nerozhodí. Vrchol neprofesionality a neosobního ignorantství. Cítila jsem se hrozně, protože jsem se celý život na těhotenství bytostně těšila. Měla jsem vždycky vizi, že těhotenství i porod bude něco bombastického. V roce 2014 jsem organizovala mezinárodní kongres pro 4000 porodních asistentek a při té příležitosti mě nadchl porod do vody (s delfínem;)). Na kongrese jsem se také seznámila s peruánskou porodní asistentkou Zaidou, se kterou jsme se spřátelily a já měla vždy vizi, že mě právě ona bude v Peru rodit. Od delfína jsem postupně ustoupila a nakonec i od porodu v Peru a představy, že vše bude jedna velká báječná jízda. Vlivem počátečních komplikací jsem o těhotenství nemluvila a sdělila tuto novinu jen pár nejbližším přátelům. Nejsem ani typ, co by vše hned dával na facebook, časem už to ale bylo znát z fotek. Přítel se tedy chtěl o tu radostnou novinu podělit s celým (virtuálním) světem a zveřejnil fotku ultrazvuku s popiskem Lusi + Lucho = Luchi.

Měla asi tisíc „lajků“, strhla se lavina euforie, radosti a gratulací. Nejvíc to prožívala přítelova rodina projevující z události skoro až hysterickou radost, jak to latinos umí. V Peru je navíc velká obliba vše slavit, takže nám uspořádali hned dvě tzv. „baby shower“, oslavy pro miminko. Celá obrovská rodina a desítky přátel donesli Luchimu ohromné množství dárků. Z Čech jsem zvyklá, že se nepřeje předčasně ani k narozeninám, takže jsem z toho všeho byla dost rozpačitá, ale užívala jsem si to.

V Peru jsem sdílela těhotenství se třemi Luchovými těhotnými kamarádkami, vymýšlely jsme nejrůznější plány pro naše potomky, třeba že založí kapelu nebo se spárují. V Praze jsem měla nejen Janitu, ale i další velmi blízké přátele, se kterými jsme se radovali, jak se nám to pěkně sešlo. Patřili mezi ně i Gabrielka a Tadeáš, báječná umělecká dvojka, díky které jsem se s Luchem seznámila. Vše bylo tak krásně symbolické a geniální. Březen byl skvělý měsíc, bylo mi báječně. Vůbec jsem se nezastavila. Pořádala jsem s českou asociací v Peru „Český den“; vernisáž vlastní výstavy; účastnila se festivalu, kde jsem na předměstí vytvářela street art; měla jsem stánek s obrázky na několika uměleckých trzích a nakonec jsem zorganizovala hraní (a zároveň mou rozlučku) v přítelově baru pro českou rokenrolovou legendu, Tea Jay Iva. Všichni mi říkali, jak skvěle vypadám a jak je neskutečné, kolik toho „s bubnem“ stíhám…

Návrat do Prahy a totální zvrat

Do Prahy jsem přiletěla na konci března a pár dní po příletu jsem se měla sejít právě s Janitou. Ten den jsem jí psala, že se omlouvám, ale že to asi budu muset zrušit, protože mě začalo bolet břicho a začala jsem opět (už po čtvrté) krvácet. Nechtěla jsem to vůbec řešit, říkala jsem si, „další hematom.“ Janita ale trvala na tom, že s Kubou přijedou a hodí mě do nemocnice. Bylo mi až trapně otravovat tam, protože než dorazili, krvácení i bolest přestaly. Nakonec jsem se ale hecla.

V Motole mi doktor drsnější povahy na rovinu sdělil: „Je to hodně špatné, budete tady až do porodu.“ Byl začátek dubna a já měla porod na konci července. „Cože? To tady budu 4.měsíce?“ vyhrkla jsem. Doktor mi odpověděl, že „bude velké štěstí, když to bude pár dní!“ Než jsem se vzpamatovala z toho šoku, řekl mi, že jsem o dva dny mimo tabulky a podle „předpisů“ zachraňují až od 24. týdne. Nejedná se tedy o „předčasný porod“, ale o „pozdní potrat“.

Nepokusit se zachránit Luchiho kvůli dvěma dnům mi přišlo naprosto absurdní a začala jsem s doktorem na toto téma diskutovat. Neodporoval, ale sdělil mi, že Luchi leží v komplikované poloze a pokud se rozhodnu bojovat o jeho život, čeká mě císařský řez, (kterého bych byla při potratu ušetřena) a navíc je dle tabulek 95% pravděpodobnost, že bude s „postižením“. Dané „postižení“ přitom znamenalo nepřebernou a hlavně nepředvídatelnou škálu od „nošení brýlí“ po „hluchotu a slepotu s kvadruplegií a dýchacím přístrojem“.

Přes všechna varování jsem byla jednoznačně rozhodnutá dát přednost životu. Fyzické (ani mentální) postižení nepovažuji za žádnou tragedii a v žádném případě za důvod k potratu. Moji oba rodiče onemocněli dětskou obrnou v útlém věku, jsou poslední žijící generací obrnářů u nás a seznámili se v Janských Lázních, kde se obrna jako první v Evropě začala léčit. Nebýt polio viru, dost pravděpodobně se neseznámí a nežila bych ani já. Ani jednoho jsem nikdy neslyšela nějak ublíženecky bědovat nad ranou osudu. Oba prožili (a prožívají) úžasný naplňující život a jsou to velmi inspirující osobnosti, kterých si nesmírně vážím a miluju je. Právě proto, že jsem dcerou svých rodičů, jsem prognózy brala s klidem a výzvu jsem viděla v tom, že by Luchi mohl být také inspirací, silnou osobností, která třeba trošku změní svět a pomůže svým příkladem jiným lidem s nějakou formou postižení. Takových inspirujících osobností jsou mraky. Bethany Hamilton je profesionální surfařkou na velmi vysoké úrovni i přesto, že jí žralok ukousl celou ruku. Og de Souza, od malička po obrně, používal svůj skate místo kolečkového křesla a dnes na něm umí takové triky, že strčí do kapsy „prachobyčejné“ skejťáky s plně funkčníma nohama… Luchi mohl být jedním z těchto lidí, ale také klidně mohl hrát šachy, malovat, hrát na hudební nástroj.. zkrátka dělat naprosto cokoli, co by ho bavilo a mít radost ze života, milující rodinu a přátele. Nebyl by sice úplně „normální“ chlapeček, ale co je to „normální“ ? Je to jenom irelevantní kulturní konstrukt.Každý člověk je unikátní a dokonalý přesně takový, jaký je. Může žít v rámci spektra svých schopností skvělý život. Naše společnost je ale posedlá dokonalostí a (pseudo)normálností, lidé mají tendenci posmívat se nebo mít strach z jakékoli jinakosti. Přijde mi to úplně patologické.

Byla jsem proto pevně rozhodnutá Luchimu šanci dát a bojovat za něj. Nikdy bych si neodpustila, že mohl žít šťastný život (navíc třeba jen s brýlemi) a já mu tu šanci nedala. Vyplnila a podepsala jsem miliardu papírů, ani nevím, co tam stálo. Odvezli mě na předporodní sál, kde probíhala paradoxní situace – dvě ženy přenášely a snažili se jim porod vyvolat a dvěma se ho snažili zarazit. Byla jsem to samozřejmě já a jakási Káča, která byla plus minus ve stejném týdnu. Do Motola ji přijali o 14 dní dříve se stejnou prognózou. V té době jsme ani jedna netušily, jak moc nás osud spojí.

9 dní s Luchim aneb život je ohromný dar, bez ohledu na to, jak dlouho trvá

Porod se mě i Káče nezastavitelně rozběhl. Než jsem šla na sál, jen jsem rychle stačila vychrlit do telefonu na přítele, že Luchi už chce ven. Obě jsme porodily ve stejný den 4.4.2018, skoro na minutu ve stejnou hodinu, něco po šesté ráno a miminka se skoro stejnou váhou kolem 630 gramů. Já Luchiho a ona holčičku Amálku. Shodou synchronicity (protože jinak to není možné) jsme se ocitly dokonce na stejném pokoji, protože JIP byla přeplněná. Jediný rozdíl byl v tom, že Káča rodila přirozeně a já tím predikovaným císařem, který mi navíc udělali ve vetším rozsahu do „T“, ale věřím, že pan porodník věděl co a proč dělá a že to bylo nutné.

Nespala jsem asi 48 hodin a byla jsem úplně mimo. Doktor mi přišel říct, že je na tom Luchi dobře. Vykazoval prý až PODEZŘELE dobré známky a opakovali mu různé testy, zda se nejedná o omyl. „Tenhle peruánsko-českej bojovník má mega geny, ještě vám všem ukáže a rozhodí vám všechny ty vaše tabulky!“ pomyslela jsem si. Dokonce mi začala i laktace, dle sestřiček to byl takhle brzy naprostý unikát. Měla jsem hrozné bolesti břicha a skoro jsem nemohla chodit, bradavky odřené z odstříkávačky, ale byla jsem plná optimismu – každé 3 hodiny jsem se plahočila přes půlku budovy odstříkávat mlezivo, první mléko, které je plné vitamínů a protilátek a je to pro novorozeně, zvlášť takhle předčasně narozené, to nejlepší co může být. Pokud matce odstříkávání nejde, dávají miminku umělou výživu nebo mléko jiné matky. O mlezivo se však jen tak někdo nepodělí, protože je to velká vzácnost. Byla jsem úplně na vrcholu blaha a věřila, že moje mlezivo Luchiho ze všeho dostane. Měla jsem hlavně pocit, že pro něj něco aktivně dělám. Amálka taky statečně bojovala a už jsme se s Káčou těšily na to, až se s Luchim jednou seznámí a budou spolu 4.4.2019 slavit první narozeniny. Chodila jsem (nebo spíš plazila jsem se) za Luchim na jipku co to šlo, naplňovalo mě to. Nikdy jsem nepocítila tak čirou a silnou lásku. Bylo to něco naprosto nepopsatelného. Ani na minutu jsem mu nepřestala věřit, byla jsem plná lásky a euforie.

Empatie nad zlato

Zlom nastal v sobotu 7.dubna. Přišli za mnou na návštěvu kamarádi Fido s Madlou, hrozně jsme se nasmáli a úžasně mě naladili. Šla jsem za Luchim na novorozeneckou JIP úplně vysmátá a dostala jsem tam totální šok.Doktor mi stručně sdělil, že je péče o Luchiho (doslova) marná, protože má krvácení do mozku. „Dělám to třicet let, přežije to leda že by se stal zázrak.“Taky mě šokoval tím, že se Luchi prý skoro vůbec nenapil mého mleziva, protože má špatný žaludek a dávají mu žilou umělou výživu. Daný doktor určitě nebyl zlý člověk a jeho zájmem určitě nebylo úplně mě psychicky zničit, byl prostě jen posel špatných zpráv, které podle mého názoru jen neuměl šetrně sdělit. Empatie je velmi vzácná vlastnost, proto nemám za zlé nikomu, že ji nemá. Sdělit šetrně matce, že jí zemře dítě, umí jen opravdový mistr. Je navíc zcela nemožné, aby si doktoři vybudovávali osobní vztah ke každému miminku, musí být tak trochu citově oploštělí.

Všechno se mi zhroutilo, doktora jsem zarazila, že nechci nic víc slyšet, že na to prostě nemám sílu. Odvětil mi, že je to ale jeho povinnost a pokračoval ve své prognóze o „marnosti“ a „nevyhnutelnosti“. Měla jsem chuť zacpat si uši nebo prostě odejít. To, že budu vědět, co se (asi nevyhnutelně) stane mě stejně na ten konec nepřipraví o nic lépe, jen se budu déle trápit. Chtěla jsem si dál jet na obláčku blažené nevědomosti, dávat Luchimu svou pozitivní energii v mléce i v dotycích a upřímně věřit v zázrak. Věřila jsem v něj, ale najednou jsem neměla vůbec žádnou sílu. Manický optimismus mě přešel, úplně jsem se po tom všem sesypala. Přítele jsem původně nechtěla vůbec zatěžovat tím, co se tady děje.V Limě byl jakýsi legendární Jake Phelps, který měl zrovna v ten den v přítelově baru večírek, byla to velká událost, na kterou se měsíce těšil a připravoval. Letenku měl na 17.dubna a já celou dobu věřila tomu, že vše do té doby v pohodě zvládnu sama. Je ale chyba snažit se hlavně nebýt ufňukaná a se vším se poprat sama, protože jsou věci, které člověk sám prostě nezvládne a říct si o pomoc není projev slabosti, je to jen projev lidství.

V momentě, kdy jsem slyšela onu prognózu, věděla jsem, že už to sama nezvládnu, že tady přítele potřebuji a že by měl přiletět co nejdřív, protože jinak svého chlapečka možná ani nepozná. Řekla jsem mu co se děje, on se vykašlal na celého Phelpse a ještě ten den odletěl. Zpětně jsem tedy za toho doktora ráda, kdyby byl šetrnější, možná se nesesypu a přítel by nepřiletěl. Měla jsem panický strach, že Luchi může zemřít každou minutou a že u toho nebudu, chtěla jsem s ním sdílet veškeré možné okamžiky. Nejraději bych i spala v místnosti s inkubátory. Úžasné sestřičky mi neskutečně vyšly vstříc a nechaly mě tam i po konci návštěvních hodin až do tří ráno. Seděla jsem u Luchiho, měla na něm skrz otvor v inkubátoru položenou ruku a modlila se, aby se stal zázrak a přestalo mu krvácení v mozku. Zároveň jsem mu děkovala za všechno, co mi za těch pár dní ukázal a co mě naučil. Jak obrovskou lásku mi dal pocítit. Lekci pokory a úcty k životu. Také jsem ho uklidňovala, že jeho tatínek už je na cestě a brzy ho pozná.

Druhý den ráno jsem hned zase šla na novorozeneckou JIP a dodnes vzpomínám na rozhovor, který se mnou vedl doktor Tkaczyk. Vrcholně milý a empatický člověk, který si mě vzal stranou do své kanceláře, aby mi neříkal katastrofické scénáře na chodbě mezi ostatními rodiči a personálem. Strávil se mnou asi hodinu, přestože mají na jipce mraky práce. Vysvětlil mi, že pokud se krvácení nezastaví, je na řadě velké dilema – operovat hlavičku a trubičkou krev odsávat, ale tímto zásahem riskovat poškození mozku, nebo neoperovat, ale zase riskovat, že mozek poškodí krvácení. Řekl mi také, že při poškození mozku by se stal s největší pravděpodobností oním hluchoslepým kvadruplegikem s dýchacím přístrojem a s minimální mozkovou činností. Byly to hrozné zprávy, ale ta forma, jak se mnou mluvil a veškerý čas, který mi věnoval, mě dojaly natolik, že jsem ho na závěr našeho rozhovoru objala a řekla mu, že je úžasná osobnost, která v sobě spojuje onu vzácnou empatii s profesionalitou.

Lucho přiletěl ten samý den asi v jedenáct večer, přivezla ho za mnou do Motola kamarádka Terezka s přítelem (mimochodem další z mých blízkých těhotných kamarádek). Šli jsme se hned podívat na Luchiho. Pro mě byla každá návštěva miminka radost a užívala jsem si to, pro Lucha to ale bylo naprosté trauma vidět jeho miniaturní tělíčko s hadičkami na přístrojích. Jsem tedy moc vděčná, že nám umožnili vidět ho poprvé jen ve dvou a ne v návalu návštěvních hodin. Byl to neuvěřitelně emotivní moment. Přítel se na miminko vždycky neskutečně těšil a někdy tu radost prožíval dokonce víc než já. O to bylo takové setkání pro něj silnější a rozbrečelo ho, přestože je to chlap jako hora (nebo lépe řečeno jako medvěd). Chtěl nám oběma být na blízku a přestože mohl odjet ke mě domů a pořádně se po 24 hodinách vyspat, rozhodl se přenocovat v Motole na chodbě. Neumí česky a tak jsem mu napsala na papírek vzkaz, který by mohl ukázat noční ostraze nemocnice. Stálo na něm něco na způsob: Mám ženu na jednotce rizikového těhotenství a syna na novorozenecké JIP. Patro, číslo pokoje a můj telefon.

Lehl si s papírkem v kapse na lavici, pod hlavu batoh, přikryl se bundou a s úsměvem prohlásil „Perfektní! Dobrou noc.“ V ten moment jsem pocítila, jak moc ho miluju a jak moc je mi oporou. Dramatický papírek na nočního hlídače nezabral a lidskost v něm neprobudil, Lucha spát nenechal ani minutu. Bloumal tedy po chodbách do té doby, než jsem se probudila, sedla si k němu na lavici a společně jsme tam upadli do polospánku, než bude otevřená jipka my půjdeme znovu za Luchim. Domluvili jsme se, že pokud se nás zeptají na operaci mozku, budeme pro. Šance, že by se krvácení samo zastavilo byla mizivá. Před takové rozhodnutí jsme ale nebyli postaveni, pondělní rentgen ukázal, že krvácení pokračovalo a fatálně narušilo mozkovou tkáň.

Nyní již bylo jasné, že Luchi dobojoval, ačkoli se držel strašně statečně, předčil všechny prognózy a dočkal se i setkání s tatínkem. Už mu nebylo pomoci, moje mentální zdraví ale ještě (aspoň trochu) zachránit šlo a tak mi umožnili mít ho v náručí mimo inkubátor (samozřejmě i se všemi hadičkami). Celou dobu mě trápilo, že ho nemůžu obejmout, přitisknout ho k sobě, dát mu pusu. Že se ho smím jen opatrně dotknout skrze díru v inkubátoru. Mít Luchiho v náručí byl pro mě zatím nejsilnější životní moment. Žasla jsem nad zázrakem života, nad tím, že z lásky dvou lidí vznikne bytost, kterou právě držím. Na jeho hlavičku kapaly moje slzy radosti a dojetí. Výjimečně mohli jipku navštívit i moji rodiče, kteří tam jinak nesmějí, protože bylo jasné, že miminko uvidí naposledy. Vydržela jsem s Luchim v náručí několik hodin až do večera, byl to nepopsatelný a můj nejkrásnější životní zážitek.

Rozloučení

Další dny se Luchiho stav začal dramaticky zhoršovat. Vypadal už úplně jinak, tokem krve se mu totálně zvětšila a zdeformovala hlavička,i mě už dělalo problém, vidět jeho tělíčko v takovém stavu. Chodili jsme do Motola s Luchem každý den a čekala jsem na to, kdy mi z jipky zavolají, abychom se přijeli rozloučit. Byla sem v neustálém napětí. Bytostně jsem se bála toho, že s ním v ten moment nebudu. Telefonát přišel v pátek 13. dubna brzy ráno. Rozjeli jsme se na naši poslední cestu do Motola. Luchiho nám zabalili do mé deky, ve které Peruánky nosí miminka a já v ní Luchiho také chtěla nosit. Dali jsme mu do ní sošku z Nascy, kterou měl celou dobu v inkubátoru a díky které možná mezi nás vůbec přišel a háčkovanou chobotničku, které dávají všem miminkům.

Jak píší na stránkách spolku Nedoklubko: Podle výzkumu, který proběhl v Dánsku, bylo zjištěno, že předčasně narozená miminka objímající chobotničky v inkubátoru mají pravidelný srdeční tep, lépe dýchají a jsou klidnější. Chapadélka chobotniček připomínají nedonošeňátkům pupeční šňůru jejich maminky. Miminka mají tendenci k úchopu a tím, že mají chapadélka při ruce, netahají si za zavedenou sondu či jiné hadičky. Cítí se bezpečněji, jsou klidnější a tím pádem jsou také stabilnější a lépe prospívají.

Ať je to pravda nebo ne, je to milé a Luchi si svou chobotničku taky rád objímal. Je to dnes jediná „hmatatelná“ vzpomínka, kterou na něj mám. Sedli jsme si do separátní místnosti, kde jsem Luchiho držela v náručí a doktor pravidelně přicházel, aby si poslechl jeho tep. Přítel měl nejdříve obavy, že pro něj bude příliš těžké, být se mnou v tento moment. Nakonec se al překonal a zpětně je za to rád. Věřím, že i Luchi. V jeden moment na mě přišel šílený nával horka a poprosila jsem přítele, aby otevřel okno. Jsem přesvědčená, že v ten moment Luchiho dušička odlétla dohlížet na nás ze shora. Za pár minut přišel doktor a po zkontrolování tepu konstatoval: „Zemřel.“

Následovala povinná byrokracie zařizování pohřbu. Bylo nutné zařídit a zaplatit ho ještě ten samý den. Šla jsem tedy do motolského pohřebního ústavu řešit kremaci, vyplňovat dotazník na téma zda chci aby měl Luchi při zpopelňování rubášek takový nebo makový…. Jakkoli byly úřednice z pohřebního ústavu milé, bylo to úmorné, ale odbyla jsem si to a jela s přítelem domů. Cítila jsem zvláštní prázdnotu a zároveň klid po devíti dnech totálního vypětí. Můj drahý přítel Esteban, který mi v těžkých chvílích naprosto neuvěřitelně pomohl, vyslovil všeříkající větu: Život je ohromný zázrak a dar bez ohledu na to, jak dlouho trvá. Janity rozhodnutí odvézt mě do Motola zachránilo našemu Luchimu život a vždycky jí za to budu moc vděčná. Nedovedu si představit, že by se mi porod rozjel doma nebo nedej bože v Peru. Lidé mi říkali: „Ach jaká hrůza. Lepší potrat, to miminko vůbec nepoznat a nevytvořit si k němu citové pouto.“ Ale já s tím nesouhlasím. Ztráta je to samozřejmě o to těžší a bolestnější, mých devět dní s Luchim ale bylo to nejkrásnější, co jsem kdy v životě zažila. Je to jako kdybych měla zavřené srdce a nikdy v životě nepoznala lásku. Sice bych neriskovala, že mi někdo jednou to srdce zlomí, ochudila bych se ale o ten nejnádhernější cit.

Nový život

Po setkání s Luchim se mi kompletně změnil život. Jako kdyby se nyní dal rozdělit na etapu před a po. Měla jsem pocit, že jsem po tomto zážitku kompletně jiný a nový člověk. Myslela jsem na spoustu pozitivních aspektů, které mi celá tato zkušenost dala. Nejsilnější pro mě byla vzájemná láska a podpora s přítelem a pomoc rodiny a přátel, které opravdu poznáš jen v krizi. Mnoho lidí mě dojalo a překvapilo, jak byli schopni úžasně reagovat na tak těžké téma a jak moc mi byli oporou. Těm, kteří to neuměli, nemám nic za zlé. Lidé jednoduše neví, jak se zachovat. Nemají zkušenosti nebo onu vzácnou empatii. Ačkoli je to velmi individuální a každému může vyhovovat něco jiného, podělila bych se o několik osobních rad pro ty, kteří mají své blízké v nějaké těžké životní situaci a neví, jak s nimi komunikovat:

1. Nebýt tragický. Tohle se mi dělo asi nejvíc a bylo to nejúmornější. Člověk si je moc dobře vědom, že ta situace je těžká. Je tedy naprosto kontraproduktivní, když vás někdo v tragičnosti ještě utvrzuje a opakuje vám to ve spontánní reakci typu: „Ježiši no to je ale tragédie! To je hrůza! Proč zrovna Ty. Nemohu tomu uvěřit! To je ale nespravedlivej zkurvenej svět.“ atd. Těmto lidem jsem musela takové výkřiky únavně vyvracet: „Je to těžká životní zkouška, ale ne mega tragédie. Na otázku proč zrovna já samozřejmě neznám odpověď a je úplně zbytečná. Svět nepovažuji za zkurvenej a nespravedlivej. Zemřelo mi sice dítě, ale mám skvělé rodiče. Někdo má pět zdravých dětí, ale je sirotek. Někdo nemůže mít děti vůbec. Co je tady potom nespravedlnost?“ Jsou to nesmyslné únavné hovory, které nikam nevedou.

2. Nebagatelizovat situaci. Druhý extrémní protipól k tragičnosti. „To se děje všem, to je život. Buď v pohodě, zadaří se příště. Zvládli to jiní, taky to zvládneš.“ Jakkoli je pravda, že se takové věci dějí dnes a denně, nijak to v daný moment nepomáhá. Člověk si pak připadá skoro nepřístojně, že by se třeba mohl trápit, vždyť je to vlastně ok. Každodenní věc.

3. Nevyptávat se.Netlačit. Potlačit zvědavost v touze zjistit „Co se stalo? Jak? Proč? Nereaguješ, tuším špatné zprávy, co se děje? Jak se máš? Co Luchi? Vypovídej se, uleví se Ti.“ Vím, že jsou to dobře míněná slova, která dávají najevo zájem, je ale ohromně vyčerpávající odpovídat a opakovat danou situaci všem dokola, když prožíváte nejtěžší životní okamžiky. (A čelit pak třeba ještě oněm reakcím tragičnosti nebo bagatelizování).

4. Zkrátka nechat člověka v klidu.

Jedny z nejkrásnějších reakcí byly od přátel, se kterými jsem v kontaktu velmi málo, ale o to víc mě vždy (mile) překvapí. Kamarádka Ráďa mi napsala: Přeju, ať intenzita tohoto prožitku prohloubí Tvou vnitřní sílu a krásu a navždy tak zůstane Tvoji součástí. Jsem tu pro Tebe! Přátelé Lukáš s Péťou mi poslali domů krásnou kytici tulipánů s papírovým srdcem, na kterém stálo: Milujeme Tě, drž se! Tohle pomáhá nejvíc. Napsat slova podpory typu: „Myslím na Tebe a kdybys potřebovala, jsem tu.“ A nechat to být. Věřit, že se dotyčný sám ozve, až na to bude mít čas, sílu a rozpoložení. Není v tom vůbec nic osobního. Člověk zkrátka není ve společenském módu a chce být v takovém stavu opravdu jen s malinkou hrstkou těch úplně nejbližších. Tyto mé nejbližší jsem požádala o velmi nelehký úkol, aby dali vědět dál, co se stalo. Moc si toho vážím a z celého srdce jim za to děkuji! Neměla jsem absolutně kapacitu ani sílu a energii všem to vypisovat a řešit reakce. Brát telefony a mluvit o tom, odepisovat, vysvětlovat, že chci prostě jen v klidu strávit poslední dny s miminkem (a poté s přítelem).Nechtěla jsem ani psát nějaký status na facebook nebo tak něco. Raději jsem si ho zrušila, abych měla klid.

S přítelem jsme prožili poklidný měsíc. Po císaři v šestinedělí jsem beztak nemohla moc chodit a fyzicky se namáhat. Bylo nám oběma překvapivě psychicky dobře. Brali jsme to vyrovnaně a s pokorou. Nepřicházela žádná hysterie ani deprese. Doznívala ve mě ta láska, kterou mě Luchi za těch devět dní naplnil. Žila jsem v tom, že je tady stále s námi jako strážný andílek. Lidé kolem mě byli úplně v šoku. Psali mi opěvné zprávy, jak jsem silná, jak to neskutečně pozitivně zvládám, jak o tom s klidem a vyrovnaností umím mluvit. Janitka mi nabídla, zda bych nechtěla udělat nějaký rituál, přišlo mi to úplně zbytečné. Bylo mi opravdu dobře a sama jsem se tomu divila. Upřímně jsem věřila, že Luchi ze shora všechno řídí. Přesvědčilo mě o tom následující: s Luchem jsme plánovali udělat v Rock Café výstavu, věnovanou jeho skate-punk baru jménem Hensley. Původně jsme ji chtěli přesunout na rok 2019. Měla bych v den vernisáže před porodem, chtěla jsem být v klidu a ne zařizovat spoustu věcí. Změnila se ale situace a tak jsme výstavu nepřesunuli.

Lucho se rozhodl vzít do Prahy (jen tak pro zajímavost) skejty, které před časem nechal vyrobit v kooperaci s jeho přáteli, punkovou skupinou Subhumans. Chvíli poté, co mi tento nápad sdělil, jsem si telefonovala s manažerem Rock Café, který mi oznámil: „V den vaší vernisáže tady budou hrát takový pankáči, kapela Subhumans.“ Vrcholná synchronicita. Šance tohle naplánovat skoro nulová. Aby kapela měla na turné zrovna tento den v Praze a ještě hrála zrovna v tom stejném klubu. Luchiho šéfování ze shora se mi potvrdilo. S jeho pomocí se mi také podařilo propojit výstavu se závody Mystic Skate Cup, které probíhaly den po vernisáži a kde nám umožnili udělat paralelní výstavu fotek. S přítelem jsme byli totálně nadšení.

Realita mimo bublinu

Vše se zdálo být báječné do momentu, kdy přítel 3. května odletěl. Byli jsme spolu v jakési bublině a vzájemně jsme si byli oporou. Najednou byl přítel na druhém konci planety, já sama jen se svými myšlenkami a všechno mi začalo docházet. Měla jsem naprosto neuvěřitelné deprese. Byl to přesný protipól euforie a čiré lásky, kterou jsem předtím pociťovala. Nebyla jsem schopná ničeho. Komunikovat, mluvit, vylézt z domu. Jen jsem bez přestání brečela takovým způsobem, že mě z toho bolela hlava a celé tělo. Nechtěla jsem brát žádná antidepresiva, ani se opíjet. Chtěla jsem se s tím nějak vyrovnat přirozenou cestou. Těsně po propuštění z nemocnice se mi ozvala paní Veličková z dětského paliativního týmu, který pomáhá rodičům po ztrátě dítěte. Nejdřív mi schůzka s ní přišla úplně zbytečná, ale v této krizi jsem se jí odhodlala napsat a musím říct, že mi komunikace s ní moc pomohla. Je to neuvěřitelně empatická a milá paní na svém místě, která sama přišla o syna.

Hodně mi také pomáhalo a pomáhá být v kontaktu s Káčou, která jako jedna z mála může plně pochopit, jak se cítím a co jsem prožila. Její Amálka dodnes statečně bojuje a obě jsme přesvědčené o tom, že Luchi na ni dohlíží a jako strážný andílek ze shora šéfuje, aby vše překonala. Je to navíc její „bráška po mléce“, protože jsem si vynutila, aby sestřičky daly moje mlezivo VÝHRADNĚ Amálce. Dostávala ho dva týdny. Měla jsem ho totiž spousty, ale k Luchimu se nakonec dostal jen zlomeček a Káče odstříkávání nešlo. Věnovala jsem Amálce taky sošku malého andělíčka z Peru, aby na ní symbolicky dohlížel i v samotném inkubátoru. Nehne se od ní a já s dojetím a se slzami v očích čtu každé zprávy o tom, jak se lepší. Poprvé jsem ji naživo viděla 12.8., byl to krásný a dojemný zážitek.? Je naprosto dokonalá a má se čile k světu. Nyní je už doma, má skoro 5 kilo a možná nebude mít ani ty brejličky. Totální zázrak.

Neskutečně mi pomohla také přítelova švagrová Michelle, které zemřely dvě dcery, dvojčátka, několik hodin po porodu. Nyní má tříletého chlapečka, kterého porodila ve 45. letech. Napsala mi úžasná slova:

Prosím Tě hlavně neciť povinnost předstírat, že jsi v pohodě. Protože to není v pohodě, je to příšerná bolest srdce. Roky jsem si myslela, že emocionálně nezvládnu znovu otěhotnět, ale všechno chce čas. Maxe jsem měla tři roky poté. Hlavně si pamatuj, že Luchi je s Tebou. Vždycky bude Tvůj syn. Uctívej ho. Nikdy nepředstírej, že jsi nebyla mámou, i když to bylo jen na krátkou dobu. On cítil Tvou lásku. Byla jsi jeho mámou a on to věděl.

Velmi silné a zlomové pro mě také bylo účastnit se s Janitou jejího ženského kruhu v Brně na letní slunovrat. Poprvé jsem tady mluvila o tom co se stalo před úplně cizími lidmi. Bylo to těžké, ale zároveň osvobozující.

Největším paradoxem bylo to, že moje okolí si myslelo, že jsem úplně v pohodě, protože jsem se tak ze začátku projevovala. Já přitom prožívala – bez nadsázky – nejhorší období svého života. Měla jsem také velké deprese ze vztahu na dálku. Celý život jsem byla spíš samorost, co si nepotrpěl na vážnou známost, milovala jsem svůj klid a svobodu a proto mi takový vztah vyhovoval. Po téhle zkušenosti mě to ale začalo deptat, přítele jsem potřebovala u sebe a nedovedla jsem si představit trávit takhle rok až do června, než dodělám školu. Porodník mi navíc řekl, že bych měla vlivem velkého císaře do „T“ počkat dva roky do dalšího otěhotnění, frustrovalo mě, že tím pádem budu rodit nejdřív v 38 letech. Také prý budu odteď vždy riziková a s císařem. Na svůj vysněný přirozený porod do vody tak mohu zapomenout. Byla jsem ze všeho na dně.

Už jsem nevěděla co se sebou, až jsem se rozhodla pro terapii tmou. Zní to jako nesmysl, být prostě týden zavřený ve tmě. Několik mých přátel mi ale říkalo, že jim to změnilo život, že poznali sami sebe, že se jim tam otevřelo vyšší vědomí. Že se po výlezu ze tmy jakoby znovuzrodili. Obě reference mých přátel směřovaly ke stejné osobě, ke Štěpánce, která tuto terapii provozuje u sebe doma v Lysicích. Rozhodla jsem se jít tam na 7 dní přes svoje 35. narozeniny 12.6.. Neměla jsem stejně chuť nic slavit, chtěla jsem být jen sama se sebou a něco si v sobě vyřešit. Přesně týden přede mnou tam byla ve stejné místnosti moje těhotná kamarádka Míša, o které ještě napíšu.

Byl to neskutečně těžký týden. Veškeré deprese a traumata se mi tam nakumulovaly v totálně koncentrované podobě bez možnosti myšlenkám utéct a jakkoli se z nich rozptýlit. Byla jsem tam s nimi sama zavřená a říkala jsem si, že si to zkrátka musím odžít. Krásný a terapeutický byl ale výlez ven, byla jsem jako u vytržení. Šla jsem se projít lesem k místní studánce a málem jsem se dojetím rozplynula z toho, jak je ta příroda nádherná. Dojímala mě krása květin, hmyzu, motýlů. Seděla jsem na vyhlídce nad Lysicemi, rozprostřela jsem si na louku vedle sebe různé talismany, co jsem měla ve tmě; sošku, chobotničku a také malou plechovou krabičku s Luchiho popelem, na které je nakreslené malé dítko s motýlími křídly. V jeden moment si na ni sedl motýl a kolem dokola po ní cupital. Několikrát odletěl a znovu se vrátil. Naprosto mě fascinoval. Jak mi maminka zpětně vygooglila, byl to perleťovec dvanáctitečný. Fotila jsem si ho a byla jím úplně uchvácená. V daný moment mi to nedošlo, ale dneska už vím, že to byl Luchi. Paní Veličková mi řekla, že v mnoha mytologiích napříč kulturami je motýl poslem duše z druhého břehu, který přichází pozůstalým říct, že je v pořádku.

Dlouho jsem si přála, udělat si nějaké tetování jako vzpomínku na Luchiho, ale nenapadal mě ten správný motiv. Nyní jsem měla jasno, bude to motýlek. Tetování jsem si nechala udělat symbolicky od Peruánce, kamaráda Erita a to v den, kdy se měl Luchi narodit – 27.7.2018. Nakreslila jsem na něj také 4x zatočené 4 hady, na vzpomínku Luchiho narození 4.4. a také jako symboly smrti, reinkarnace, znovuzrození a liány ayahuascy, bez které by tady Luchi pravděpodobně nikdy nebyl. To by ale bylo na dlouhý separátní příběh, stejně jako další skryté významy v obrázku tetování…

Ten den bylo také mega zatmění krvavého měsíce, které z astronomického hlediska značí nový začátek. Dala jsem si rituál s půstem a myslela na Luchiho. Druhý den jsem si také přečetla příběh Janitky a začala psát svůj. Na narozeniny Amálky a Luchiho 5 měsíců, 4. září, v Praze vystupovala kapela Flogging Molly, ve které hraje na harmoniku Matt Hensley, po kterém Lucho bar pojmenoval a který je jeho největší idol. Napsala jsem mu, sešel se se mnou před jejich koncertem a byl z výstavy úplně dojatý. Pravděpodobnost, že bude v Praze hrát zrovna v době, kdy zde probíhá výstava věnovaná baru, který je po něm pojmenovaný, je dost mizivá. Další krásná synchronicita, kterou mi Luchi ošéfoval. Ten samý den jsem byla navštívit i Amálku, kterou zrovna pustili domů po pěti měsících pobytu v nemocnici. K narozeninám jsem jí nakreslila obrázek „Zrzavé Víly Amálky s motýlkem Luchim“, který jsem jí ten den i věnovala.

Dodnes mě přepadnou slabé chvilky, ale krůček po krůčku nacházím v životě zase radost. A hlavně vím, že mám nahoře báječného andílka s motýlími křídly, který na mě dohlíží. Kdykoli se mi nějak zadaří, vzpomenu si na něj a v duchu mu poděkuji....

Otěhotněla jsem ve dvaceti letech. Nejprve jsme oba s partnerem byli trošku nervózní, ale nakonec jsme se na dítě velmi těšili.

Kdyz jsem v pátém měsíci zjistila, že to bude holčička měla jsem obrovskou radost. A partner se radoval se mnou. Naše maminky měly z miminka radost a těšily se na něj. Vybrali jsme s partnerem pro holčičku krásné jméno Isabella. Odjakživa jsem chtěla holčičku Isabella.

Vše probíhalo v pořádku. Až do toho osudného dne. Tehdy mi na kontrole řekli, že holčičce už nebije srdíčko. Nevěřili jsme. Ale následující den jsme v noci museli odjet akutně do porodnice, kde, bohužel, diagnózu potvrdili. A já jsem holčičku musela porodit mrtvou. A navíc, co bylo pro mě strašné, se mnou při porodu nesměl být můj partner.

Na svojí holčičku nikdy nezapomenu. A vždy ji budu milovat.

Ahoj Prcku.

Dneska se mi o tobě zdálo. Běžela jsem lesem a nemohla tě najít. Byl to jeden z lesů kolem Letohradu, jezdila jsem tam na tábor, tak to poznám. Moc jsem neviděla na cestu, jak moc jsem brečela, volala jsem tě. Najednou jsi se přiřítil, skočil jsi mi do náruče zničeno nic a strašně jsi se smál. Mohly ti být tak tři roky.

Měl jsi blonďatý vlásky po tátovi a vlastně i jeho oči. Ale po mně jsi měl macatý tvářičky a nabubřelej výraz. Asi jsi mrzout, zlato. Víš, že už ani nevím, jestli je i tvůj otec mrzout? Když jsi odešel, tak nám to moc dlouho neklapalo. Nesmíš se na tátu zlobit, stačí, že jsem se zlobila já. Byli jsme strašně mladí a než jsi odešel, tak se tvůj táta snažil strašně moc. Oba dva jsme byli na střední škole, mně zbývaly dva roky a tátovi jeden, možná by nám to nevydrželo ani tak, těžko říct. Ty už si to nemůžeš pamatovat, protože tvoje dušička už byla pryč, ale tehdy v nemocnici to bylo strašný. Dali mi léky, abych porodila tvoje tělíčko, strašně to bolelo a všude kolem plakaly miminka. Živý miminka.Ty jsi neplakal. Čekala jsem až bude tma a sestry si budou myslet, že spím, otevřela jsem okno a dlouho se dívala na místo, kam jsem chtěla skočit, ale přišla sestra, že prý přestala slyšet můj pláč.

Ten pocit udělat cokoli, co nás dá zase k sobě tu byl rok. Každý den, a ty to víš nejlíp, jsem lehávala na tvém hrobě a křičela na tebe i na mě. Chtěla jsem vědět proč. Jenže mi nikdo nedal odpověď. Nechtěli mi dát ani tebe, že prý tě spálí s biologickým odpadem. Víš, tohle jsou momenty, kdy člověk potřebuje, aby mu někdo pomohl, jenže my jsme byli sami. Ale já ti přeci slíbila, že se o tebe postarám, ať to stojí, co to stojí. A tak jsem se postarala.

Tvůj otec mi sem tam dal pár facek a já se cítila ještě víc sama. A tak jsem chodila do školy, v noci ti do nebe vyprávěla pohádky a žehlila dupačky. A pak bylo 6. července, rok utekl. A já si řekla, že už musím žít dál. Že jsi můj syn. Moje láska a že odpustit si, odpustit tobě a odpustit tátovi, je to nejlepší, co můžu udělat. A tak jsem nám všem odpustila.

Věz, že to, že jsem schopná žít dál, ještě neznamená, že jsem zapomněla, nebo tě nemiluju. Vždycky budeš můj milovaný, prvorozený synek.

S láskou,

Máma

“Nedávno jsem měla sen. Do náruče se mi schoval anděl. Nic neříkal, jen mě na chvíli objal svými křídly. Pak se tiše usmál a odletěl… Nebyl to sen. Otisk jeho křídel už navždy zůstane v mém srdci a já nikdy nezapomenu.”

Nikdy bych nevěřila, že sem budu psát svůj příspěvek. Neděle 13. května 2018 navždy změnila můj život. Byl to den, kdy jsem poprvé a naposledy spatřila svou Elišku.

Můj příběh začíná v lednu 2015, prvním těhotenstvím a následné ztrátě v osmém týdnu. V srdci smutek a pocit, že nic horšího nemůžu zažít. Zvedla jsem hlavu a šla vstříc dalšímu těhotenství, které na sebe nedalo dlouho čekat. První trimestr jsem trnula, ale podařilo se. Šel týden za týdnem a přišel prosinec 2015. Byla jsem ve 32.tt, když moje tělo začalo bojovat s preeklampsií a Hellp syndromem. Akutní císařský řez. Vašík byl na světě, s porodní vahou 1340 g. Zdravý, krásný a s chutí do života. Následující půlrok byl náročný. Počítání gramů, odsávání mléka, rehabilitace... Ale s úžasným výsledkem. Vašík je naše sluníčko.

Na jaře 2017 jsme si řekli, že by si Vašík zasloužil sourozence a tady začíná můj smutný příběh... Otěhotněla jsem v srpnu 2017. Trnula jsem už nejen první trimestr, ale i druhý a s obavami jsem vstupovala do třetího. Po celou dobu vše bylo v pořádku. Od začátku jsem si ředila krev anopyrinem, denně si píchala injekce Clexanu, každé čtyři týdny dojížděla do nemocnice na kontrolu průtoků. Miminko rostlo ukázkově. Po 33. týdnu mi spadl kámen ze srdce. Eliška byla dostatečně velká, prospívala a já se začala radovat. Hrdě jsem nosila rostoucí bříško, byla jsem šťastná, těšila jsem se na svou holčičku a užívala si konečně pocit, že budu zase maminka, že se dočkám porodu v termínu a snad i bez císaře. S Eliškou jsem si povídala a ona mi svými kopanečky odpovídala. Vašíkovi jsme řekli, že mám v bříšku miminko, pusinkoval jej a vždycky se na miminko těšil. Aby ne, řekli jsme mu, že mu Eliška přinese dáreček. Medvídka. Toho jsem měla připraveného v tašce do porodnice a těšila jsem se na okamžik, až mě přijdou do porodnice s manželem navštívit a Vašík poprvé Elišku uvidí a dostane od ní dárek…

Poslední monitor 11. května 2018 dopadl ukázkově. Byla jsem 40+3. Eliška kopala. Doktorka na prohlídce zjistila, že je vše v pořádku a se začínám pomalu připravovat na porod. Byl pátek a tak řekla, že si v pondělí, pokud se porod přes víkend nerozjede, pomůžeme hamiltonem.

Cítila jsem šimrání v břichu. Eliška tu bude brzo s námi!! Udělali jsme si s manželem a Vaškem hezký víkend. Chodili jsme na procházky a už plánovali nejbližší dny a týdny. V neděli ráno, na Den matek, jsem cítila první bolesti břicha. Začala jsem se pozorovat a začala tušit, že jde o první kontrakce. Byla jsem šťastná. Eliška mi chce dát dáreček a narodit se na Den matek. Kontrolovala jsem kontrakce, až začaly chodit po pěti minutách.

Uvědomila jsem si, že jsem od rána necítila pohyby. Ale protože první porod jsem měla císařem, tak jsem si říkala, že je to asi už těmi kontrakcemi. Žádná jiná varianta mě ani ve snu nenapadla. Sbalili jsme věci, Vaška hodili k babičce a jeli do nemocnice. Cestou jsme se smáli, volala jsem rodičům, že den D je tady a že dáme pak vědět, jak budu na sále...

Shodou okolností měla v nemocnici službu moje kamarádka, vítala mě se smíchem, že už je to tady a že se do toho dáme.

Kontrakce chodily pravidelně, bolest už byla větší, Eliška byla tak blízko... Nejdříve jsem šla na vyšetření k paní doktorce. Vyšetřila mě, řekla, že to ještě nevypadá, že by se to mělo hodně rozjet, otevřená jsem byla na 2-3 centimetry. Domluvili jsme se, že mě do večera hospitalizují a že se to naplno rozjede asi až v noci. Poslala mě na monitor. Manželovi jsem říkala, že ho asi na pár hodin pošlu domů a že mu pak zavolám.

Kamarádka mi mezitím dávala monitor a dlouho nemohla nastavit srdeční ozvy. Tvrdila, že je Eliška už možná až moc dole a tak, ať si lehnu na lehátko. Ani tam však nic nenašla. Tvářila se klidně, ale já už tušila, že je zle. Řekla jsem jí, že jsem od rána necítila pohyby. Přišla doktorka a řekla, že se podívá ultrazvukem. V žaludku se mi usadil kámen. Velký a těžký. Předtucha zlých zpráv. Přešla jsem zpět do její ordinace. Lehla jsem si a začala sledovat výraz tváří jak doktorky, tak kamarádky. Manžel zůstal venku... Doktorka nic neříkala, ta minuta, možná dvě, co mi jezdila po břiše, byla nekonečná... Já už tušila, co mi řekne. Zoufale jsem se na ni dívala a pořád doufala, že řekne, že je vše v pořádku. V očích kamarádky už ale byly slzy. Ta slova z úst lékařky zabila celé mé já: "Je mi to líto, moc líto....". Utekla jsem polonahá z ordinace a sesypala se do náručí manžela. Brečela jsem, že Eliška nám umřela. Manžel byl v šoku. V té chvíli jsem věděla, že už nikdy a nic nebude jako dřív. Mé staré já zemřelo s tou větou a já věděla, že všechny sny, plány, představy, jsou nenávratně pryč.

Nechali nás chvíli o samotě, vzala jsem telefon a zavolala sestře. Věděla jsem, že je spolu se svou i bratrovou rodinou u našich a slaví Svátek matek. Řekla jsem jim, že Eliška zemřela a změnila navždy i jejich životy...

Po chvíli přišla za mnou lékařka s kamarádkou a řekli, že mě začnou připravovat na porod. Dostala jsem záchvat pláče. Nechci, nechci rodit mrtvé miminko. To přece nemůže být pravda. V agónii, kterou jsem prožívala, jsem je prosila, ať mi udělají dalšího císaře, že u toho nechci být. Nedokázala jsem si to představit. Tvrdili, že pro další těhotenství bude lepší, když porodím normálně. Přišlo mi to tak tvrdé... jak mohou tak cynicky mluvit o dalším těhotenství. Já přece chci Elišku!! Jak mě můžou tak trápit? Nebude lepší se probudit a zapomenout??

Jako ve zlém snu jsem ale na "jejich" řešení přistoupila. Odevzdaně jsme sešli o patro níže na porodní sál. Převlékla jsem se do andílka. Celou dobu jsem cítila kontrakce, přicházely a odcházely. Eliška chtěla ven...

Byly asi čtyři hodiny odpoledne. Nechali tomu zatím volný průběh, bez tablet, bez injekcí. Požádala jsem o klystýr. Po něm se bolesti znásobily. Manžel byl se mnou. Snažili jsme se v naší situaci hledat už v té chvíli řešení, hledat pozitiva, ale oba jsme byli v šoku. Naše holčička už není...

V šest se změnila služba a přišla nová asistentka. Celou dobu byla úžasná a byla dobrou oporou. Domluvily jsme se spolu na tom, že mi dají epidural na zmírnění bolestí, píchnou vodu a dají oxytocin, aby se to rozběhlo, protože jsem se pořád neotevírala. Následující hodiny jsem pak jen tupě vnímala přicházející a odcházející kontrakce. V pravidelných intervalech mě asistentka kontrolovala, nakolik se otvírám.

Moje sestra (sama trojnásobná maminka) mi posílala podporující SMS, s manželem jsme řešili, jestli budeme chtít miminko po porodu vidět. Zeptala jsem se asistentky, co by udělala na mém místě. Neváhala ani chvilku. Určitě vidět a rozloučit se. Začala jsem se na tu situaci připravovat, pokud se to tak dá nazvat, nikdy se na toto nemůžete připravit...

Celou dobu jsem tajně doufala, že v nemocnici mají špatný monitor i ultrazvuk. Pořád jsem sledovala břicho, jestli tam náhodou neucítím pohyb. Živila jsem v sobě naději, že moje holčička, moje Eliška, by to přece nevzdala v den svého porodu a na Den matek. Že žije, že je to jen její první žertík na světě.

Před půlnocí zeslábly účinky epidurálu, bolest zesílila. Byla jsem otevřená na 6 centimetrů. S asistentkou jsme se domluvily, že si zajdu na záchod, pak připíchneme další dávku epidurálu a budeme pokračovat.

Manžel mě doprovodil na záchod. Najednou přišla nečekaná kontrakce a obrovský bolestivý tlak "dole". Nevěděla jsem, co dělat, rozdýchat kontrakci, tak strašně moc se mi chtělo tlačit, nemohla jsem vstát, nemohla jsem sedět. Tak strašně to bolelo. Chtěla jsem se vrátit do postele, nohy se mi podlamovaly. Manžel přivolal asistentku, ta při pohledu na mě jen zakřičela: "Vždyť vy rodíte". Dotáhli mě s manželem do postele. Během další kontrakce jsem už tlačila. Jednou, dvakrát, třikrát. "Ještě jednou, tlačte", slyšela jsem z dálky... Nádech a zatlačit počtvrté... Během této jediné kontrakce jsem cítila, jak se Eliška prodírá na svět. Cítila jsem to celým svým tělem, celou svou duší. Každý její centimetr. Byla venku.

Bylo dvacet minut po půlnoci. Manžel mi zakrýval oči, abych se nedívala před sebe. Ticho. To hrozné nemilosrdné ticho. Kde je ten pláč, který znám z televize, kde jsou ty úsměvy, slova gratulací? Poslední jiskřička naděje zhasla. Tma. Konec. Moje Eliška zemřela. Já s ní.

Doktorka mě začala šít. Poprosila jsem o dopíchnutí epiduralu. Šití zevnitř mě bolelo, ale nedá se to srovnat s bolestí v roztrhaném srdci... Manžel mě držel za ruku. Měla jsem zavřené oči a přesto jsem cítila náš společný obrovský smutek, pocit zmaru, bezmocnost, velkou zeď v budoucnosti před námi, kterou budeme muset překonat...

Po došití nám Elišku přivezli na vozíčku. V zavinovačce a v pruhované růžové čepičce vypadala jako andílek. Jakoby jen spala. Hned jsem v ní poznala své rysy. Nos, pusinka. Vypadala tak klidně, smířeně, spokojeně… Byla to moje Eliška. 3380 g, 50 cm. Jen otevřít oči. Eliško moje, prosím, udělej to! Spala klidně dál... Držela jsem ji v náručí, plakala a mluvila na ni. Už ani nevím co. Omlouvala jsem se jí, že jsem ji nedokázala zachránit, prosila jsem ji, ať mi odpustí a ať v nebi najde své prababičky a počká na nás, dokud za ní nepřijdeme. Hladila jsem ji. Byla tak jemná, teplá... krásná... Dala jsem ji pochovat manželovi. Oba jsme plakali. Nejhorší okamžiky v životě… Všechno pro nás v té chvíli ztratilo smysl, budoucnost. Naše holčička zemřela...

Nejdříve jsem to nechtěla udělat… Ale udělala jsem to. Vzala jsem mobil a udělala si Eliščinu fotku. Jsem ráda. Mám do smrti památku a vzpomínku na setkání se svým andělem.

Držela jsem ji v náručí. Poprvé a naposledy.

Elišku odvezli. Oba nás nechali na porodním sále do rána. V jednu chvíli jsme slyšeli pláč čerstvě narozeného miminka z vedlejšího sálu. V té chvíli mi to všechno došlo. Brečela jsem. Chtěla jsem křičet. Proč, proč Eliška, proč my? Už svou holčičku nikdy neuvidím. Jako by to byl zlý sen. Chtěla jsem se probudit, chtěla jsem, aby někdo přišel a řekl, že Eliška vedle spí a že mi ji za chvíli přivezou. Přinesli mi jen otisky její ručičky a nožičky. Přišlo mi to v té chvíli absurdní, ale jsem ráda, že v nemocnici na tohle pamatují… Myslím, že to dává obrovský smysl, mít tyto věci na památku. Je to totiž to jediné, co nám zbylo…

Ráno jsem požádala o propuštění. Nechtěla jsem zůstat v nemocnici se šťastnými maminkami. Nedokázala bych to. Ráno mě navštívil i můj ošetřující lékař. Bylo vidět, že ho to sebralo, jako bych nebyla jen jedna z mnoha jeho pacientek. Zúčastněně mi říkal, že se musím dívat dopředu, že nic nebrání to zkoušet dál. Vystavil mi žádanku na vyšetření na imunologii a genetice, že nemám ztrácet naději. Přišla za mnou i má kamarádka Martina a držela mě za ruku. Věděla jsem, že by mi chtěli pomoct, ale prostě v té chvíli není jak.

Návrat domů vnímám jako ve zlém snu. Obdivuju svého muže a vím, že lepšího chlapa už mít nemůžu. To, co pro mě dělal celou noc, jak se o mě staral, jak to prožíval... Sám raněný a s bolestí v očích. Nechápu, jak nás dokázal dovézt domů. Pomáhal mi do postele, kde jsme pak oba mlčky leželi a střídavě brečeli. Chtěla jsem usnout a načerpat sílu na návrat našeho staršího synka domů od babičky. Věděli jsme, že před ním musíme smutek odložit. Ve svých 2,5 letech ztrátu své sestřičky ještě nedokáže pochopit.

Vzala jsem si nakonec prášek a usnula. Zdál se mi sen. Byla jsem v koncentračním táboře a chtěli mi vzít kočárek s mou holčičkou. Prala jsem se o něj, nechtěla pustit jeho rukojeť. Najednou jsem v tom snu cítila tu bolest a bezmoc všech maminek, které jakýmkoliv způsobem přišly o své děti. Bohužel, s probuzením bolest nezmizela.

Je to jen pár dnů. Přečetla jsem si tady na Kolébce všechny příběhy. Plakala jsem spolu s maminkami, které svůj příběh povídaly. Všichni ti nevinní andílkové, kteří museli zemřít dřív, než se dotkli světa, než měli možnost se nadechnout, žít... Prožívala jsem s maminkami pocity bezmoci, zmaru, zlomených srdcích a bolesti.

Máme před sebou dlouhé a těžké období. Čekáme na výsledky pitvy, snad se dozvíme, proč se to stalo. Čeká nás vyzvednutí urničky a uložení do hrobečku. Paradoxně myšlenka, že budu mít místo, kam za svou holčičkou budu chodit, mi pomáhá. Budu tam chodit s manželem, Vašíkem, můžu někam donést kytičku, zapálit svíčku, dát na pomníček vzkaz, dáreček....

Nechci zůstat v minulosti, chci žít pro budoucnost. Chci doufat, že mě (nás) ještě něco potká, že nemůžeme mít tak velkou smůlu. Že to všechno nám dá s odstupem času nakonec smysl. Že pochopíme, proč se to stalo, proč a kvůli čemu musela Eliška odejít.

Fyzická bolest pomalu odchází, ta opravdová zůstává. Kéž čas utíká rychle… Bolest nezmizí, ale čas snad přinese spoustu událostí a chvil, které alespoň trochu otupí vzpomínky a snad přinese smíření.

Holčičko! Eliško moje, andílku. Ať jsi kdekoliv, buď bezstarostná a šťastná. Tvoje maminka, tatínek i bratříček tady na Tebe nikdy nezapomenou. Posíláme Ti pusu, pohlazení a věříme, že jednou přijde den a všichni se potkáme! Byla jsi se mnou 285 dnů a já na žádný z nich nezapomenu! Nikdy.

Tvoje maminka

Březen 2019

Na základě své zkušenosti jsem sepsala krátkou brožurku pro maminky a za pomoci přátel ji vytiskla a distribuovala do porodnic a pomáhajících organizací v České republice.  Stáhnout si ji můžete zde.

Duben 2019

Eliško, děkujeme, že vedeš naše kroky... Tři měsíce po Tvém odchodu jsem zjistila, že čekám miminko s termínem porodu přesně na den, kdy jsme se dozvěděli, že Ti netluče srdíčko. Za 50 týdnů od Tvého porodu jsi nám poslala brášku Lukáška. Moc Ti děkujeme, milujeme Tě a nikdy na Tebe, holčičko, nezapomeneme. Tvoje maminka, tatínek a bráškové Vašek a Lukášek.

Dveře se otevřely a sestra mě zavolala. Už si ani nepamatuju, co jsem udělal s dvou a půlletou dcerkou, jestli ji vzal dovnitř, nebo zůstala v čekárně na porodní klinice. Nejspíš ji tam sestra na tu chvíli pohlídala. Nebo jsem ji vzal na rukách s sebou? Je to jedno. Pamatovat si ale budu ta slova až do smrti: "Už nebude, malyš už nebude".

Pochopil jsem to ve vteřině, možná ve dvou. Rychle jsem přistoupil ke vzlykající ženě a objal ji. Všechno bude dobré, zvládneme to, všechno zvládneme, opakoval jsem. Co bude dobré, co zvládneme? Právě jsem se dozvěděl, že naše dítě, které se mělo narodit ode dneška přesně za měsíc, nežije. Náš syn. Už nebude. Držel jsem svou ženu v objetí, leskly se mi oči, ale plakat jsem nemohl, držel ji za ruku, když po nás chtěli vyplnit nějaké formuláře.

Lékařka řekla, že se odtrhla celá placenta kvůli náhlému zvýšení krevního tlaku. Nic jsem necítila, nevím, kdy se to stalo, šeptala moje žena. Víc neřekli, nebylo v tu chvíli ani třeba. Teď šlo o G., synovi už nikdo život nezachrání. Řekli jí, že může rodit přirozenou cestou, nebo císařským řezem. Rozhodla se pro císařský řez, omluvně se na mě přitom podívala, prosila, abych souhlasil, že porodit nezvládne. Přikývl jsem a stiskl jí ruku a pohladil ji po tváři. Řekli nám, že musíme počkat, na operačním sále je komplikovaný případ. Ano, tam jde o život obou, matky a dítěte. Našemu dítěti už nikdo nepomůže. Ujistili nás, že život mé ženy v bezprostředním ohrožení není.

Vyšel jsem ven do čekárny, kde na mě čekala dcera. Snad se mezitím dívala na animované filmy na tabletu, už si opravdu nevzpomínám. Zavolal jsem svojí mámě, ať pro L. přijede, že jsme v porodnici, že jí všechno pak vysvětlím. Pomalu jsem dcerku oblékl, tupě jsem přitom sledoval těžce oddychující nastávající maminku v první době porodní opřenou rukama o zeď, zatímco si její muž četl něco na telefonu. Mámě jsem to řekl až dole na parkovišti. Spousta nechápavých otázek, slzy. A moje suchá, nepřítomná odpověď: Prostě nežije, G. půjde na císaře, musím zpátky, musím být s ní. Postarej se prosím o L., večer přijedu.

Když jsem se dostal zpět do pátého patra na kliniku a přes převlékací box, G. byla pořád na stejném místě a čekala. Už bez pláče, sklesle, snad se styděla. Za co? Za co by ses měla stydět!? Objal jsem ji a držel, držel ji za ruku. Opakoval, že to zvládneme, že teď je důležitá ona, o L. je postaráno. Přikývla. Díval jsem se jí do lesknoucích se očí, viděl v nich prázdno, její i své. Řekli nám, že za chvíli už pojedeme na sál. Zeptali se nás, jestli dáme dítěti jméno, jestli ho chceme vidět. G. se na mě zoufale podívala. Chceme ho vidět, rozhodl jsem. Chci, abychom mu dali jméno Konstantin, řekla G. Měli jsme tři předvybraná jména, tohle spíš jako zajímavou alternativu. Bude to Konstantin, přikývl jsem a dál se neptal.

To už ji vezli. Šel jsem si do skříňky vzít telefon, nevěděl kam uložit batoh, co s jejími brýlemi. Dovedli mě k oknu s výhledem na operační sál. G. tam ležela, a když mě uviděla, lehce se usmála, statečně a bojácně zároveň. Usmál jsem se na ni. Povzbudivě. Aspoň tak jsem to chtěl. Kolem ní sem a tam procházeli lékaři a sestry. Začala se klepat, nikdo si jí nevšímal. Prosím vás, podržte jí ruku, vždyť se celá klepe, požádal jsem jednu ze sester, která procházela kolem. Neslyšela nebo neposlouchala. Stál jsem u otevřených dveří před sálem, ale dovnitř jsem nešel. Řekli mi, ať se posadím na židli. Odmítl jsem s tím, že jsem zvyklý v práci stát. Stát a dívat se, pomyslel jsem si. Tak teď se zase budu dívat. A víc udělat nemůžu. Já, kdo je zvyklý tvořit a utvářet, mluvit k lidem. Teď můžu jen stát a dívat se. A mlčet. Dávali jí něco podepsat, nevěděl jsem co. To jí to nemohli dát k podpisu předtím?, ptal jsem se v duchu. Potom jí přes hlavu nasadili masku a uspali. Přišel operatér. Stál ke mně zády, i tak jsem viděl řez skalpelem, viděl jsem, jak otevírá břišní dutinu, jak směrem do velkého koše u operačního stolu létá jeden krví nasáklý fáč za druhým. Proti operatérovi, z druhé strany stolu, stála doktorka nebo sestra, která držela otevřenou břišní dutinu mé ženy. Občas se na mě podívala a já na ni. Viděl jsem jenom její oči, pamatuju si, že byly krásné. A četl v nich, že se nemám bát, že to zvládnou a dobře to dopadne. Uvěřil jsem jí.

Opakovaně mě vybízeli, ať si sednu. Nakonec jsem se posadil. Viděl jsem, jak našeho syna rvou z lůna jeho matky, odstřihávají mu pupeční šňůru a zabaleného odnášejí otevřenými dveřmi někam za mě. Neviděl jsem kam. Díval jsem se na G., na šití. Postarší anestezioložka mě přišla utěšit, ať nejsem smutný, že příště se to určitě podaří, budeme mít další dítě. Jak to může vědět, co je to za hloupost? Ale nezlobil jsem se na ni a poděkoval, zažila a viděla toho víc než já, snad má pravdu. Kéž má pravdu. Ale proč to teď řešit…? Ani pro ni, pro ně všechny tady to není lehké.

Celá operace mohla trvat snad dvacet minut, možná patnáct. Ještě než skončili, přišla pro mě mladá pediatrička, že se můžu jít podívat na syna. Dala mi ho do rukou, řekla mi váhu a délku, ujistila se o křestním jménu, předala mi vzpomínkový list se shodným datem a časem narození a úmrtí a s otisky ručičky a nožičky. A zeptala se, jestli jsme předem určili otcovství. Nechápal jsem. Řekl, že ne. Pak se prý syn musí jmenovat po ženě. Řekl jsem, že tomu nerozumím, že chci, aby měl syn příjmení po mě, stejně jako naše dcera. Odešla, že se zeptá, co se s tím dá dělat. A já zůstal se synem sám. Viděl jsem jenom hlavičku ukrytou pod světle modrou pletenou čepičkou, jenom jeho tvář. Byl… tak krásný, tak podobný svojí sestře, když se narodila. Kterou určitě ještě před pár dny a možná ještě hodinami z lůna své mámy tlumeně slyšel, ale nikdy ji neviděl a nikdy ji neuvidí. Říkal jsem mu, že je krásný a že jsem na něj hrdý. Byl jako každé novorozeně, měl skoro dvě a půl kila, jen neplakal a měl zavřené oči. A byl fialovější. Byl mrtvý. Nechybělo moc, abys byl s námi. Jeden den, pár hodin? Udělali bychom pro tebe všechno. A nemůžeme. Nemůžeme! Je mi to líto, tak líto, že nemáš šanci žít, že tu s námi nebudeš, že tu pro tebe nebudeme.

Vrátila se pediatrička s formulářem o prohlídce zemřelého. Bylo tam příjmení mé ženy, po svatbě si nechala své rodné. Řekla ale, že když jí slíbím, že hned druhý den půjdu na matriku a dořeším to, napíše tam příjmení moje. Požádal jsem ji, ať to tedy přepíše.

Zase jsem zůstal sám. A trochu se té samoty s vlastním neživým synem bál. Zpovzdálí jsem slyšel křik rodičky v porodních bolestech a za chvíli křik narozeného dítěte. A já držel na rukou mrtvého syna. Svého syna, své dítě. A neptal se proč a necítil zášť a necítil závist. Jen smutek. A bezmoc, strašnou bezmoc. Držel jsem ho na jedné ruce a druhou psal šéfovi, který mi až teď po dvou hodinách odepsal, ať za sebe tedy někoho seženu jako náhradu, ať si kolegové práci prohodí. Do odjezdu přitom byla sotva hodina. Měl jsem chuť mrštit telefonem o zeď. Třesoucí se rukou a se slzami v očích jsem mu napsal „UMRELO MI DITE“. Psal jsem to snad dvě minuty a duchu a snad i trochu nahlas nadával, frustrace šla ven, alespoň trochu. Za pár minut přišla zpráva, že to zařídí a že ho to mrzí a další slova jsou teď zbytečná. Zavolal jsem taky tátovi. Měl jsem pocit, že víc než zpráva o tom, že jeho vnuk nežije, ho víc zasáhlo to, že nebude mít rodinné příjmení. To je snad jedno, ne?, rozlítil jsem se a pak řekl, že to zařídím, a ukončil hovor. Ale necítil jsem zlobu, znám ho dobře, vím, že to myslel dobře, vím, že mě učil, že v životě můžu dělat cokoliv. Tak teď další důkaz toho, že nemůžu.

Držel jsem syna dlouho, odhodlaný nevydat ho z rukou, než ho bude moci vidět jeho máma, než se na JIPce probere z umělého spánku. Sebral jsem odvahu, povolil zavinovačku, abych se přesvědčil, že je to kluk, třesoucí se rukou udělal pár snímků na mobilní telefon, jeden tak, aby bylo vidět, že ho držím za hlavičku, že nebyl úplně sám. Ta fotka jednou rukou byla rozostřená i na čtyři pokusy, tu nejlepší jsem nesmazal. Hladil jsem ho a pak se odhodlal ho i políbit.

Přišli mi říct, že už můžeme za ženou. Dali malého do vozíku a jeli jsme s ním za doprovodu zdravotní sestry klikatícími se chodbami na JIPku. G. už byla při vědomí, položil jsem jí malého těsně k hlavě. Přes strašlivě suché rty mi řekla, ať jí podám brýle, sotva dokázala ta tři slova srozumitelně vyslovit. Vzpomněl jsem si, že jsem je při odjezdu na sál uložil do batohu s jejími věcmi, ale nevěděl, kde teď přesně je. Vydal jsem se zpátky k operačnímu sálu, ale po chvíli se bezmocně a rezignovaně vrátil. Nenašel jsem cestu a nechtěl se ptát kolemjdoucích. Když jsem byl zpět na JIPce, G. řekla, že to nevadí, ať se netrápím, že až tak špatně nevidí. Bylo mi to strašně líto. Až pak jsem zjistil, že ten batoh s brýlemi už byl ve stolku u jejího lůžka, že ho tam převezli s ní. Dala malému prstem polibek na rty a řekla, ať jedeme. A odvrátila hlavu. Ani já jsem se za ním nedíval, když se mě zeptali, jestli ho mohou odvézt, aby poslední pohled nebyl poslední. Ještě předtím jsem si ho ale vyfotil ve vozíku. Spící andílek s nafialovělým obličejem. Jak tenká je hranice mezi životem a smrtí, krutě tenká!

Vyzvedl jsem si List o prohlídce zemřelého a upřímně poděkoval za odvedenou práci – víc dělat nemohli. A já jsem vděčný, že jsem u toho mohl být a mohl se rozloučit se synem, mohl ho držet na rukou, mohl ho po tváři hladit a políbit. A ani vteřinu jsem se nezlobil a nezlobím se na pediatričku, že nezohlednila náš oddací list, na kterém jsou jména dětí uvedena, ani pro ni to zjevně nebylo lehké, pro nikoho z nich, ani ty nejzkušenější… Popřál jsem jim ještě, ať je takové situace potkávají co nejméně. Pak jsem se šel do boxu převléknout. Potkal jsem tam čerstvého tatínka k padesátce, snad právě jeho ženu a jeho dítě jsem předtím slyšel. Zeptal jsem se ho, jestli je všechno v pořádku. Říkal, že ano, ale že to byl zatím nejtěžší porod, jeho ženě už je přes čtyřicet. Řekl jsem, že u nás to nedopadlo. Zeptal se, kolik je mé ženě. Třiatřicet, odvětil jsem. Příště to dopadne, odvětil, měl jsem pocit, že bez většího zájmu, ale chápal jsem to. Byli jsme myšlenkami a emocemi každý někde úplně jinde. Vyšel jsem z nemocnice, zaplatil parkovné a jel k mámě vyzvednout dcerku. To s ní jsme měli jet ráno do nemocnice, před týdnem si zvrtla kotník a nelepšilo se to. A nakonec jsme jeli s její mámou...

Moje máma vzlykala, že jí to přijde jako špatný sen. Není, řekl jsem, nebuď prosím smutná. Poděkoval jsem za péči o L. a jel s ní domů. Ten večer jsem s ní blbnul víc než obvykle. Smála se, někdy skoro řvala smíchy, a já se smál s ní a uvnitř křičel tupou bolestí v srdci. Když jsem ji uložil, zavolal jsem matce mé ženy. Lámanou ruštinou jsem jí vysvětloval, co se stalo a že vsjo budět charašo. To jsem během těch čtyř pěti minut hovoru opakoval snad desetkrát, až jsem si přišel hloupě. Všechno dobré nebude. Plakala, jistě i proto, že to sama zažila, její druhá dcera zemřela po třech týdnech. Nejspíš by se bez toho nenarodila ta třetí, která se stala mojí ženou a která teď určitě v bolestných křečích pláče na JIPce v nemocnici v Praze. A je se svým žalem sama. Možná se i nám jednou narodí třetí dítě. To, které by bez smrti Konstantina nejspíš nebylo. Možná. Snad. Teď je to jedno.

Am Morgen schien die Sonne, am Abend fiel Schnee. Doch er sah das nicht und wird es nie sehen. Geboren ohne Atem, von beiden Eltern gesehen und geküsst, Konstantin benannt, ist nicht mehr mit uns, aber er wird von uns nie vergessen… napsal jsem ještě ten večer přátelům do Berlína. Česky to tak hezky nezní. Na náhrobek mu to nenapíšeme, žádný mít nebude, příští den jsme se dohodli s ženou, že nám z něho zůstane jen hrst popela. Snad jednou bude jeho popel ležet tam, kde bude ležet i ten náš. Tak aspoň tady a takhle: Ráno svítilo slunce, večer padal sníh. On to ale neviděl a nikdy to neuvidí. Narozen bez dechu, viděn a políben oběma rodiči, pojmenován Konstantin, není už mezi námi, ale nikdy námi nebude zapomenut…

Když jsem se druhý den po poledni po třech hodinách čekání na dětské ortopedické ambulanci v nemocnici dozvěděl, že L. dostane na pochroumaný kotník na dva týdny sádru, rozbrečel jsem se. Před mladým doktorem i starší sestrou. Před vlastní dcerou, která nic nechápala. Nebo ano? V noci pak ze spaní opakovala: „Prastítě miňa.“ Možná si spojila svou bolavou nožku s bolavým břichem své mámy, možná už rozuměla tomu, že bráška, o kterém jsme s ní často mluvili, už nebude. Možná rychle zapomene. A jednou, až přijde správný čas, všechno jí řekneme.

Když jsem další den ráno přivezl L. v kočárku na matriku a zjistil, že není úřední den, začal jsem křičet na hlídače a pak i na úřednici v informačním centru, že mi při včerejší návštěvě řekli, ať jim zavolám pozdě odpoledne, jenže pak to nikdo nebral. A že člověku při porodu umře dítě a ještě tomu dítěti nechtějí dát příjmení po otci, a pak nezvedají telefony a pracujou dva dny v týdnu, takže člověk nemůže ani zařídit pohřeb. Za výbuch jsem se hned omlouval, za pláč tady ani jinde jsem se nestyděl. Přišla vedoucí matriky, všechno se nakonec vysvětlilo, syn dostal příjmení podle ustanovení v oddacím listu.

Moji rodiče doma pomáhali, jak to při jejich pracovním a do toho ještě předvánočním vytížení šlo, dokonce jsem mohl jít na jeden večer do práce, abych přišel na jiné myšlenky... A vydělal nějaké peníze, život běží dál a daně, účty a dluhy se platit musí. Večer jsem potkal své rodiče doma, jako by ani nebyli už přes dvacet let rozvedení. Zavolal mi T., i když jsem ho v esemesce, kterou jsem mu poslal ještě ten večer, kdy se to stalo, žádal, ať mi nevolá. Zavolal a já jsem za to vděčný. Dal mi šanci se rozhodnout, jestli to vezmu, nebo odmítnu. Vzal jsem to a pak do sluchátka skoro půl hodiny mluvil a vzlykal a někdy taky hystericky brečel. A on poslouchal a mlčel. A mluvil, když měl mluvit. Nejlepší přítel, svědek naší svatby. V dobrém i zlém.

Od té doby jsem řekl, co se stalo, některým lidem v práci, sousedům nebo třeba v nemocnici na ambulanci při čekání na kontrolu bolavé nožky naší dcerky. Nevnucuju se, ale když se někdo zeptá, netajím to. Mluvit o mém synovi je pro mě terapií, cestou, jak se s tím vyrovnat. Někdo to dusí v sobě, já se o tom nebojím mluvit. Kvůli sobě. Nechci, aby mě někdo litoval, to je to poslední, po čem toužím. Proč nás litovat? Neudělali jsme vědomě žádnou chybu, prostě se to stalo. A stává se to, z různých příčin. Nejsme první ani poslední. Přibližně každé třísté padesáté narozené dítě v Česku je dítě mrtvě narozené. To je jedno dítě denně. Jedno denně. To přece není zase až tak málo. Přitom se o tom nemluví.

Až teď zjišťujeme, kolik lidí má za sebou zkušenost s potratem nebo porodem mrtvě narozeného dítěte, jako bychom nedobrovolně vstoupili do nějakého polotajného klubu. A může nám být smutnou útěchou, že v tom klubu jsou i někteří naši známí. Nechci, aby to bylo tabu, není přece důvod se stydět. Chci, aby to lidé věděli, aby věděli, že jsme měli syna, který zemřel, ještě než se narodil. A už tady není. Nechci, aby se na něj hned zapomnělo. Mluvím přitom klidně, nepláču, až se sám sebe děsím, že nejsem schopen otevřeně truchlit, že se nechovám jako člověk, kterému před pár dny umřelo nenarozené dítě. Jeho dítě. Jeho syn. Upevňuju si v sobě výklad toho, co se stalo, snažím se tomu přiřadit nějaký smysl. Reakce jsou veskrze lítostivé, i od lidí, kterým to může být jedno. Přijímám kondolence a slova útěchy, k tomu nabídky pomoci. Ty v drtivé většině zdvořile odmítám. Jak mi můžou pomoct, vždyť nemůžou chápat…!? Pomoci vám ale může jenom ten, koho necháte, aby vám pomohl, komu to dovolíte. Jsem šťastný a vděčný za to, že kolem sebe mám takové lidi, kterým věřím a dovolím jim mi pomoct. A oni mi skutečně pomáhají. Někteří slovem, jiní mlčením, další činem.

Vím, že pro matku je ztráta dítěte mnohem bolestnější než pro otce. Vždycky to tak bude, ona ho nosila, měla ho v sobě, byla s ním spojena krví, přijímala a snášela jeho kopance, uklidňovala a konejšila ho slovem i dotykem přes stěnu břicha. Moje žena je neskutečně statečná a silná, jsem na ni hrdý. Její cesta bude mnohem delší, ale vím, že společně to s pomocí naší dcery zvládneme. A společně věříme. Že se do porodnice ještě jednou vrátíme a tentokrát budeme po porodu na novorozeneckém oddělení. Nemluvíme o tom, ale věříme. A když to nevyjde, nechceme být přehnaně smutní. Ani zatrpklí nebo závistiví. Učíme se více se radovat z toho, co je. Prohloubilo a upevnilo to náš vztah, naši lásku. Zjistili jsme, že nikdy není tak špatně, aby nemohlo být ještě hůř, že jsme toho mohli a můžeme ztratit mnohem víc. Pořád je spousta důvodů žít dál a mít ze života radost. Život je přece krásný. I když někdy krutý. Ale je to život. A my ho žijeme.

mdi (28. 12. 2017, 18 dní po porodu)

Konečně je to tu, splnění mého velkému snu – cesta do Afriky. Letenky jsem měla koupené, plán cesty hotov, už jen na očkování. Cyklus opět nedorazil, vzhledem k jeho nepravidelnosti mě to však nijak netrápilo. Raději jsem se však zeptala přítele, zda si koupit těhotenský test – pro jistotu.

Časně ráno mi zvoní budík a já si rozespalá dělám test. Jedna čárka, dvě čárky... Cože? To musí být omyl. Ruce se mi třesou, dělám si ještě druhý. A opět se mi vybarví dvě čárky. Ještě narychlo googlím, v jakých případech může vyjít falešný pozitivní test a nemohu nic nalézt. Do ordinace na očkování se dostavím, když jim však řeknu o pozitivním testu, doporučí mi očkování odložit. Rychle se objednám k doktorce a poprosím sestřenici, zda by šla se mnou, jelikož mnou lomcuje nervozita. Ta souhlasí a "vtipně" dodá, že ihned potom musí spěchat do práce, i kdybych čekala dvojčata.

Doktorka mi následně těhotenství potvrdí a po chvilce mračení dodá: "A jsou tam dvě". Jako v mrákotách vycházím z ordinace. Já a dvojčata? Hned mě napadlo, kam je dám při výšce 165 cm? Přítel za mnou spěchá co nejdříve je to možné, když mu potvrdím, že čekáme miminko, je celý nadšením bez sebe, když dodám, že jsou dvě, vypadne mu z ruky peněženka, kterou právě drží. Od té doby všichni čtyři prožíváme nádherné časy, jeli jsme na dovolenou do Tater, pak do lázní, prožili krásné Vánoce a já si těhotenství naprosto užívala. Nedostavily se žádné nevolnosti, únava a já si každý den uvědomovala, že jsem si nikdy v životě nepřipadala šťastnější.

Ve třináctém týdnu mě doktor lehce vystrašil, když zjistil, že se jedná o jednovaječná dvojčata a poprvé jsem slyšela ta dvě slova, která nezapomenu do konce života: transfuzní syndrom. Prý není nic, čím bych mohla ovlivnit to, zda se vyvine či ne. Budou jen zapotřebí častější ultrazvuky, a to každých 14 dní.

I přes počáteční obavy se vše vyvíjí dobře až do 22. týdne. Obě děti mají plný močový měchýř, což je prý dobré znamení, průtoky jsou také v pořádku a obě velikostně odpovídají stadiu těhotenství. To bylo naposledy, co jsme se společně s přítelem viděli naše děti a mohli se z nich radovat. Uběhl další týden, břicho rostlo rychle, začaly se dostavovat otoky, ale to přece patří snad ke každému těhotenství, natož pak dvoučetnému. V noci z pátku na sobotu jsem však zjistila, že lehce krvácím. Nemohla jsem tomu uvěřit, dosud jsem se cítila naprosto v pořádku. Šla jsem však pro jistotu do nemocnice, kde mi bylo řečeno, že mi lehce uniká plodová voda a jedno miminko ji má méně, celkově je jí prý však dost.

Byla jsem v 23 plus 1 tt, děti prý zachraňují od 24. týdne, takže musím vydržet ještě šest dnů, aby měly šanci. Samozřejmostí byla hospitalizace v nemocnici. Odebrali mi krev a pro jistotu nasadili antibiotika a minerály zabraňující kontrakcím. Druhý den přišel doktor na vizitu a prohlásil: "Půjdete na kontrolu a vymyslíme co s Vámi". Znělo to tak pozitivně... Trochu mě znervózňovalo, že mě začaly brát silné bolesti do kříže, ale myslela jsem si, že jen pracují nervy a že to je z toho ležení. Do 24. týdne zbývalo pět dnů... To přece dám!

Na kontrole mě doktor projel ultrazvukem a začal se tvářit vážně. Dorazily výsledky z krve a test na zánět byl bohužel pozitivní. Navíc se u dětí rozvinul transfuzní syndrom – byly již ve třetím stadiu. Proto mělo jedno více plodové vody a druhé méně. Standardně by mě poslali na laserovou operaci, ale ta se prý při zánětu neprovádí. A ta bolest zad jsou prý již počáteční kontrakce, které vyvolal právě zánět. Prý se musím rozhodnout, zda děti půjdou ven císařem nebo přirozeně. Pokud je budu chtít resuscitovat, musejí ven císařem. V tomto stadiu těhotenství to však prý bude velký zásah pro dělohu a mohou nastat komplikace, pokud bychom se chtěli ještě pokusit o další těhotenství. Šance na záchranu dětí je přitom mizivá - 1 %. Osobně mi tedy doporučil přirozený porod.

Před odvozem na porodní sál jsem ještě zavolala příteli, ať okamžitě přijede, že to vypadá špatně. O osudu našich dětí jsem se přece nemohla rozhodnout sama. Když přítel dorazil, vysvětlili mu vážnost situace, a nakonec jsme se shodli, že šance je moc malá. Pak jsme podepsali papír, že nechceme nechat naše děti resuscitovat. Nic hroznějšího člověk v životě podepsat nemůže. V tu dobu jsem věděla, že zanedlouho moje děti zemřou, cítila jsem jejich kopání do poslední chvíle a věděla, že to jsou jejich poslední...

Pak mi praskla voda a zanedlouho se narodilo naše prvorozené miminko. Do naprostého ticha jen doktor promluvil: "Přestřihněte pupečníkovou šňůru". Za pár minut se narodilo i druhé... Přítel mě celou dobu držel za ruku a oba jsme jen brečeli. Zmohla jsem se jen na dotaz, co teď bude s mými dětmi. Prý je odvezou na pitevnu. Zeptala jsem se přítele, zda je chce vidět, ale říkal, že mu to doktor nedoporučil, že by to pro nás bylo ještě těžší. Dodnes tohoto rozhodnutí lituji, byla to jediná příležitost, kdy jsem si mohla pochovat svoje děti...

Další dny byly jen maraton spaní, braní antibiotik, prášků na psychiku a spaní. Jediné, co mě zajímalo bylo, proč se toto stalo. Prý se rozvinul transfuzní syndrom, který oslabil celé těhotenství. Proto se tam následně dostal zánět. Ten vyvolal kontrakce. Dokonalý mechanismus přírody. Prý jsem nemohla dělat nic pro jejich záchranu. Ale já dnes vím že ano – mohla jsem si "vydupat" detailní ultrazvuk každý týden, aby se začínající syndrom odhalil včas.

A co bylo dál? Někteří rodiče si odnášejí z porodnice zdravé miminko, my jsme si jen došli pro propouštěcí zprávu. Pitevní nález jen potvrdil přítomnost zánětu, jedno miminko mělo ještě zápal plic... A ještě bylo specifikováno pohlaví dětí. Celou dobu jsme si ho nepřáli říkat, chtěli jsme být překvapeni. Já doufala v holčičky, přítel si přál chlapečky. Příteli se "splnilo" přání, čekali jsme chlapečky. Vždy si přál mít Kubíka, já si pro druhého vybrala jméno Matyáš. Rozloučili jsme se s nimi vypuštěním balónku se vzkazem, co k nim cítíme, že na ně nikdy nezapomeneme a že zůstanou navždy v našich srdcích.

Kubíku, Matyášku, moc Vás milujeme, spěte sladce svým věčným spánkem, andílci moji. Osud nás rozdělil takto brzy, ale nebojte, maminka za Vámi přijde a pak už budeme spolu napořád.

S Petrem jsme se vzali po 7 letech vztahu. Svatba to byla velká a veselá. Začínal náš společný život a já byla šťastná. Měla jsem skvělého manžela, báječnou rodinu a přátele a úžasnou práci.

Brzy padlo rozhodnutí, že se začneme snažit o miminko. To byl můj sen a já byla radostí bez sebe. Když po několika měsících stále miminko nepřicházelo, začaly se rodit první obavy, zda je všechno v pořádku. Po roce jsme se rozhodli, že zkusíme vyhledat odbornou pomoc. Začal koloběh setkávání s lékaři, návštěv klinik, léčitelů, alternativní léčby, zkoušení babských rad i mnoha nepříjemných vyšetření.

O dva roky později jsem stále těhotná nebyla. Začali jsme stavět dům, který byl určen pro velkou rodinu, kterou jsme vždycky chtěli. Již jsme přestávali věřit, že se miminka někdy dočkáme. A najednou, skoro 4 roky od svatby, se mi nedostavila menstruace. Když jsem si dělala těhotenský test, tak jsme oba byli napjatí a stále jsme si nedávali mnoho nadějí, abychom nebyli opět zklamáni. Na testu se ukázala pouze jedna čárka, zase zklamání. Seděli jsme a povídali si, když v tom se najednou začala lehce vybarvovat druhá čárka. Byla tak slabounká. „Čekáme tedy miminko nebo ne?“, ptali jsme se navzájem.

Hned druhý den jsme test zopakovali a zase stejný výsledek, čárka nebyla skoro vidět. Následující den jsem jela na krevní testy, abychom měli jistotu. Odpoledne mi do práce zavolala sestřička a oznámila mi, že test je pozitivní a já jsem těhotná. Okamžitě jsem volala Petrovi a celé jsem to obrečela. Vůbec jsem tomu nemohla uvěřit. Opravdu se splnilo to, co jsem si tak dlouho a tolik přála. Najednou jsem se cítila tak výjimečně, tak krásně, užívala jsem si každou vteřinu.

V 7tt jsem začala lehce krvácet, nastal ohromný šok, cítila jsem, že o miminko přijdu, hrozně jsem se bála, volala jsem manželovi do práce a brečela. Petr mi řekl, ať na nic nečekám, zavolám svému lékaři a hned za ním zajedu. Po cestě k lékaři jsem si stále říkala, že je to konec, že o miminko přijdu. Nechtěla jsem věřit, že to, co mi bylo na takovou chvilku dáno, mi bude zase hned odebráno. Jaké bylo překvapení, když mi pan doktor řekl, že vše je v pořádku, že se nemusím ničeho bát a že pravděpodobně čekám dvojčátka. Domů jsem jela jak ve snu, místo potratu tu byla dvojčátka. Naše nadšení a radost neznala mezí. Musela jsem zůstat z práce doma, byl mi nastaven klidový režim, ale to mi nevadilo, hlavní bylo, aby byla miminka v pořádku. V 9tt nám pan doktor potvrdil, že jsou to dvojčátka a ve 13tt jsme se dozvěděli, že to budou děvčátka.

Holčičky rostly jako z vody a v 28tt nám pan doktor řekl, že to nebudou žádní drobečci, ale pěkní macíčci. V tomto týdnu se již holčičky v bříšku ustálily, neměly tam už moc místa na změnu polohy a tak jsme děvčátka pojmenovali. Spodní holčička, která byla hlavičkou dolů a tlačila na porodní cesty, a která stále škytala, byla Lucinka. Holčička, která se ustálila napříč pod má žebra a která byla o malinko větší, než ta spodní, byla Gábinka. Všechno bylo v pořádku, já si těhotenství užívala a byla jsem naprosto šťastná. Domeček jsme dokončovali, chtěli jsme se nastěhovat s miminky rovnou do nového. Výbava byla nakoupená, všechno dvakrát. Měla jsem vymazlené všechny drobnosti a všechno bylo ideální.

V 32tt mě postupně začalo svědět celé tělo, stále se to zhoršovalo a tak jsem šla k lékaři. Zjistilo se, že se mi rozjíždí těhotenská hepatitida. Jaterní testy byly zhoršené, ale ještě to nebylo nijak vážné. O týden později se testy opět zhoršily a já musela být hospitalizována v porodnici. Dva dny po přijetí do nemocnice mi řekli, že se tělo chystá k porodu a je otázka několika málo dnů, kdy porodím. Byla jsem na pokoji intermediální péče, bylo mi uděláno předoperační vyšetření a čekalo se, kdy se porod rozběhne. Holčičky měly přijít na svět císařským řezem, ale lékaři stále vyčkávali, protože jsem byla ještě v nízkém týdnu těhotenství. Stále mě lékaři ubezpečovali, že to nebude trvat déle než den dva a holčičky budou na světě. Manžel měl připravenou tašku, veškeré dokumenty a mobil stále u sebe, aby mohl ihned vyrazit, kdyby to vypuklo. Jenže utekl týden, pak 10 dnů a stále nic. Začínala jsem být nervózní, o holčičky jsem se bála, byla jsem unavená. Lékaři mě ujišťovali, že je vše jak má být. Sestřičky holčičky znaly jmény, při sledování srdečních ozev, přesně věděly, kam dát sondy, aby srdíčka hned našly. Všichni mi říkali, jak skvěle to zvládám, jak mám krásné bříško a jak jsou holčičky ukázkové. Vše bylo v pořádku … až do 7:34 v neděli 17.9.2017.

Jako každé ráno, přišla sestřička, že si poslechne ozvy holčiček. Po chvilce, kdy je nemohla najít, mi řekla, že půjdeme za paní doktorkou, aby se na holčičky podívala na ultrazvuku. Vůbec mi nedocházelo, že by mohlo být něco v nepořádku. Říkala jsem si, že se holčičky asi nějak přetočily a tím, že tam mají tak málo místa, tak jdou ozvy špatně najít. Na ultrazvuk mě vzala mladá doktorka, která si po chvíli nechala zavolat další doktorku. Ta si sedla k ultrazvuku a projížděla mi bříško. V tuhle chvíli na vyšetřovně byly už dvě sestřičky, dvě doktorky, ale mě ani v nejmenším nenapadlo, že by se mohlo něco dít. Naopak jsem si říkala, že už se asi rozjíždí porod a budu mít brzy holčičky zdravé u sebe.

A pak se to stalo, lékařka mi řekla to příšerné slovo „bohužel“. Vůbec jsem nechápala, „co, bohužel?“ ptala jsem se. „Nenašly jsme žádné srdeční ozvy.“ „ Co to znamená?“ ptala jsem se. „Vaše děti jsou mrtvé.“ V ten okamžik se mi zhroutil celý svět. Vůbec jsme nechápala, co mi to říkají. Křičela jsem, trhala si vlasy, házela věcmi kolem sebe, stále dokola jsem se ptala, co to znamená, co mi to říkají, co se to děje, prosila jsem, ať holčičky zachrání. Potřebovala jsem mluvit s manželem, šla jsem mu zavolat, křičela jsem, stále dokola jsem mu opakovala, že holčičky jsou mrtvé, že mi to tvrdí, že to nemůže být pravda. Petr mě uklidňoval a řekl mi, že za mnou už jede, že se mám jít ještě jednou zeptat, zda jsem to špatně nepochopila. Šla jsem, stále ta stejná vyjádření - holčičky jsou mrtvé, počkáme na manžela, pak se rozhodneme jak dál, musíte se uklidnit, přestěhujeme vás na porodní box, ať máte soukromí. Žádná lítost z jejich strany, žádná slova soucitu, jen příkazy, suchá vyjádření. A já byla tak zmatená, nechápala jsem co se to děje. Chtěla jsem tam mít manžela a chtěla jsem slyšet, že to není pravda.

Petr tam byl během chvilky, za cestu porušil snad všechny dopravní předpisy. Šli jsme opět za lékaři, opět stejná vyjádření. Nepřestávala jsem brečet, nechtěla jsem tomu věřit. Moje holčičky, moje všechno a teď jsou pryč. Do toho mi zavolala moje maminka, chtěla se zeptat, jak jsem se vyspala, musela jsem jí to říct. Její křik už nikdy nedostanu z paměti. Zavolali nám psychologa a chtěli, abychom se rozhodli, jak budu rodit. Přišlo mi, že si dělají legraci, když mi řekli, že mám rodit přirozeně. Stále jsem jen opakovala, že chci, aby ze mě holčičky okamžitě vyndali, že v sobě nechci mrtvé děti. Po konzultaci s lékaři, psychologem a hlavně manželem, jsem se rozhodla pro přirozený porod. Měla jsem dvě podmínky, že u mě bude po celou dobu manžel a že dostanu epidural. Jelikož jsem byla prvorodička, tak mi řekli, že můžu rodit několik hodin, možná i dnů. Přijeli za námi rodiče, porod se rozjel velmi rychle, takže museli brzy odjet.

Ještě před porodem jsme se rozhodli, že holčičky vidět nechceme. Měla jsem strach, že bych pohled na ta dvě malá mrtvá tělíčka nepřežila. Říkala jsem si, že pokud jsem se nezbláznila doposud, tak pak by se to určitě stalo. Za hodinu a půl byly obě holčičky na světě. Lucinka byla v porodních cestách, takže šla porodit dobře, Gábinka však byla napříč, takže mi sestřičky musely na bříško tlačit, otáčet ji, nakonec mi na břicho lehly, aby se mi podařilo Gábinku porodit. Každá z holčiček měla 2,5 kg. Holčičky okamžitě po porodu odnesli, neviděli jsme je. Stačila jsem se zeptat, zda bylo na holčičkách něco vidět, co by mohlo napovídat tomu, co se stalo. Pak jsem začala omdlívat. Víc už si nepamatuji. Nevyšla ze mě placenta, museli ji manuálně odloučit. Přišla jsem o velké množství krve. Nakonec na sále museli bojovat i o mě. Petr stál na chodbě a vůbec nevěděl, co se děje. Po hodině za ním přišla lékařka a řekla mu, že nyní už jsem stabilizovaná a může jít za mnou.

Když jsem se probudila, měla jsem obrovskou zimnici, byla jsem napojená na mnoho přístrojů a dostávala jsem transfuzi. Petr tam byl se mnou a jedna ze sestřiček nám donesla zabalené holčičky do prostěradla, tak že jsme je vůbec neviděli, ale manžel je alespoň pohladil po zádíčkách a řekl jim sbohem. V 11 večer nás převezli na pokoj a ten nejhorší den v našem životě byl konečně u konce. Za dva dny nás z nemocnice propustili. Chtěli jsme domů. Týden po porodu jsme holčičky pohřbili. S těmi dvěmi malými bílými rakvičkami byl pohřben i kus nás.

Po smrti holčiček se změnil přístup okolí k nám, lidé se nám vyhýbali, přecházeli na druhý chodník, mnoho do té doby opravdových přátel, se rázem přestalo ozývat, někteří lidé nevěděli co nám říkat, tak celou situaci raději přešli a mluvili s námi, jako kdyby se nic nestalo, jako kdybychom nepřišli o naše děti. Našli se však i lidé, od kterých bychom podporu vůbec nečekali, a kteří se v našem zármutku pro nás stali anděly.

Nyní je to 5 měsíců od smrti Lucinky a Gábinky. Výsledky pitvy nic neprokázaly, příčina smrti neznámá. Prošla jsem řadou vyšetření, na nic se nepřišlo. Nemocnice to uzavřela jako nešťastnou náhodu, procento, které se stává. Musíte se s tím smířit, říkají nám. Se smrtí našich dětí se však nikdy nesmíříme. Vnímáme to jako ohromnou nespravedlnost spáchanou na nás a především na Lucince a Gábince. To, že jim nebyl dán život, to že náš společný čas byl vyměřen na tak kratinkou dobu, to že jsme spolu nemohli být, s tím se nikdy nesmíříme.

Vrátila jsem se do práce, žiji běžný život. Neznamená to však, že by to bolelo méně, že bych každý den nebrečela. Že bych každý den nemusela hledat důvody a přesvědčovat sama sebe, proč tu mám být. Hlavní důvod, proč tu dnes jsem a proč se opět snažím žít, je můj manžel. Je to ten nejhodnější, nejstatečnější, nejsilnější a nejbáječnější muž pod sluncem. To, co pro mě po celou dobu dělal, jak se o mě staral, podporoval mě, a jak to dělá i nadále, je až neskutečné a je to opravdová láska. Láska, která všechno vydrží a nikdy nepřestává.

Nevím, zda budeme mít další děti, nevím, jaký bude náš další život, ale jedno vím jistě, Lucinka s Gábinkou byly tím nejkrásnějším, co se nám v životě stalo. Těch 8 měsíců s nimi bylo nádherných a nikdy na ně nezapomeneme...

Kateřina, 29 let

Chci se podělit o můj příběh a zkušenosti s nemocnici. Je mi dvacet let a strašně moc jsem si přála otěhotnět. Zrovna jsem dokončovala střední školu, když jsem zjistila, že čekám miminko. Moje radost byla neskutečná, ale přítel to viděl jinak a opustil mě. Moje mamka mě ve všem podporovala, jsem její jediná dcera (pak má dva syny), a tak se mi snažila pomoct, strašně se těšila na vnouče. Když zjistila že bude mít vnuka, tak brečela radostí, strašně si přála vnuka a já ji ho dala. Pravidelně se mnou chodila na ultrazvuky, aby mohla vidět jak se mu vede.

Ve 12 týdnu jsem šla na velký ultrazvuk, panu doktorovi se nelíbila ledvina, tak mě upozornil, že se to musí hlídat. Ve 20 týdnu jsem jela do Hradce Králové na ultrazvuk, tam mi řekli, že má malý zvětšené ledviny na 1. stupeň a vysvětlili mi to tak, že zatím to je dobře, ale když to bude na 4. stupni, musí se malý vyndat ven a tak se to musí hlídat. Udělali mi plodovou vodu a genetiku a vše bylo v pořádku a pozvali si mě na další kontrolu za 14 dní.

Když jsem tam přijela, malý už měl ledvinky na 1,5 stupni, ale doktor Docent! mi řekl, že se to hlídat nemusí, že se to vstřebává. Za tři neděle se vše obrátilo a malý na tom byl špatně. Plodovou vodu měl kolem žaludku a já byla jak před porodem a byla jsem ve 29. týdnu.

Do Hradce Králové jsem jela hned druhý den, byla jsem objednána na 13 hodin. V Hradci jsem byla už od 12:30, ohlásila jsem sestře, že už jsem tady. Ta mamku doslova seřvala, že jestli si myslíme, že jsme z daleka, tak že tam má jiné lidi objednané i když věděla že je to rizikové a tak jsme tedy čekali. Bylo 14:30, sestra nám řekla, že odchází doktor a po chvíli vyšel doktor z ordinace a šel do lékařského pokoje a vyšel až 15:30 a pak vyslovil, jestli jsme to my, s tou s plodovou vodou a tak mě konečně vyšetřil. Hned že si mě tam nechají.

Po vyšetření mě dali na pásy, byla sem na nich dvě hodiny. Samozřejmě, že sem monitor měla špatný a doktoři nevěděli, co dělat a ještě mi řekli že do rána malý může v břiše umřít. Na pokoj mě odvedli až 18:30, celou noc mě hlídali, dělali malému ozvy, v noci mě začaly bolet záda, pak to povolilo a v šest ráno mě začala bolet ledvina. Myslela jsem, že to přejde, ale stupňovalo se to, tak jsem myslela, že se mi rozjel zánět. Pořád sem to říkala sestře, ta řekla, že to můžu mít z postele ty bolesti. Nakonec sem si dupla, že chci vyšetřit, tak přišel lékař prohmátl ledvinu a řekl, jo je to ledvina a vzali mi moč.

Odpoledne mi dělali zase dvě hodiny monitor a pořád nevěděli, co dělat. Jednou řekli, že bude císař, pak že nebude, pak že zase počkají, já dva dny nejedla, ani pít jsem nemohla, kdybych náhodou šla na sál. Kvůli bolesti ledviny jsem byla unavená, ale nemohla jsem spát, bolesti to nedovolily.

Mamka chtěla být u porodu a tak jsem ji volala, aby přijela, že nakonec bude porod, řekli mi to někdy kolem třetí hodiny odpoledne. Mamka přijela v šest a porod se neuskutečnil a mě zase hlídali na monitoru. Ve 21:00 mi řekli, že je to s malým horší a musí jít ven. Tak mě nachystali a až na sále, když jsem byla připravená, se mě zeptali zda mám sundané přívěsky. Já už byla připravena a sundala si to doma.

Malý se narodil ve čtvrtek 21:47, vážil 2000 g a měřil 42 cm (což je krásné v 7 měsíci). V pátek jsem dostala informace o malým až někdy odpoledne. Mně dávali kyslik, proč jsem ho měla, nevím. Dali mi tři pytle transfuzí krve, proč to také nevím. Jak dlouho jsem byla na sále, co se tam dělo, také nevím. Když jsem se ptala, nikdo mi neodpověděl.

V sobotu mě přesunuli na šestinedělí, bylo to pro mě trauma, kdyby nebylo sanitářky, tak bych ani neviděla malého. Pomohli mě dovést na dětskou jipku za malým a mohla jsem u něho být cca 5 minut. A to mě řekli, že má dva dny života. V neděli za mnou přijela mamka, aby mohla vidět malého, ale mamku jako babičku tam nechtěli pustit, tak mamka chtěla mluvit s doktorem. Ten nám řekl, že má den života, že už vyzkoušeli vše, že mu odumírají ledviny, orgány, mozek, proto je v umělém spánku, a tak že tam mamku pustí, aby se sním rozloučila!

V pondělí mě chtěli pustit už domů, ale já byla po císaři. Odvoz jsem neměla, musela bych vlakem, ale tam bych nedošla a na sanitu jsem měla nárok. Každý den jsem jim to říkala, ale neposlouchali mě, tak přijela mamka a zařidila mi to, a tak že sanita bude na osmou rano. Taky jsme měli jít za malým a rozloučit se, že ten den umře tak jsme se oblékli a šli jsme tam (mě vezla mamka na vozíku). Mamku tam zas nechtěli pustit, ale já si dupla, že ji tam chci jako oporu.

Mamka chtěla nahlídnout do papírů, jak ho léčí, že já na to mám jako zákonný zástupce právo. Doktor odpověděl, že pokud si zaplatíme papír, tak pak můžeme. Sestra se ještě mamky ptala, kdy jí jede vlak a mamka odpověděla že 14:30. Mamka fakt tedy jela a mě ve 14:40 volali, že malý umřel! Chtěli po mně, abych si došla pro nějaké papíry na jipku, ale já sama po císaři nikam nemůžu, tak mi to nakonec donesli až na pokoj.

Ten den, co mě už propouštěli, mi řekli, abych šla na snídani, že v 8 tu bude sanita, abych byla připravena. Po deseti minutách mi řekli, že se to přesunuje na půl devátou, já byla už připravena a půl deváté bylo pryč a sanita nikde. V 11:30 jsem se ptala, jestli na mě nezapoměli, ani oběd jsem nedostala, vyhazovali mě z postele, že ji chtějí ustlat, ale já se nedala, židle je tvrdá a blbě se mi na ní sedí po císaři. Nehnula sem se, pak to na mě zkoušela i uklízečka. Ve 12:00 konečně dojela sanita, ale vyjeli sme až 12:15, doma jsem byla až cca ve 14:00 hodin. V nemocnici se mi ztratily veškeré papíry i neschopenka! Jejich chování je děsné... Když jsem byla na dětském JIP, tak hygiena žádná, dali přeze mě jen plášť a nic víc a až u inkubátoru byla dezinfekce na ruce. Malého mi nikdo nevrátí, ale soudit se budu!

*26.6.2009 - † 21.7.2009
Mareček vznikl z velké lásky 22. listopadu roku 2008. Už po třech týdnech od tohoto dne jsem jako ten nejšťastnější člověk odcházela od doktora s tím, že už „máme tečku na ultrazvuku“, a nemohla se dočkat až se mi zakulatí bříško.

​První týdny jsem prakticky strávila na záchodě nebo v posteli, jak jsem byla unavená. Naštěstí to bylo v období Vánoc a 14 dní firemního volna se tentokrát hodilo víc než kdy jindy. Po Vánocích se žaludek uklidnil, únava trochu ustoupila a já zase chodila do práce. Asi po dvou týdnech jsem ale zase lehla do postele. Chytla jsem virózu. Jako zkušený uživatel internetu jsem věděla, že může být nebezpečná. Taky jsem začala patřičně vyvádět, že se našemu miminku může něco stát. Všichni mně uklidňovali, že spousta maminek v těhotenství něco chytí a mají zdravá miminka a tak jsem si řekla, že co se má stát se stane stejně a že se musím spíš z virózy co nejdřív uzdravit, než zbytečně plašit.

Asi po třech týdne jsem se zase cítila fit konečně si začala užívat svého rostoucího bříška. Taky jsem ho hrdě všude ukazovala. Miminko začalo kopat a my vymýšlet jména.Nakonec jsme se dohodli, že buď to bude Anna nebo Marek.

Vše se zdálo být všechno v pořádku. I přes bolavé nohy, záda a těhotenskou cukrovku jsem se nemohla dočkat až toho našeho, jak nám potvrdili při ultrazvuku ve 20. týdnu, chlapečka budu poprvé držet v náručí, a žehlila ty modroučké a zelenkavé „pidivěci“. Vše změnil až ultrazvuk ve 30. týdnu.

Bříško už jsem měla dost veliké a tak se mi špatně leželo na zádech, ale i přesto jsem se těšila, až uvidím toho našeho drobečka, jak se tam ve mně mele. Tentokrát se ale paní doktorka netvářila nijak vesele, spíše naopak. Na mou otázku, jestli je vše v pořádku odpověděla, že ano, jen prý malý má nějakou bublinku v bříšku, ale prý to vypadá na střevní kličky, které samy zmizí. Ale prý se na to raději podívá ještě jedna paní doktorka. Ze střevních kliček se však vyklubala vada zažívacího traktu a ještě k tomu měli doktoři podezření na závažnou srdeční vadu.

Druhý den jsem se staženým žaludkem dorazila na ultrazvuk do Motola, kde podezření na srdeční vadu vyvrátili. Neuvěřitelně šťastná jsem volala příteli, že to vypadá, že bude vše v pořádku, že srdíčko je jak má být a že ta přepážka v bříšku se dnes normálně operuje a není to nijak závažná operace. Za týden jsem šla na kontrolu ke své obvodní gynekoložce, která mě ihned poslala na oddělení rizikového těhotenství do Motola kvůli vzniklému polyhydramnionu (nadměrné množství plodové vody) s tím, že mi hrozí předčasný porod.

Na oddělení jsem si poležela týden a vzhledem k tomu, že se stav nijak zásadně nezhoršil, jsem poměrně ráda jela zase domů. Ve čtvrtek jsem v Motole absolvovala kontrolu v prenatální poradně a těšila se na víkend.. V pátek kolem oběda mi ale praskla plodová voda, takže následoval rychlý odjezd sanitkou do Motola. Kontrakce nastaly asi tak půl hodiny po příjezdu do Motola. Lékaři se snažili porod zpomalit, ale ještě ten den večer mě však byl proveden akutní císařský řez. Mareček se narodil přesně v pátek 26. června ve 23:42 v probíhajícím 33. týdnu.

Druhý den po porodu absolvoval asi 5-ti hodinovou operaci přepážky v bříšku, kterou zvládl na jedničku.. Další dny však ale lékaři při různých vyšetřeních přicházeli na další a další vady, z nichž nejzásadnější byla ta srdce a plíce. Náš chlapeček měl pouze jednu plíci a spojený velký a malý krevní oběh. Doktoři udělali všechna možná vyšetření, až nakonec dospěli k závěru, na který nás prakticky od začátku připravovali a to na ten, že Marečka operovat nebudou, operaci by neměl šanci přežít.

Druhý den převezli Marečka do Fakultní Thomayerrovy nemocnice, abychom ho měli blíž. Jezdili jsme za ním dvakrát denně, chovali ho a říkali, jak ho milujeme. 21. července měl Mareček zástavu srdíčka. Přinesli nám ho na lékařský pokoj, abychom se s ním mohli rozloučit s tím, že už zemřel. S obrovskou bolestí jsme se s ním s přítelem loučili. Asi po půl hodině ale Mareček začal znovu pravidelně dýchat a lékaři ho dali zpět do inkubátoru na monitor srdíčka a dali mu umělou výživu. Mezi tím dorazili i prarodiče. Byli jsme s ním do poslední chvilky a drželi ho v náručí. Srdíčko mu pořád bilo, dýchal sice hodně špatně, ale dýchal a my pořád doufali v zázrak. Ten se nekonal.

Poslali nás ven s tím, že Marečkovi ještě vezmou krev a udělají z ní genetické vyšetření. Potom nám ho už přivezli v postýlce s tím, že není žádná srdeční akce. Mohli jsme ho naposledy pohladit, políbit, pochovat a říct mu, jak ho všichni milujeme. Vypadal, jako když spinká, ale z výrazu tvářičky bylo znát, že z něj odešel život. I přesto byl neuvěřitelně krásný! Nechali jsem si na památku malý pramínek vlásků, stejně nazrzlých, jako ty moje, a otisk nožičky a ručičky, které jsou přesnou zmenšeninou těch přítelových.

Na poslední cestu jsme mu dali jeho oblečení, celé modré, medvídka, obrázek od sestřičky, která se neuvěřitelně těšila na brášku, a kytičku z bílých růží.

Bolest a stesk jsou pořád moc živé a víme, že časem zeslábnou, ale nikdy neodejdou Nevíme, co Marečkovo onemocnění mohlo způsobit, vím jen, že jemu už takové zjištění nijak nepomůže. V den kdy odešel Mareček, zemřelo i něco v nás všech, co jsme ho milovali. Rozum ví, že je to tak lepší, ale srdce, to krvácí stejně. Jsme smutní a zároveň rozzlobení z toho, že jsem přišli o našeho milovaného chlapečka, ale zároveň šťastní a vděční za těch 25 dní jeho života, kdy jsme si ho mohli chovat, hladit ho a dávat mu pusinky. Kdy jsme mohli být s ním a říkat mu, jak ho milujeme, a také za to, že jsme ho mohli v poslední chvíli mít u sebe a držet ho. Víme, že když odcházel, nebyl sám.

Náš milovaný Marečku, milovali jsme Tě od prvního okamžiku, co jsme o Tobě věděli a moc jsme se na Tebe těšili. Jsme na Tebe hrdí, jak statečně si bojoval za to, abys tu s námi mohl být. Jsme vděční za každý den s Tebou! Jsme vděční za každý Tvůj pohled, který si nám věnoval. Já jsme Ti vděčná za každou noc, kdy se mi vracíš ve snu. Jsem pyšní, že zrovna Ty jsi náš syn, bráška a vnouček! Moc nás bolí, že jsi odešel tak brzy, ale víme, že bys chtěl, abychom šli dál, a proto jdeme! Nikdy Tě nepřestaneme milovat!

S láskou

Tvoje maminka, tatínek, sestřička, babičky, dědové a celá velká rodina!

Říká se, že těhotenství je nejkrásnější období ženy. Mohu potvrdit. Vyhnuly se mi veškeré nevolnosti a bolesti, nejbližšímě rozmazlovali a s rostoucím bříškem jsem se čím dál více těšila na miminko. Šest měsíců jsem se vznášela na těhotenském obláčku, ze kterého bohužel následoval strmý pád. Toto idylické období skončilo letním slunovratem, kdy se nás život zahalil do temné mlhy..

Po rodinné oslavě se probouzím do prvního letního dne a chci si dojít na záchod. Zvedávám se z postele a strnu hrůzou. Krev! Proudy krve! Panebože, co se to děje? Vím, že tohle nevěstí nic dobrého. Začínám panikařit, manžel vyskočí z postele a jedeme na pohotovost – v neděli, v 6 hodin ráno, sluníčko pomalu vychází..

„Vždyť vy rodíte, jste otevřená na šest prstů“ oznamuje mi zděšená doktorka. Prosím? Nerozumím, nechápu, já mám přeci termín až v říjnu! Převoz na porodní sál a doslova válečná porada doktorů, co se mnou. Jsme v Pardubické nemocnici, kde nejsou připraveni na takto nedonošená miminka. Přichází ke mně doktorka. „Zkusíme vás převézt do Hradce, ale jestli začnete rodit v sanitce, tak to bude průser.“ To povzbudí. Následuje rychlá akce, převoz do sanitky, společnost mladého doktora, který se při mém sebemenším pohybu děsí, zda už nerodím a vyděšený manžel v autě, který je dokonce rychlejší než houkající sanitka. Zvládli jsme to všichni.

Druhý den na JIPu v Hradci. Rozpíchané ruce, kolem mě samé hadičkya stále riziko, že můžu každou chvíli porodit. Mám zánět, na který dostávám antibiotika. Domlouvám břichu i sobě, vždyť mi přeci nerodíme, co všichni máte? Na pokoji se střídají ženské, každá se svým ojedinělým příběhem. Nestačím se divit. „Šest potratů a teď na posedmé to vypadá, že to snad vyjde.“„My už na dítě čekáme čtyři roky.“ „Celý život jsem mít dítě nemohla a nakonec jsem otěhotněla až ve čtyřiceti.“ Uf jsem na místě, kde je koncentrace těch největších ženských dramat. A to jsem si donedávna myslela, jak je porod ta nejpřirozenější lidská věc…Do toho je hned vedle porodní sál, takže o ty správné kulisy není nouze - hekání se ozývá téměř nonstop.Přichází doktor z neonatologického oddělení, a co možná nejšetrněji mi povídá, jaké všechny komplikace a vady mohou u takto předčasně narozeného dítěte nastat. Jestli tedy vůbec přežije. Prognózy nejsou příliš povzbudivé – třetina dětí v tomto týdne těhotenství umírá, třetina může mít těžké postižení a zbytek je bez či s mírnými následky. Připadám si jak ve zlém snu. Každý den v břichu je prý dobrý. „Však mi vydržíme“ ujišťuji doktora. Navštěvuje mě manžel a ještě intenzivněji společně domlouvámebříšku..Jako rodiče zatím nemáme respekt, miminko nás neposlouchá a dere se na svět.

Třetí den na JIPu, vedle mě leží ženská, která si stěžuje, že tady nemá v koupelně masážní vanu, jídlo je hnus a v televizi chybí stanice Óčko. Bože - takové starosti bych chtěla mít. Je večer, cítím se zvláštně, slabě mě bolí břicho, snažím se nedělat žádný pohyb navíc. A najednou.. Praská plodová voda, jsem durch, postel je durch..Ach ne, je to tady, vždyť já přeci nemůžu rodit?! Věčná stěžovatelka přivolává sestřičku. „Vemte si jen to nejnutnější, jdeme vedle na sál“. Popadnu mobil a plyšáka a jdu tedy vyděšená rodit. Myslím, že na mě musí být opravdu tragikomický pohled.

„Už vidím hlavičku, ještě jednou zatlačíte a bude venku!“ říká mi sympatický mladý doktor, na krku korálky, a kdyby z práce jezdil na skejtu, tak bych se asi nedivila. Po pravé ruce mám milou porodní asistentku, vysvětluje mi jak dýchat. Vůbec nic jsem nestihla nastudovat, tak jsem ráda za každou radu. Levou ruku mi mačká manžel. Stihnul to - jako vždy, je na něj prostě spoleh! A ještě nemůžu zapomenout na svého plyšáka – pejska, který vše pozoruje nad mojí hlavou. Naše kompletní sestava, která na svět přivádí nového človíčka, je připravena. Pořádně zatlačím, asi si i zakřičím a Jonášek je venku! Neuvěřitelné. Slyším křik a zmocní se mě velká úleva – žije. Sestřičky ho rychle berou do vedlejší místnosti do inkubátoru, manžel může jít s nimi. Cítím se fit, hned bych běžela za nimi, ale musím ležet a odpočívat. Uvědomuji si, jak byl celý porod rychlý, od té doby co mi praskla voda, neuběhla ještě ani hodina. Už ani nemám tolik strach, věřím, že je o něj dobře postaráno. Po chvíli mi Jonáška přiváží ukázat v inkubátoru, alespoň na moment vidím našeho chlapečka. Odváží ho do vedlejší budovy na neonatologické oddělení. Manžel mi ukazuje fotky. Je nádherný! Jeho Apgarscóre – 7 – 9 – 10. To je docela slušné, že? Vše má, nic mu nepřebývá, váží 845 kg, je to drobeček, ale velký bojovník!

Jonášek se narodil ve 25. týdnu těhotenství, je považován tedy za extrémně nedonošeného. Předčasný porod vyvolal zánět, o kterém jsem sama ani nevěděla. Co zánět způsobilo, to už mi bohužel nebyl nikdo schopen říci. Občas se to prý stává, vše je v pořádku a z ničeho nic porodíte. To bych asi i pochopila, ale že vše může být tak brzy a tak rychlé, to bych nevěřila ani ve snu. Co naděláme, teď je potřeba bojovat.

Po porodu se Jonášek chytá dobře, dokonce zkouší hned sám dýchat!Laktace se u mě kupodivu také rozbíhá a už po pár dnech mu dávám své mléko. Sice ne tak romanticky jako při kojení, ale přes stříkačku s hadičkou, která mu vede přímo do bříška. Však i to se počítá a doktor mě stále povzbuzuje, jak je mateřské mléko pro něj důležité. Chodím za Jonáškem „odstříkávat“, mrazímmléko na horší časy a dokonce mé přebytky dávají ostatním miminkám. Odsávačka se stala mojí nejlepší kámoškou, která je po mém boku ve dne v noci. Nikdy jsem netušila, že laktace může být taková věda.

Po necelém týdnu se stěhuji přímo na kliniku k Jonáškovi, respektive o patro výše na lůžkové oddělení pro matky. Můj nový dočasný domov. V nemocnici jsem nonstop a nemůžu bez žádanky opouštět areál. Jsem však moc ráda za tuhle možnost. Za Jonáškem chodím každé tři hodiny. Mezi tím spím, jím, maluji, čtu si a v koutě zahrady nemocničního areálu cvičím ráno i večer jógu. Po dlouhé době má můj život pevný řád. Trochu paradox, že zrovna v nemocnici. Sem tam mi den zpestří nějaká návštěva (všem moc děkuji!) a samozřejmě i manžel jezdí tak často, jak jen může. Tohle vše mě drží nad vodou a dobrou náladu se snažím přenášet i Jonáškovi. Zpívám mu, povídám pohádky a hlavně vyprávím, co vše krásného ho venku čeká. Jsem také ráda, když mě v tom vystřídá občas manžel a zazpívá mu svoji píseň „O delfínech“. Já jen tiše pozoruji..

Dny ubíhají rychle. Některé jsou veselejší, třeba když Jonášek pěkně papá, sám si dýchá, přibývá na váze či když jsem ho mohla jednou chviličku klokánkovat. Pochovat si svého chlapečka, dát mu pusinku na hlavičku.. To byla nádhera! Jiné dny jsou však smutnější. Hlavně nedozrálé plíce ho často zlobí a opakovaně musí být připojen na plicní ventilátor. Prostě život jak na houpačce, kdy se ráno probudíte a nevíte, zda vaše dítě bude žít. Nezbývá nám, než být trpělivý a stále věřit, že vše dobře dopadne.

Bohužel ani optimismus, dobrá víra, společná síla a všechny talismánky na ruce i krku někdy nepomůžou. Nespravedlivé. Neslýchali jsme už odmala, že život je nespravedlivý?Jonášek umřel 16. červencepo těžkém zánětu slepého střeva – odborněji řečeno na nekrotizující enterokolitidu. Ani dvě operace tomu nemohly zabránit, ač doktoři dělali, co mohli. Zánět vyvolal celkovou sepsi orgánů, krvácení do jater… Po první operaci, kdy jsme se za ním po probdělé noci v autě před nemocnicí (manžel nemohl ke mně na pokoj) byli podívat, se stalo něco neuvěřitelného. Jonášek nám tak silně tiskl ručičkou prst jako nikdy předtím. Bylo to opravdu zvláštní, velmi silné, nechtěl se pustit. „Určitě nám chce dát najevo, že bojuje dál!“ utěšovala jsem se. Manžel mi však později prozradil, že mu spíše přišlo, že se s námi takto loučí. A měl bohužel pravdu. Při další návštěvě jeho stav již nebyl slučitelný se životem a Jonáška už jen uměle udržovali při životě. Když jsme se tento ortel od doktora dozvěděli, těžko popisovat, co jsme prožívali. Totální bezmoc a beznaděj. To už opravdu není žádná šance, jak zachránit našeho chlapečka?

Dostali jsme prostor se s Jonáškem osamotě rozloučit, naposledy si ho pochovat, zazpívat mu… Přes slzy jsme neviděli. Sestřička nám nabídla i společnou fotku. Přišlo mi to dost morbidní, manžel však hned souhlasil. Nyní jsem za tyto společné fotky nesmírně ráda.Přístroje, na které byl Jonášek po celý svůj život napojený, přestaly pípat a nás synáček nám zemřel přímo v náruči…

Včera to byly čtyři měsíce od Jonáškova narození a také tři měsíce od Jonáškova pohřbu. Je to až děsivé, jak se vše vrátilo do starých kolejí a život plyne dál… Často na něj myslíme, představujeme si, jak už by byl teď velký, pláčeme a smějeme se zároveň. Někdy nechybí ani černý humor – vezmemeJonáška na výlet, ať se taky podívá! A vážně uvažujeme, že jeho urničku s popelem přibalíme do krosny na cestu do hor. Kdo nezažil, nepochopí.

Jsme však vděčni za každý den, kdy byl Jonášek s námi. A ve vzpomínkách už navždy zůstane. A i to přeci není málo!Nechceme smutnit, že odešel, chceme se radovat, že přišel. Jonášek navždy prozářil náš život. Děkujeme.

Věnováno mému báječnému muži, který mi byl a stále je neuvěřitelnou oporou. Za podporu moc děkujeme celé rodině a všem kamarádům, kteří na nás při našich těžkých chvílích mysleli a bojovali s námi. A v neposlední řadě obrovské dík panu doktoru Malému za jeho neuvěřitelně lidský přístup a nasazení, sestřičkám a celému neonatalogickému oddělení FN Hradci Králové.

Karolína

Vím o těchto stránkách už dlouho, ale teprve nyní po šesti měsících od smrti našeho broučka jsem se sem odhodlala poslat i svůj příběh, abych nás všechny podpořila...

Moje těhotenství probíhalo naprosto v pohodě (žádné extra nevolnosti, bolesti atd), jen jsem měla v příšerném stavu atopický ekzém, kvůli kterému jsem občas moc nespala...ale to jsem si říkala, že to vydržím a po porodu se to zase zlepší...

Den, kdy se to stalo jsem byla ve 38 + 2 tt. Byli jsme na výletě a já měla velikou touhu fotit se s bříškem....protože jsem zjistila, že nemám skoro žádné fotky a tedy i žádnou památku....pak jsme jeli na chatu pro kočárek a to už bylo odpoledne a já si říkala, že je divné, že se celý den neozval... a tak jsem si dala sladkou tyčinku a kafe, ale ani tak nic... no tak jsem si říkala, že až se dostanu domů, dám si teplou vanu a to se určitě ozve.... neozval....

Byla sobota 7.2.2015 19h a my vyrazili do Thomayerky na pohotovost, aby ho zkontrolovali a ještě jsme si říkali, že když to půjde dobře, stihneme od 20h v televizi Růžového pantera... stejně jsem si pro jistotu vzala tašku s věcma, kdyby něco...

Sestra, která nás pouštěla dovnitř, zřejmě otrávená životem...mě uvítala slovy, proč jsem nepřijela dřív, když přestal kopat! Tak jsem jí vysvětlila, že už se moc nepohybuje, ale že přeci jen každý den, alespoň jednou kopnul a teď nic.... Připojila mě na monitor, pak odběhla a pak už vůbec nic neříkala....jen že přijde paní doktorka.... ta opravdu přišla, vyšetřila mě, vzala mě na velký ultrazvuk, nechala zavolat manžela (to jsem ještě vůbec nic netušila) a jen co vstoupil, tak jsme vyslechli tu hroznou větu: že chce abychom u toho byli oba, že nenašla srdeční akci....děťatko je mrtvé...

Myslela jsem že jsem asi špatně slyšela, nebo že co že to vůbec říká? vždyť včera jsem tu byla na poradně a bylo všechno v úplném pořádku!

Byla to ta nejhorší věta, kterou jsem v životě slyšela...a stejně jsem tomu pořád nemohla uvěřit.

Pak nám vysvětlila, že kvůli dalším těhotenstvím budu muset rodit normální cestou... že budeme mít svůj pokoj, že tam manžel může být se mnou...

...že máme možnost se pak rozloučit a být s ním 2h sami, ale že nám to nedoporučuje... tohle je každého věc a my se rozhodli, že tuto možnost nevyužijeme, já v tu chvíli nechtěla nic vidět slyšet, chtěla jsem aby mě uspali, abych u toho nebyla....ale to nešlo....

řekli jsme si, že jeho dušička už stejně někde poletuje a to co porodím bude jen schránka... ...jistě že jsem byla celé těhotenství natěšená až ho uvidím, ale v tuhle chvíli jsem se toho obrazu lekla a řekla jsem si, že v duší mi zůstane stále i když ho neuvidím, jako všichni mojí blízcí, kteří už se mnou nejsou....kdykoliv si na ně ale vzpomenu, jsou se mnou...a jiné to nebude s naším Daníkem...

Ptala jsem se proč se to stalo? nebo co se stalo? nebo co se mu mohlo stát? jestli jsem mu mohla já nějak ublížit? v noci přilehnout nebo tak něco?...že byl včera v pořádku...

Řekla mi, že nemůže teď říct nic, teprve až po porodu, ale že já jsem to ničím ovlivnit nemohla a že i kdybych byla celou noc připojená na monitor a v tu chvíli se to stalo, že ani tak by mu nemohli pomoct... byla jsem mimo, ve špatném snu, vůbec jsem nevěřila, že se to opravdu děje...fungovala jsem jak stroj, co mi řekli, to jsem udělala a jediné co si pamatuju, že jsem všechny prosila, aby na mě byli hodní,že jsem úplně hotová... a oni byli.....všichni kromě té první protivné sestry, kterou už jsem pak naštěstí neviděla se ke mě všichni chovali hezky a soucitně, a i když jsou to profíci, stejně na nich bylo vidět, že ani pro ně to není úplně standartní a příjemná situace.

Rodila jsem se zavřenýma očima, nechtěla jsem v tu chvíli vůbec existovat...stejně jsem ho ale cítila, hlavičku, ramínka....

Pak mě odvezli na pokoj. Doktor, který střídal mou paní doktorku mi řekl, že jestli chci domů, tak klidně můžu, že kdyby něco, tak ať přijedeme, ale že není nutné, aby mě tam trápili. A ještě mi řekl, že za rok mají průměrně 5 takových smutných porodů, které nebyly vysvětleny....na příčinu se zkrátka nepřišlo.

Do dnešního dne se nepřišlo ani na tu naší. Výsledky pitvy stále nemáme. Jen ty průběžné co chodily spíše všechno vylučovaly...že nebyl udušený, že neměl chromozomální vadu, že to nebylo protilátkami atd. Takže zatím to vypadá na původní domněnku paní doktorky na příjmu - syndrom náhlého úmrtí v děloze.

Se všemi komu život vzal dítě, to nejdražší na světě, soucítím...

Najít ale sílu jít dál není jednoduché, přesto se to po nás chce...

Rozloučili jsme se se s Petrem s naším broučkem vypuštěním balonku štěstí, chtěli jseme aby se kruh uzavřel.

Stejně ale není dne, kdybych si nasvého broučka nevzpomněla... a tak je stále se mnou :-)

Zatím stále přemýšlím, co mi tahle životní zkušenost dala....zatím jen vím, že kolem mě protřídila lidi...pořekadlo, že v nouzi poznáš přítele skutečně platí....někdo se nám snažil pomoct, někdo radši poodstoupil, někdo se na nás rovnou vykašlal. Taky vím, že s Petrem nás to hodně spojilo, jako asi nic na světě nemůže.... Najednou prostě zjistíte, koho vedle sebe máte...

Nyní jsem ve 20 tt. , povedlo se nám to hned po šestinedělí.... strašně se bojím, každý UZ se mi na chvíli zastaví dech a jen doufám, že uvidí srdíčko... zatím ho vždy viděli... snad vše dopadne dobře, moc si to přejeme...:-)

Marie, 33 let

Je pondělí 22.prosince 2014, už týden ležím na gynekologii pro krácení děložního čípku. Stav se nelepší ani nehorší. Historie se opakuje. Jsem na na konci 30 tt a dnes mě čeká kontrolní ultrazvuk.

Se Štěpánkem jsme posnídali naší oblíbenou sladkou snídaní a vesele mě čutká. Hladím ho a povídáme si, že dnes za námi přijede tatínek se sestřičkou a babička s dědou. Je mi dobře a jsem smířená, že tady budu i přes svátky.

Konečně jdu na utz a uvidím toho svého tygra. To jsem nevěděla, že to bude naposledy, kdy uslyším jeho srdíčko.

Na utz se paní doktorce nelíbily průtoky, takže volali pro konzultaci do Prahy. Čípek se je pořád stejný.

Doktoři v Praze se rozhodují mě poslat k nim na vyšetření. Buď si mě tam nechají a nebo pošlou zpátky, záleží jak dopadne vyšetření u nich. Popřípadě na císaře.

Šla jsem na monitor, monitor v pořádku. A už na mě čekala sanitka do Prahy. Bylo asi 11:15 h.

V sanitce jsem přemýšlela, kdyby se Štěpánek musel narodit. Tak aby neměl narozeniny, Vánoce a svátek v jeden týden nad jiným jménem. Cesta do Prahy trvá asi 20 minut.

Přijela jsem do Prahy, ujala se mě porodní asistentka a sepisovala se mnou osobní údaje. Seknul se jí počítač. Mezitím přišel doktor a že mám jít vedle na vyšetřovnu. Lezla jsem na kozu, s tím břichem to bylo hrůze. Vypadala jsem jako kdybych opravdu měla rodit. Jen jsem měla moc plodové vody.

Nejdříve mě zkontroloval pohmatem čípek a nezdálo se mu, že by byl nějak extrémně nízký. Prý na druhé těhotenství je to v pohodě. A nezdál se mu můj termín porodu 28.února (mě také ne) I já sem se přikláněla k 25.únoru.

Pak osudný utz. Hledá, hledá, hledá.... A já už jsem nervozní. Na vyšetřovně je se mnou PA, doktorka a doktor, který mě vyšetřuje. Dívám se po všech.

Najednou doktor říká, nevidím srdeční aktivitu. Nechápu. Když ještě před chvilkou bylo vše v pořádku. Telefonem volá dalšího doktora. Opakuje se to samé. Můj svět se začíná hroutit. PA mě uklidňuje a doktor vysvětluje.

Tři doktoři nade mnou stojí jak sudičky a já umírám se Štěpánkem. Nechápu nic, pláču a přemýšlím co řeknu manželovi. Doktor volá manželovi. Já stále ležím na koze s roztaženými nohy. Dávají mi něco na uklidnění. PA mi pomáhá dolů a obléknout se.

Ptají se mě, kde chci rodit. Chci zpátky do své porodnice, chci mít rodinu na blízku. Je mi hrozně. Injekce mě oblbuje, najednou nevnímám tu strašnou realitu. Volám manželovi. Pláčeme oba. Je mi to strašně líto.

Břicho se boulí. PA mí říká, že je to způsobené jak tam bezvládně plave. To není možný, že nežije.

Odmítla jsem sanitku, přijede pro mě kamarád.

......

Přijela jsem zpátky do porodnice po 16 hodině. Všichni jsou tak smutný. Nikdo takový konec nečekal. Přijíždí manžel a objímáme mě. Pláčeme.

Doktorka mě šla vyšetřit, jsem otevřená na 2 cm. Je mi nabízen epidurál a něco na urychlení. Odmítám. Dostala jsem jen něco na uklidnění. Dávám si sprchu a dívám se jen do zdi.

Před 18 hodinou dostávám dva čípky do konečníku. Už ani nevím proč. Jsem otevřená asi na 5 cm. Ještě kontrolní utz, jestli opravdu nebije srdíčko. Doktorka se ptala jestli má vypnout velkou obrazovku. Ano, vypněte. Po čtvrté potvrzeno, Štěpánek nežije...

Rozhodnuto půjdu do porodního boxu. Připadám si jako kdybych šla na popravu a ne k porodu.... Vidím na doktorce, že i ona má u očích slzy.

PA se mě ptá jestli budeme dávat jméno. Samozřejmě.

Manžel s mojí sestrou zůstávají na chodbě. Manžela jsem nenutila aby šel se mnou. Nechala jsem to na něm jak se rozhodne.

V 19 hodin mi propíchly plodovku a ze mě to teklo a teklo. Plodová voda už byla zkalená.

Musela jsem ještě na WC a tam jsem se zmítla lítostí a kontrakcemi. Pak přišla jedna pořádná a je myslela, že už ani nedojdu do boxu.

Tak jsem zmobilizovala všechny síly a došla do porodního boxu a říkám paní doktorce, že už se tlačí hlavička. Kontrakce a ani jsem ji nenechala odeznít a už lezu na lehátko.

Doktorka koukla a hned se šlo na věc. Ještě se mě optala jestli chci malého vidět. Určitě! Asi na tři zatlačení byl venku, prostě už jsem neměla sílu tlačit....

Najednou ze mě ten můj tygřík vyklouzl. Byl tak nádherný a já pořád čekala, že začne plakat. Doktorka mi ho dala do náruče. Úplně se mi podlomily ruce, takovou tíhu jsem nečekala.

Byl nádherný, vlasatý. Ty malé prstíčky. Zavřený očička. Prohlížím si to moje voňavé miminko. Loučím se. Hladím ho, pusinkuji a očichávám. Říkám mu jak ho miluji, jak ho miluje tatínek a sestřička Amálka. Jak moc jsme se na něj těšili. Mám asi u sebe 20 minut. Mezitím mi odchází placenta. Nepláču, jen mám zlomené srdce a možnost se sním rozloučit mi dává i pocit útěchy.

Pouštím ho do nebíčka...

Jeho andělské míry 1920 g a 44 cm a čas, kdy přišel na svět jako Andílek 20:10 h.

PA mě odváží na chodbu za manželem a sestrou. Jsem strašně unavená. Mám opět něco na uklidnění. Mluvím o Štěpánkovi jak byl nádherný.

............

Ubytovali mě daleko od dětského pláče a manžel mohl být po celou noc se mnou. Všichni jsou hrozně milí a chápaví.

...........

23.12.2014 mě v 15 hodin propouštějí domů.... Kdyby byl problém, mám okamžitě přijet. Manžel ještě ten byl v pohřebním ústavu zařídit kremaci...

.......

Přijíždím domů a hroutím se. Tento stav trval 14 dní, než jsem opět pomalu začínala fungovat............

První signály byly po porodu Amálky a tenkrát mi má bývalá doktorka řekla, že je vše v pořádku. Dnes vím, že to byly první varovné signály a kdyby mě už tenkrát poslala na vyšetření, tak dnes nemám tak bolavé srdce a mám u sebe své miminko.

Příběh, který vám chci vyprávět, je příběhem krásným i smutným zároveň. Jeho ústřední postavou je a vždycky bude naše dcera Elizabeth.

To, že jsem těhotná, jsem se dozvěděla v říjnu 2013. Bylo to 11 měsíců po naší svatbě. Tři dny nato jsme odjeli na naši poslední dovolenou jen ve dvou. U moře jsme si to moc užili netušíce, že to budou poslední šťastné a bezstarostné chvíle. Hodně jsme se oba na miminko těšili a plánovali společnou budoucnost.

V listopadu jsem byla odeslána mým gynekologem na testy, které měly zjistit přítomnost vývojových vad. Vůbec jsem nepočítala s tím, že by mohl být nějaký problém. A problém se objevil v podobě rizika Downova syndromu 1:73. Moje těhotenství bylo označeno jako vysoce rizikové, a proto jsme byli odesláni na genetiku. Tam nám úžasná paní doktorka vysvětlila, že pokud chceme mít jistotu, že děťátko nebude postižené, musím podstoupit odběr choriových klků nebo plodové vody. S obojím jsem nesouhlasila, jelikož je to invazivní zákrok, u kterého je riziko potratu. Navíc, kdyby děťátko mělo být postižené, na interupci bych stejně nešla. Oba s manželem jsme věřící a přijali jsme mé těhotenství jako Boží dar, proto nechceme rozhodovat o životě a smrti našeho dítěte. Rozhodli jsme se, že jej přijmeme takové, jaké bude. Nakonec nám paní genetička doporučila pravidelné sledování vývoje miminka ultrazvukem.

Každý měsíc jsme s velkým napětím čekali na to, co nám lékař po vyšetření sdělí. Věřili jsme, že děťátko bude zdravé a v pořádku. Nebylo ale tomu tak. Pokaždé lékař našel nějakou další vývojovou vadu, a proto začal usuzovat na to, že by se mohlo jednat o Dandy Wolker syndrom. Miminko mělo mít šest prstů, srdeční vadu a nějakou anomálii na mozečku. Pláč, smutek a beznaděj, to byly pocity, které mě provázely po každém vyšetření. Manžel ale stále věřil, že vše bude v pořádku a tak jsme neustále naše děťátko vkládali do Božích rukou.

Ve 20. týdnu těhotenství jsem byla na ultrazvuku srdíčka, kde se zjistilo, že celá levá část je podstatně menší než ta pravá. Pan doktor náš postrašil, že bych měla rodit v Praze. Nakonec říkal, že v Ostravě to také zvládnou. Ulevilo se mi. Nebylo však jisté, jak to s naším děťátkem, co se týče jeho srdeční vady, bude. Lékař nás připravoval na různé varianty – úmrtí v těhotenství, úmrtí u porodu, okamžitá operace ihned po narození.

Na posledním ultrazvuku srdíčka jsme byli měsíc před porodem, tj. v dubnu. Nic se nezměnilo. Pan doktor však říkal, že by se děťátko mělo dožít porodu a co bude pak, to se uvidí až po porodu.

Musím říct, že celé těhotenství kromě prvních tří bezstarostných měsíců, bylo takové zvláštní. Bylo to prostě jiné, než jsme očekávali. Kdybych to období měla popsat jedním slovem, řekla bych „NEJISTOTA“. Nicméně jsem se na jeho příchod připravovala a navštěvovala předporodní kurz.

Doba příchodu naší dcery se kvapem blížila. Rozhodli jsme se dát ji jméno Elizabeth. Význam toho jména je „Zasvěcená Bohu“. A nyní vím, že jméno jsme vybrali moc dobře. Dne 17.5.2014 mi při sledování mistrovství světa v hokeji praskla plodová voda a proto jsme odjeli do nemocnice. Porod trval téměř 24 hodin, rodila jsem spontánně a dne 18.5.2014 v odpoledních hodinách přišla na svět naše milovaná Elizabeth. Po narození nedýchala, takže ji lékařka musela rozdýchat. Ihned ji převážela na JIP. Ještě než dceru odnesla, jsem jí poprosila, jestli bych jí mohla vidět. Ukázala mi ji na pár vteřin a zmizela. Bylo to zvláštní, nemít ji u sebe a nevědět, co se teď děje, jestli žije, nebo…

Za dvě hodiny jsme už u ní byli. Lékaři postupně dělali různá vyšetření a konečný verdikt zněl – Patauův syndrom, vrozená vývojová vada neslučitelná se životem. Většina takto postižených dětí se dožívá maximálně 2 měsíců. Dokonce se píše, že průměrná délka života je 14 dnů!!! Potoky a potoky slz jsme vyplakali, hledali jsme sílu u Boha. Tato vada se u Elizabeth projevovala zejména v tom, že měla časté zástavy dechu, u kterých promodrávala. Dále se zjistilo, že je slepá, má malé svalové napětí, anomálii na mozečku. Srdeční vada byla nakonec nejmenším problémem – po porodu měla obě části srovnané, takže nebyla z toho pohledu ohrožena na životě.

Našim největším přáním bylo, aby naše dcera mohla s námi jít domů. Jelikož její stav nebyl moc dobrý, lékařka nám to nedoporučovala. Jedna zdravotní sestra nám však dala kontakt na Mobilní hospic Ondrášek se slovy: „Vy patříte k sobě, u vás jí bude nejlépe“. A tak jsme ještě týž den kontaktovali pracovníky hospice a dohodli se, že nám do následujícího dne zajistí kyslíkový přístroj a odsávačku, bez kterých by nás nemohli propustit domů. Dne 28. května jsme si naši malou Elizabeth odváželi domů. Jasně, že jsme měli obavy, jak to zvládneme, ale věděli jsme, že to, co děláme, je správné. Odpoledne se konal křest, na který jsme pozvali celou naši rodinu i nejbližší přátelé.

Dny s naší malou dcerou plynuly velmi rychle. Střídali se u nás zdravotní sestry z hospice, naše dětská lékařka, rehabilitační sestra a sociální pracovnice z rané péče. Snažili jsme se pro naši dceru udělat maximum, přestože jsme věděli, že děti s tímto syndromem se nedožívají dlouhého věku. Snažili jsme se žít normálně s vědomím, že každý den může být pro nás tím posledním společným dnem. Chodili jsme na procházky, na návštěvy, odjeli i na dovolenou. Elizabeth mívala zástavy dechu, často ji bolelo bříško, měla problémy s vývojem pohybu. Protože neviděla, museli jsme hledat jiné způsoby, jak zaujmout její pozornost. Byly to těžké dny, ale zároveň moc krásné.

Větší problémy začaly začátkem listopadu, kdy malá dostala průjem. Průjem pořád přetrvával, a tak nám lékařka napsala antibiotika. K průjmu se přidalo zvracení a zvýšená teplota. Nic jiného nezbývalo, než jí odvézt do nemocnice, kde u ní byla zjištěná vysoká cukrovka. Byli jsme z toho docela v šoku. Mysleli jsme, že má obyčejný průjem, který se přeléčí a bude dobře. Jenže v místní nemocnici si s jejím stavem nevěděli rady, proto nás sanitkou převezli do Fakultní nemocnice v Ostravě. Tam po dvou dnech náhle nad ránem zemřela. Lékaři nám sice říkali, že její zdravotní stav se začíná zlepšovat, avšak její slabé a vyčerpané tělo si s touto komplikací už neumělo poradit. Bylo mi líto, že umřela sama, že jsem u ní nemohla být. Pravidla nemocnice to prostě nedovolovaly.

Po týdnu od její smrti jsme uspořádali pohřeb. Týden příprav byl velmi těžký. Může být rodič připravený na to, že musí vybírat oblečení do rakve? Paní prodavačka, když se dozvěděla, k jakému účelu oblečení potřebujeme, se rozplakala.

Nyní jsou to už 2 měsíce od jejího odchodu. Na parte jsme dali heslo: „Nechceme litovat, že nám odešla, ale být vděční za to, že přišla“. Pořád to bolí, a bude bolet ještě dlouho. Ale nelitujeme našeho rozhodnutí. Kdybychom se rozhodli jinak, nikdy bychom neprožili tak úžasné okamžiky s naší dcerou, nikdy by lidé kolem nás nebyli tak ovlivnění jejím krátkým, ale bohatým životem. Věříme, že se s ní jednou setkáme v nebi.

Dobrý den, ráda bych přidala svůj příběh.... Je mi 35 let, mám doma 4 děti a před pár dny jsem přišla o miminko a pro mě je to ještě horší, že moje těhotenství ukončil trestný čin.

Byla jsem ve 29 týdnu a s partnerem a rodinou jsme se chystali na příchod dalšího člena, čekali jsme chlapečka, měli jsme vybráno jméno Tomášek. Začátek těhotenství nebyl nejlepší, s přítelem jsme měli menší krizi, kterou jsme zvládli a věřím, že teď už je náš vztah pevný. Pro miminko jsme měli nachystanou veškerou výbavu, chyběl mi jen kočárek. Z prvního manželství jsem měla 3 děti a s novým partnerem jsem už měla dcerku.

Bohužel se stalo to, že jsem byla obětí přepadení, přepadli mě dva cikáni a začali mě bít do bříška. Nebýt jednoho mladého muže, kdoví jak by to dopadlo.

Byla jsem zavezena RZS do porodnice a tam mi natočili ktg a udělali ultrazvuk, mezitím jsem začala velmi silně krvácet a začaly kontrakce, lékař řekl, že porod se rozjel a nedá se zastavit. 14.30 přišel na svět náš malý Tomášek.

Bylo to tak rychlé a mně bylo jasné, že se děje ještě něco co nevím, protože vzápětí se na něj sesypalo hodně lékařů. Můj chlapeček dýchal, měl dobré apgar skóre, tak jsem se trošku uklidnila.

Dlouho jsem nevěděla co se děje, potom jsem byla převezena na pokoj a zanedlouho přišli 2 lékaři, neonatolog a pan primář a řekli mi, že i když byl chlapeček dost nedonošený, tak měl dobrý start a nadechl se, na své týdny byl hodně velký, 42 cm a 1240 g. Jenže potom přišlo to ale..

Sdělili mi, že vlivem úderu do bříška, mu byla zasažena hlavička a bohužel začal krvácet do dutiny lebeční. Úplně jsem se zhrozila a ptala jsem se jak na tom je a bylo mi oznámeno, že mu musí odsát krev z hlavičky a to tak, že mu tam udělají díru. To mě naprosto vyděsilo a věděla jsem, že je to vážné a tak nějak mi došlo, že nejspíš to nemůže přežít.

Po asi hodině za mnou přišli znovu a řekli, že je to velice vážné, je v kritickém stavu. Zeptala jsem se, jestli ho mohu vidět, tak mi ho ukázali pres okno, byl to takový drobeček a už musel bojovat o život. Vzápětí mi pověděli, že už nemohou nic dělat, má otok mozku a krvácení do mozku, celou dobu jsem se modlila a říkala si, že to snad nemůže být pravda, není možné aby zemřelo takové miminko.

Potom mě přesunuli na jiný pokoj, hned vedle jipky a dali mi na pokoj mého chlapečka, už jsem si jej mohla vzít do náruče, mohla si jej prohlédnout, byl mi tak podobný, trošku podobný byl i na naši dcerku, měl stejně nazrzlé vlásky, ale tvářičku měl jako můj starší syn. Měl tak malé ručičky, nožičky a tak obrovskou měl plenku. Byl jako malá panenka, tak maličký s krásný jako obrázek. V životě jsem tak malé děťátko neviděla. V tu chvíli jsem byla neskonale šťastná a doufala jsem, že se stane zázrak. Mohla jsem jej přebalit, nakojit, přitulit si k sobě, políbit.

Netuším jak dlouho jsem jej měla při sobě, nakonec ve 23.40 svůj boj o život prohrál. Odešel a já věřím, že se teď na nás dívá z nebíčka a že už ho nic nebolí...Nikdy na něho nrzapomenu, zbyly jen krásné, přesto velmi bolestivé vzpomínky.

Dnes jsou to sotva 3 dny, stále v noci slyším dětský pláč a nechci se probudit. Vedle sebe mám prázdnou postylku, nechci schovat věci pro miminko a jediná moje útěcha je, že snad za pár měsíců mi lékař oznámí, že čekáme miminko. Vím, že nové miminko nenahradí Tomáška, ale moje touha po dítěti je tak silná, že se nedivim, že někdo ukradne dítě s kočárkem. Naštěstí mám partnera, který při mně stojí a pomáhá mi a moje děti, které jsou můj život. Nikdy na něho nezapomenu, na mého maličkého andílka.

Nějak nevím kde začít, je to pro mě strašně těžké, ale doufám že mi trochu pomůže se z toho vypsat.

Děti jsem chtěla už od svých 23 let, kdy jsem poprvé otěhotněla s (teď již ex-manželem). Potratila jsem v 10 týdnu, po 6 nedělí jsem otěhotněla znovu. Jenže můj pan doktor mi řekl že podle prohlídek to vypadá že mám vadu dělohy, která mi bez operace neumožní těhotenství

Měl pravdu, opět jsem v 10 týdnu potratila. Neměla jsem v děloze dost místa pro miminko. Dělohu mi totiž rozdělovala
masivní přepážka. Jezdila jsem víc jak 100km na operace do Prahy, chtěla jsem mít jistotu že jsem v nejlepší péči a budu mít šanci mít dítě. Operací bylo nakonec několik, ale dopadly dobře.

Mé manželství ovšem nikoli. Můj manžel pil, bil mě a udělal nám veliké dluhy na které jsem přišla náhodou.

Rozvedla jsem se s ním a odstěhovala se zpátky do rodné vesnice. Tam jsem potkala muže svého života. Nejlepšího a nejúžasnějšího člověka jakého znám. Bylo mi 27 a jemu 22 let. Ve 30 letech jsem prodělala cervikaci děložního čípku kvůli rakovině, což zvyšuje riziko předčasného porodu...

Po třech letech společného života jsme se začali pokoušet o miminko. Povedlo se nám to 16 dní po mých 31 narozeninách. Byla jsem tak strašně šťastná a můj partner taky. Přišla jsem na to až po 5 týdnech. To byl také poslední týden v práci. Nastoupila jsem na nemocenskou a užívala si těhotenství, jak mi to strach po předchozích zkušenostech dovolil.

Kontroly i UZ byly v pořádku. Naše malá princezna krásně rostla. Termín nám byl stanoven na 23.11.2014.

Ten nejhorší den našeho života začal špatně. Měla jsem už druhý den silný výtok a pro jistotu zavolala lékaři, řekl mi ať přijedu, že uděláme kontrolu a pro jistotu UZ – měla jsem strach – přesněji šílela jsem -zda mi pomalu neodtéká plodová voda. Pan doktor mě prohlédl, prohmátl čípek, udělal stěr a pak UZ. Plodová voda byla v naprostém pořádku a miminku bušilo srdíčko jak mělo, pan doktor si pro jistotu udělal foto z UZ které si nechal, asi aby byl z obliga kdyby se něco stalo, mě moji holčičku ani neukázal.

Přítel tam byl celou dobu se mnou. Ještě jsem mu řekla že mě poslední 3-4 dny tlačí podbřišek a bolí záda – no prý je to normální (ale není – výtok, tlačení v podbřišku a bolest kříže jsou příznaky předčasného porodu, navíc ta cervikace děložního čípku riziko velmi zvyšuje). Dostala jsem antibiotika na zavádění a se slovy - že o nic nejde, jen kvasinková infekce a ta je v těhotenství normální, a to ostatní taky nic neznamená - uklidněná jela domů. Celá kontrola trvala jen 10 minut.

Tak strašně se nám s přítelem ulevilo… Odpoledne přišla na návštěvu sestra se svojí dcerou a druhá se svými 3 syny. Seděli jsme venku a povídali si. Byl krásný den, teplo sluníčko, 28.9.2014. Byla jsem těhotná 27+4, moje láska si hověla v bříšku a vystrkovala na mě prdelku, hladila jsem jí a řekla jsem jí „Vikinko moje vyhrnu si tričko aby sis taky užila sluníčko“. Bylo mi tak strašně dobře…

Za 14 dní jsem chtěla jet koupit výbavičku a kočárek i postýlku, všechno už jsme měli naplánované. Dělám cvičitelku pilates a ten den jsem měla jako vždy od 18:30 lekci. Už jsem toho moc nedělala, nechtěla jsem svojí malé princezně nijak ublížit. Ješte jsem jí hladila přes bříško, když moje „holky“ cvičili. Pak jsem šla k příteli na dílnu – dělá auta – a já tam s ním trávila skoro každý den. Mohli jsme tak být pořád všichni spolu.

Ten den se mu to protáhlo a domů jsme vyrazili až okolo 22 hodiny. Tlačilo mě bříško, ale nepřikládala jsem tomu velký význam, UZ ukázal že už je naše Viktorie otočená hlavičkou doulů, takže mě tlačila hlavičkou na děložní hrdlo. Pořád mě to pobolívalo, ale usnula jsem skoro hned jak jsem si lehla. Tatínek stačil malou jen pohladit přes bříško a popřát nám dobrou noc a já už spala.

Ve třičtvrtě na dvě ráno mě vzbudila silná bolest v břiše, dost mě to vyděsilo, ale napadlo že po tom vyšetření čípku jde o poslíčky… Na internetu jsem to už četla tolikrát. Strašně jsem potřebovala čůrat, tak jsem si myslela že se mi pak uleví. Ulevilo, ale jen na chvilku. Lehla jsem si a doufala že to přejde, na chvíli jsem i usnula, jenže ta bolest mě probudila znovu, znovu jsem šla čůrat, vyděšená jsem si lehla a rozbrečela se. To už vzbudilo přítele a ptal se co se děje. Řekla jsem mu že mám asi poslíčky a že mě to moc bolí. Utěšoval mě, poprosila jsem ho ať zapne notebok, že se podíváme jak poznám poslíčky od kontrakcí. Hledali jsme na internetu a našli spoustu stránek, podle kterých to vypadalo že je to opravdu flešný poplach. Žádné pravidelné intervaly, jednou přišla bolest po 10 minutách, pak po dvou pak zase po čtyřech a trvaly různě dlouho, půl minuty, dvě minuty a pořád se to střídalo.

Pak už jsem byla bolestí a strachy tak paralizovaná že jsem vůbec nevěděla co mám dělat. Přítel navrhl že mě odveze do nemocnice a já mu za to byla vděčná. To byly tři hodiny ráno. Nedokázala jsem už pořádně myslet, jen mě napadlo že tam pro jistotu zavoláme a zeptáme se. Našli jsme si číslo do Pardubic, ale sestra na nás byla tak hnusná... Řekla jsem že radši zkusíme Hradec Králové, tm se na nedonošené děti specializují. Řekli nám ať raději hned přijedeme. Mě se tak strašně nechtělo...

Pořád jsem si namlouvala že jde jen o falešný poplach. Ještě jsem si pobalila základní věci sebou a řekla to v rychlosti mamce. Celou cestu jsem hladila svou holčičku přes bříško a hrůzou nemohla ani mluvit. Hlavou se mi honily myšlenky jedna přes druhou a nakonec jsem se uklidňovala že přece u nedonošených dětí od 27 týdne je šance na přežití 85% a já už končila 28 týden. Moje sestra porodila svou dceru taky předčasně, měla preeklampsii v těžkém stádiu a obě to zvládly a moje holčička je přece ještě o dva týdny starší než ta její a mě nic není, určitě to bude dobré a tak celou tu cestu dokola. Najednou se odrazila světla auta od svodidel a já se tak hrozně lekla, až mě zapálilo v bříšku... Třeba v tu chvíli odešla...

Konečně jsme tam dojeli, bolest byla už opravdu zlá. Hned nás přijali, porodní asistentka a sestřička, volali pana doktora ať hned přijde že mám břicho jako šutr. Přítel čekal na chodbě. Svlékla jsem se do půl těla a položila se na lehátko. Nerada jsem si lehala na záda, kvůli svojí princezně, abych jí tím nějak neublížila, ale jinak to nešlo. Dali mi na bříško pásy aby naměřili srdíčko, ale nedařilo se. Přišel pan doktor a že mi raději udělají UZ, že může být otočená, ať se nebojím. To už jsem se klepala jako při zimnici. Hrůza a strach o mojí lásku mě paralizovali.

Pan doktor jezdil po bříšku... ticho... a pak, sestřička mu potichu řekla „není tam srdeční akce“... rozbrečela jsem se, pan doktor to po chvíli potvrdil. Řekl mi že je mu moc líto, ale že srdíčko nebije. Zmohla jsem se jen na néééé a schoulila se v slzách do klubíčka. Řekl mi že ještě pro jistotu zavolá pana primáře a já na chvíli pocítila bodnutí naděje. Pan primář byl neuvěřitelně citlivý a milý, ale naději mi nedal, potvrdil že opravdu srdíčko nebije. Ještě mi řekl že je mrtvá jen krátkou dobu protože plodová voda je čirá, pokud by to bylo delší dobu byla by zkalená. Navíc mi řekl že byla asi o týden až dva starší.

Poprosila jsem je ať ke mně pustí tatínka naší sladké holčičky. Snad jsem doufala že přijde a že to najednou nebude pravda, že nás zachrání. Vím že nic takového nejde, jen jsem pořád doufala... Přišel dovnitř a viděl mě naprosto zdrcenou a ubrečenou, pan doktor mu to řekl za mě, já k němu jen natáhla ruku. Chytil mě a už nepustil. Oba jsme brečeli, pro naši milovanou dceru i pro nás.

Doporučili mi přirozený porod kvůli dalšímu případnému těhotenství. Pan primář nám všechno hezky vysvětlil. Sepsali jsme nutné papíry, ale já si toho moc nepamatuji, mám to jako v mlze. Pak nás odvezli na porodní sál, přítel byl stále se mnou, celou dobu a všichni na nás byli strašně milý a hodní.

Trvalo to strašně dlouho, ale mě to nevadilo, nechtěla jsem svoji holčičku pustit z bříška. Rodila jsem 12 hodin a bylo mi to jedno. Celou dobu jsem plakala a plakala. Odmítala jsem uvěřit tomu že naše krásná milovaná Vikinka je mrtvá... Protrhli mi plodovou vodu, dali kapačku, něco na uklidnění, další kapačku na urychlení a pak i epidurál. Bylo mi to tak nějak jedno. V rámci možností jsme vyplňovali a podepisovali potřebné dokumenty. Pan primář za námi ještě několikrát přišel, nabídl nám pomoc psychologa, možnost vidět naši dceru po porodu i to že pokud znovu otěhotním, můžu být na prenatální péči u nich, od začátku do konce. Že mi zajistí i specialistku na UZ, jednu z nejlepších u nás v zemi. Také nám řekl že udělají vše pro to aby zjistili příčinu, ale že je to 50 na 50. Někdy se to prostě stane a důvod se nikdy nenajde. Přítel napsal rodině co se stalo.

Porodila jsem naši princeznu ve 13:05 hodin. Odnesli ji pryč, na kontrolu životních funkcí, očištění a další. Věděli že se chceme rozloučit. Přinesla nám ji porodní asistentka která nás s panem doktorem rodila a byla s námi již od příjmu. Vzala jsem ji do náruče a chovala ji. „Je tak nádherná, překrásná a dokonalá, má všechno co má miminko mít, ani není tak malá“ - má 38 cm a 1360 gr. Láska kterou jsem cítila a stále cítím, se nedá k ničemu přirovnat, miluji ji tak hluboce jako nikdy nikoho.

Loučili jsme se s naší prvorozenou a jedinou dcerou víc než dvě hodiny. Udělali jsme si fotky, mazlili se s ní, hladili ji a věděli že ji chováme poprvé a naposledy... S ní zemřela velká část mě. Ta bolest je tak strašná a obrovská... Nedá se to popsat, to tady všichni víte. Naše dcera měla pohřeb 4.9. 2014 v 9:15, jen s rodinou. Večer ten den jsme jí poslali 2 vzkazy na velkých, rudých, létajících lampiónech ve tvaru srdce. Její popel si necháme doma. Nesnesla bych aby byla jinde a přítel to má stejně. Byl mi celou tu dobu obrovskou oporou, bez něj bych to nedokázala. Stále se obviňuji proč jsem nejala hned a mučí mě pomyšlení že třeba mohla žít... Přítel mi říká že to nejde, nemám se vinit, nikdo to nemohl vědět, vždyť ještě dopoledne u doktora mělo být vše v pořádku. Náš vztah to utužilo, vím že je to člověk se kterým prožiji celý život. Po tom co jsme zažili to ani jinak nejde. Vezmeme se na den termínu porodu, 23.11.2014 jen v kruhu rodinném.

Nevím jak to přežiju, každý den bez mojí skřítečkové princezny mi připadá k ničemu. Snad mi pomůže co nejdříve znovu otěhotnět . Ale Tebe mi Vikinko nikdo nenahradí. Navždy zůstaneš v našich srdcích maminka a tatínek. Miluji Tě můj skřítečku sladký, nikdy na tebe nepřestanu myslet. Moje malá princezno. Jsi pořád se mnou, stále Tě držím a objímám, líbám a hladím, každý den. Díky Tobě jsem na malou chvíli zažila dokonalé štěstí a měla jsem všechno co jsem chtěla. Jsem Ti vděčná za těch 7 krásných měsíců, kdy jsem tě mohla hýčkat a laskat alespoň přes bříško.

Tvoje maminka

Kájo, děkuji Ti za to, že Tě mám a že jsi se mnou. Miluji Tě a nikdy se to nezmění, díky Tobě má můj život ještě smysl,

Tvoje Mirka.

Tak již známe výsledky pitvy. Paní doktorka která pitvu dělala nám řekla že naše holčička byla geneticky naprosto v pořádku, smrt způsobil zánět placenty, takže jasná chyba mého gynekologa... Ovšem když jsme dostali pitevní protokol, uvedla v něm – SMRT PLODU Z NEZNÁMÉ PŘÍČINY. Chtěla jsem ho dát k soudu, abych mohla varovat ostatní maminky a nemůžu, nemůžu už nic udělat. Nemám sílu na další dny, už nemůžu. Nějak jsem ztratila cestu...

Vždycky jsem milovala děti…většinu akcí jsem strávila s nějakým miminkem v náručí nebo řáděním s dětmi většími.. Kdybych měla vhodného partnera, měla bych děti asi už v osmnácti… Můj tehdejší partner však ještě děti nechtěl, zpětně vím, že to bylo velmi rozumné… a pak dlouhou řadu let nebyl v mém životě žádný muž. Stále jsme trávila spoustu času se svými přáteli a jejich dětmi…postupem času začali mít děti i ti, do kterých by to člověk vůbec neřekl…Já vyplňovala volný čas prací, studiem, všelijakými aktivitami… Přátelé mi moc přáli, abych potkala konečně toho pravého, řada z nich se za mě modlila… A pak jsem se konečně ve svých 28 letech v roce 2012 dala dohromady se svým manželem. Znali jsme se od dětství, ale asi tomu mělo být tak, že jsme se potkali až v trochu zralejším věku. Byla jsem zpočátku opatrná a bála se, zda je to ten pravý…on naštěstí vytrval a já pak rychle podlehla. Najednou si byl člověk jist a věděl, že už chceme být spolu a není na co čekat…říkali jsme si, že miminku dáme volný průběh někdy v září, po roce vztahu…. V létě jsme domluvili termín svatby na duben roku 2014, na podzim mě manžel o ruku oficiálně požádal. Miminku jsme nakonec dali volný průběh už někdy v létě… Jelikož kolem sebe mám řadu lidí, kteří o děti dlouho usilují, mít je nemohou, nebo prodělali potrat v průběhu prvního trimestru, nechtěla jsme se k miminku moc upínat a říkala si, že až přijde, tak přijde. Nakonec jsme někdy v listopadu 2013 zjistili, že jsme těhotní a oba jsme měli nesmírnou radost. Manžel mě od začátku těhotenství na rukou nosil, pečoval o mě, byl mi emocionální oporou, velmi naše těhotenství prožíval. Já se první trimestr trochu obávala, vždy jsem se těšila na kontrolní ultrazvuk, aby mi řekli, že miminko je v pořádku…když jsem začala cítit pohyby, obavy téměř zmizely…tu a tam samozřejmě člověka napadne, zda je vše v pořádku a zda to či ono je normální příznak fyziologického těhotenství. Celý druhý a pak hlavně třetí trimestr jsem si náramně užívala. Tolik jsem nepřibrala, byla stále dost aktivní, až na pár drobných neduhů a občasné bolesti zad a nohou jsem se cítila skvěle. Já i manžel jsme milovali moje tělo, ve kterém byl ukryt nový život. Manžel si s bříškem a naší holčičkou v něm pravidelně povídal, psal jí deníček, hladil ji, vtipkoval s ní, když naháněl její nožičky…strašně se těšil, že bude tatínek.

V dubnu, v 7. měsíci těhotenství, jsme měli svatbu. Byla nádherná, pohodová a velká…měli jsme tam asi 160 dospělých a téměř 60 dětí. Chtěli jsme ten den strávit s našimi přáteli…a povedlo se. Všichni se skvěle bavili, nálada byla opravdu pohodová, čišela z nás spokojenost…já i přes rostoucí bříško zvládla vyšvihnout pár parádních tanečků…prostě to bylo celé skvělé a já v ten den věděla, že vzít si Vaška bylo opravdu to nejlepší rozhodnutí. Hned za týden jsme se vydali na svatební cestu do Českého Švýcarska, užili jsme si ji náramně. Tempo jsme přizpůsobili bříšku, ale i tak zvládli nachodit spoustu kilometrů a podniknout skvělé výlety. Byla jsem na sebe pyšná, jak to zvládám a měla radost, že těhotenství opravdu je a může být naprosto pohodová záležitost.

Čím více se blížil termín porodu, tím více jsem se stávala zastánkyní přirozených porodů. Jsem laktační poradce, takže znám souvislosti mezi způsobem porodu a kojením, vzájemným vztahem rodičů a miminka…prostě jsem chtěla, aby to bylo krásné, přirozené, abychom hned po porodu mohli být nerušeně s miminkem…a čím dál víc se mi do porodnice nechtělo. Ale říkali jsme si s manželem, že první miminko porodíme v porodnici a u dalších se uvidí. Manžel sdílel můj pohled na věc a podporoval mě, společně jsme vytvořili porodní plán a měli domluvené strategie, jak budeme jednat s nemocničním personálem. Čím dál víc jsem věřila svému tělu a svému ženství. Trošku jsem se díky tomu dostávala do vášnivých diskuzí s kamarádkami, které rodily „normálně“ v porodnici…asi jsem jim přišla trošku militantní, možná i proto, že dříve jsem o tom takto neuvažovala…měly o mě asi i trochu strach, abych náhodou přeci jen nezůstala doma a něco se nestalo… Nikdy nezapomenu na to, jak jsem v úterý 1. července, 4 dny před tím smutným dnem, plameně vykřikovala, co by se jako mělo stát… já jsem zdravá, celé těhotenství probíhá v klidu, miminko je v pořádku…já prostě věřila, že až se miminko rozhodne, moje tělo bude vědět. Strašně moc jsem si přála porodit přirozeně, bez všech zásahů, abych potom kolem sebe mohla šířit svědectví o tom, že to jde…abych podpořila i ostatní ženy ve víře ve své ženství…místo toho kolem sebe nakonec šířím smutek a možná i strach.

S manželem žijeme v Liberci, i když oba pocházíme z malého městečka ve středních Čechách. Pro porod jsme si vybrali porodnici v Jablonci nad Nisou. Termín porodu vycházel někdy kolem 20. července. Manžel jezdí každý rok prvních 14 dní v červenci na putovní tábor. Letos jeli poblíž města, ze kterého pocházíme. A tak jsme se nakonec dohodli, že manžel pojede na tábor a já k rodičům. Zabalili jsme tašku do porodnice i věci pro miminko, kdyby náhodou… v Liberci jsme vše nachystali tak, aby nebyl problém vrátit se ve třech. Říkali jsme si, že teď to má v rukou naše holčička…buď nechá tatínka užít si tábor, nebo ne. Jako záložní porodnici jsme měli porodnici v Příbrami, která se mi zdála být o něco lepší než ta jablonecká…takže jsem i říkala naší holčičce, ať si vybere, kde se chce narodit… Nechala jsem manžela na táboře a užívala si dny u rodičů, navštívila jsem se s některými přáteli, bylo mi fajn… Ve středu 2.7. večer jsem jela za manželem na tábor. Rozhodla jsem se, že zkusím přespat ve stanu…ty dny jsem špatně usínala i doma, tak jsem si říkala, že je to jedno, kde budu spát. Spalo se mi docela pěkně a byla jsem ráda, že jsme s manželem spolu. Ve čtvrtek ráno jsme se probudili do nádherného dne. Původně jsem měla v plánu jet po snídani domů. Ale celý tábor se chystal na výlet k řece. Dohromady to mělo být 17 kilometrů. Váhala jsem, zda to zvládnu.. nakonec jsem se rozhodla jít, miluju totiž plavání a strašně jsem se těšila k řece. Manžel šel celou cestu se mnou, tempo bylo sice pomalé, ale zvládli jsme to. Když jsme přišli k vodě, okamžitě jsme do ní skočila a krásně si zaplavala. Manžel se smál, jak jsem najednou oživla. Zvládla jsem i zpáteční cestu, která již byla kratší. Sice bylo horko, což bylo náročné, ale výlet jsme si užili. Ještě jsem si se všemi na táboře dala večeři, nabrala síly a odjela domů. Vašík se se mnou a naší malou holčičkou krásně loučil…ani jeden jsme netušili, že je to naposledy, co jsme všichni spolu…co si povídá s naší živou holčičkou v bříšku…

Pak přišel pátek..navštívila mě sestřenice, která dovezla krabici nádherného oblečení na malou. Zašla jsem do práce pozdravit své bývalé kolegyně…a pak už více lenošila. Byla jsem doma se svou mladší sestrou. Ta si dělala srandičky z maličké, protože ta na ní z bříška vystrkovala zadnici a trochu si spolu hráli. Odpoledne jsem prala ty krásné oblečky, a protože to rychle schlo, večer je i vyžehlila. Naložila jsem se pak do vany…obě jsme si ji užívaly. Maličká dělala v bříšku virgule (jak jsme tomu s manželem říkali) a já pozorovala, jak se mi bříško na různých místech vydouvá, jak malá dělá boule, jak tam řádí… Večer jsem usnula relativně dobře, oproti předchozím dnům…nad ránem, okolo 4 hodiny, mě probudila hnusná bouřka, zabolelo mě břicho a měla jsem divný pocit…takovou úzkost. Nemám ráda bouřky, tak jsem si říkala, že to je tím… Kvůli tomu divnému pocitu jsem se na bříško během dne víc soustředila a měla pocit, že maličká dost lenoší. Občas to tak měla, byly prostě dny, kdy celý den prospala a s úderem jedenácté večerní začala řádit. Takže jsem sice byla trošku nervozní, ale pořád jsem si říkala, že má asi svůj další lenivý den. Odpoledne nervozita vzrostla, zkoušela jsem maličkou probudit, nejdříve laskavě, pak už jsem do ní i dloubala a ona nereagovala…stále jsem ale věřila, že se nic neděje. Manžel si měl přijet půjčit vozík na tábor, tak jsme se domluvili, že pro klid duše zajedeme do porodnice. Mojí mamce jsem řekla, že jedu s Vaškem na tábor, nechtěla jsem jí zbytečně plašit. Hned když Vašek přijel, zaklekl k bříšku a velmi hlubokým hlasem říkal, Haloooo, halooo, maličká, tady táta… Už ho bohužel nemohla slyšet.

Nasedli jsme do auta a vyrazili. Vašek téměř v naprostém klidu, já s drobnými obavami…

Někde na internetu jsem četla, že někdy miminka lenoší před porodem, že nabírají sílu…doufala jsem v tuto variantu. V porodnici nás přivítali s úsměvem, Vaška posadili do židle, mě položili na lehátko, že udělají monitor. Porodní asistentka mi řekla, položte se na bok…položila sondu…pak řekla, tak na druhý bok, nakonec na záda…už jsem začala tušit, že je opravdu zle. Nechala zavolat doktorku, pak primáře…přivezli jiný monitor i jiný ultrazvuk…viděla jsem jejich obličeje a věděla…Vašek stále seděl na židli, nebyl se mnou předtím na monitoru, tak nevěděl, co se má dít a že má být slyšet tep miminka… V tu chvíli jsem se o něj strašně bála, měla chuť vyskočit z lehátka a obejmout ho. Pak zapojili ten druhý ultrazvuk a pan primář našel srdíčko…chvíli nic neříkal, já ale věděla…Zmohl se jen na Je to špatný. Nevím ani jak, asi moje tělo a mysl fungují ve stresových situacích jinak, než bych čekala, ptala jsme se tedy jestli je to úplně špatný a on přikývl, pak řekl, že srdíčko nebije…dívala jsem se na Vaška a snažila se ho tím pohledem povzbudit. Tak moc jsem se o něj bála, on se tak moc těšil… Asi jsem se v tu chvíli odpojila od svého těla i emocí, racionálně se ptala, jak často se to ve 38 tt stává, co se mohlo stát, jestli jsem něco mohla udělat jinak…pan primář mi řekl, že miminko asi zemřelo již v noci a že stačí 10 minut závažné hypoxie k tomu, aby přestalo žít. Já si myslím, že se to stalo kolem té čtvrté ranní, kdy jsem se s hrůzou probudila…zjistila jsem totiž dnes, že se každý den budím ve stejný čas a tak nějak tuším, že to byl ten poslední moment… Pak mi lékaři vysvětlili, co bude následovat, jak vyvoláme porod, jak to dlouho může trvat. Řekla jsem jim, že budeme chtít miminko pohřbít a co je pro to třeba udělat. Nebyli si jistí, slíbili, že to zjistí… Pár dní předtím jsme totiž s kamarádkou mluvily o tom, co bychom v takovém případě dělaly (na základě nějakého příběhu z doslechu…), takže i když teď zpětně mi to přijde kruté, vlastně mi ta naše debata pomohla v tom, že jsem věděla, co chci a že teď nemusím zpětně litovat, že jsem se s miminkem nerozloučila… Hned jak to šlo, běžela jsem Vaškovi do náruče a dlouze ho objala…říkala jsme mu, že to zvládneme, že ho miluju a že je mi to moc líto….

Na porodní pokoj jsme se dostali asi kolem osmé večer…odevzdaně jsem ležela a dělala, co mi personál řekl. Vašek byl celou dobu se mnou celou dobu. Jen párkrát jsme ho vyhnala na cigaretu a na chvíli ho donutila spát… Porodní asistentka, která se o nás starala, byla skvělá. Nikdy jí nepřestanu být vděčná…podpořila mě, věřila, že to půjde rychle a že ten vaginální porod zvládnu. Díky ní jsem věřila i já…. Celkem dlouho se nic nedělo, jen jsme tak leželi, odpojeni od reality a čekali…Prosila jsem naší holčičku o pomoc, abych to zvládla, aby to šlo rychle… Kolem 4 ranní začaly bolesti, PA říkala, že bude dobré je chvíli epidurálem netlumit, že bude dobré zkusit chodit, jít do sprchy… V sedm ráno nás předala jiné PA, vybrala nám z těch, co přišly, tu vhodnější…předala jí informace, řekla, že chceme miminko vidět… Druhá PA už mě nezažila jako statečnou, silnou ženskou…přišla krize a já propadla hysterii, bolelo to, byla jsem vyčerpaná, chtěla jsem spát…myslela jsem, že už to nezvládnu a dojde k císařskému řezu…prostě už jsem neměla sil. Manžel i PA mě velmi podporovali, ale já nemohla. Nakonec mě nechali chvíli prospat a pak po nějaké chvíli jsem cítila potřebu jít na velkou…rodili jsme… Ani já ani manžel nevíme, jak dlouho to trvalo…Já jen vím, že teď už jsem věděla, že to zvládnu…dělala jsem, co my řekly, tlačila jsem, jak nejlépe to šlo, manžel stál vedle mě, jako celou dobu… Po nějaké době se podařilo naší malou Žofinku vytlačit. Bylo 9:59, neděle 6. července. Porodní asistentka mě objímala, hladila po tváři a plakala společně s námi…Paní doktorka nám potom řekla, že maličká měla na pětkrát obtočený utažený pupečník kolem krku a že to je pravděpodobně příčina smrti. Na chvíli Žofinku odnesly pediatrům, pak se pro jistotu znovu zeptaly, zda ji chceme opravdu vidět. Chtěli jsme…přinesli nám ji a my měli času, kolik jsme chtěli.

Byla tak nádherná, měla drobný nosík, takové tmavé vlásky, které měla ve vlnkách přilepené na hlavičku, byla tak heboučká…a tak strašně klidná. Prostě přenádherná! Bohužel jsme si ji v porodnici nevyfotili, neměli jsme u sebe foták a já se v tu chvíli bála nahlas říct, že bych chtěla… Asi hodinu jsme společně leželi. Střídali jsme se s manželem v tom, kdo ji choval, hladili jsme ji po tváři, rozplývali se nad její krásou, já jí zazpívala Mravenčí ukolébavku… Byla to tak klidná a krásná chvíle. Chtěla jsem, aby nikdy neskončila..ale věděli jsme, že musí. Tak jsme ji oba naposledy políbili, pohladili, podívali se na ní a já jí udělala křížek na čelo. Pak jsme ji dali sestrám a zůstali spolu… Již v noci jsme měli domluveno, že nás pak převezou na gynekologii, kde se mnou bude moci být i manžel a tak jsme tam do druhého dne zůstali spolu. Pak mě na mé přání pustili domů. I přesto, co se stalo, jsme se už v nemocnici s manželem dokázali občas smát a vtipkovat, ale taky jsme na střídačku propadali pláči…ale nedůležitější bylo, že jsme mohli být celou dobu spolu.

Chtěli jsme jet co nejdříve domů do Liberce, jeli jsme si pro své věci a nakonec se u mých rodičů zdrželi…bylo nám tam tak dobře a bezpečno. Také jsme domluvili termín pohřbu s knězem a pak vyřídili vše potřebné na pohřební službě. Odjeli jsme domů, kde bylo potřeba udělat spoustu věcí. Uklidit a roztřídit dětské věci…měli jsme většinu půjčenou… Bylo to místy náročné, ale společně jsme to zvládli. Nachystali jsme věci pro Žofinku, to co jsme chtěli, aby měla u sebe. Já jí napsala dlouhý dopis.. a společně s manželem jsme jí vytvořili fotoalbum…za těch 9 měsíců jsme toho společně tolik zažili! Výroba alba byla tak krásná činnost, i když jsme několikrát plakali, bylo to velmi významné, bavilo nás to, prostě to mělo smysl. Ve čtvrtek 10. července měla Žofinka pohřeb. Jen s nejužší rodinou. Ostatní přátelé na nás a na ni vzpomínali a loučili se s ní každý svým způsobem. Naše malá Žofie spojila v lásce a modlitbě tolik lidí! Loučení s ní bylo plné naděje a bylo velmi významné i pro členy naší rodiny. Má hrob na krásném místě na krásném malém hřbitově v místě, kde žijí naše rodiny, v místě, kde jsme trávili dětství, v místě, kam se i my možná v budoucnu vrátíme…. Ještě jednou jsme se na Žofinku podívali, pohladili ji, tentokrát si ji i vyfotili…byla krásná, ale již ne tak jako v porodnici. Tam byla klidná, pokojná a s námi. Tady už bylo tělíčko, jehož duše se již vznášela vysoko nad námi…náš malý andělíček v boží náruči…Jsme naší Žofii neskonale vděční za ten čas, který s námi strávila a za to, co nám dala…

Je to už skoro 7 let, kdy jsem se ve 36tt dostavila do mimopražské porodnice na běžnou kontrolu. Po hodinách čekání na mě konečně přišla řada u monitorů a na to ticho nikdy nezapomenu. Sestřička restartovala přístroj a opakovaně se snažila najít ozvy. Spustil se kolem mne velký shon plný telefonátů a všichni se u mne seběhli na porodním sále.

„Vy mě začínáte děsit…“, vysoukala jsem ze sebe.

„Vašemu dítěti přestalo tlouct srdíčko.“, sdělila mi mladá sestřička, když celý personál začal šoupat nohama pryč.

Celý svět se mi rozplynul a slzami jsem se zalykala. Co se stalo? Celé těhotenství probíhalo v pořádku a ještě minulý týden na monitoru byl taky v pořádku. Jen jsem pozorovala otevřené okno, když mi doktoři cosi povídali, a chtěla z něj skočit. Pak jsem zaslechla, že to ukončíme a porod vyvoláme.

„Cože? Já přece nebudu rodit mrtvé dítě!? Chci císaře!“, trvala jsem na svém, ale bylo mi řečeno, že to tak bude lepší pro případné budoucí těhotenství. Chtěla jsem odejít na vzduch.

„Né, nikam nechoďte, budete tady.“

„A vy mi to jako zakážete? To mě tady budete držet?“, nemohli a tak jsem odešla s pláčem ven.

Zavolala jsem své nejbližší, svojí o rok starší ségře. Porod už zažila a sama bych to bez ní nezvládla. Přítel mě opustil krátce po otěhotnění a celé těhotenství bylo jen na mě. Mé rozhodnutí. „zvládnu to sama“. Přistoupila jsem tedy na porod, ale bezbolestný. Výslovně jsem řekla: „NECHCI NIC CÍTIT!“

Pak už následoval koloběh příprav. Odstranění zátky, vypuštění plodové vody, zavedení epidurálu a kapačka s čímsi. Vyplňování papírů, jak se bude jmenovat, mi připadalo absurdní, ale k vydání rodného a úmrtního listu nutný. Alespoň mi dali k dispozici nadstandardní pokoj a mohla jsem tak být v izolaci od ostatních rodiček, ale křiku mimin se vyhnout nedalo. Ségra dorazila a všechno to začalo být najednou snadné. Je to emotivní člověk, ale neskutečně silný. I když to zní šíleně, začala mě bavit svým přístupem to trochu odlehčit a rozesmávala mě. Kontrakce jsem měla po 15min a hodiny se nic nedělo. Jen mě chodili kontrolovat na pokoj a vyměňovat náplň k epidurálu, kterou ovšem zapomínali zapínat. Když mě začala bolet záda, šla jsem na sesternu.

„Mohli byste mi to prosím trošku zesílit? Já cítím bolest v kříži, to bych přece neměla.“

„Néé, to necháme. Přidáme to, až budete skutečně rodit.“

Odebrala jsem se tedy zpátky na pokoj, sundala si krabičku uvázanou na provázku z krku a zapnula tlačítko ON. A bolesti byli za chvíli pryč. Po další výměně náplně už jsem si ho zapínala sama. Během dne mi bylo nabídnuto, jestli se chci s malým po porodu vyfotit, nebo otisknout nožičky nebo ručičky. „Vy jste se snad zbláznili?“, proběhlo mi hlavou.

„Ne, nechci!“

Celý večer jsme koukali na TV, a když už se ani do půlnoci nic nedělo, dali mi nějakou injekci, abych se prospala a že budeme pokračovat zítra. Ségra jen nevěřícně zakroutila hlavou. I když se snažila nedat nic najevo a být mi oporou, bylo jasný, že to chce mít už taky za sebou. Hodinu po injekci jsem se

zbudila s bolestí břicha. Jako prvorodička jsem nic nevěděla a tak mě pocit tlačení dovedl na záchod. Nevím, jak dlouho to trvalo, ale na záchod jsem se vracela opakovaně snad 10x. Pak už jsem houkla na ségru, ať dojde pro sestřičku, že to fakt bolí. Po 14h se konečně začalo něco dít.

„Vždyť ona rodí!? To jste nepoznala? Vždyť jste taky rodila, ne?“, řekla sestřička s vyčítavým pohledem na mou ségru. „Rychle, čapněte jí a jdeme na sál!“

Zavěsili si mě kolem ramen a táhly po chodbě směr porodní sál. Cestou zaklepala sestřička na dveře a vzbudila doktora. „Dělejte, vstávejte! Rodíme!“

Na porodním sále mě položili a já nemohla dýchat. Přiběhla ségra a začala celý porod řídit, že i porodní asistentka ustoupila a neřekla ani slovo. Šla jsem do mdlob a tak ségra vzala mokrý hadr a plácala mě s ním přes obličej. Doktor klimbal v mém klíně a mnul si oči. Však byli 2h ráno a šlo to tak rychle, že ani neměl šanci se probrat. Třikrát jsem zatlačila a byl venku. Zašustěl pytel a bylo po všem. Otevřela jsem po chvíli oči a koukla na ségru po mém pravém boku.

„Už je pryč? Už je po všem?“, vydechla jsem vyčerpaně.

„Jo, už je pryč.“

Nicméně klimbající doktor tu byl stále. Stále mezi mýma nohama. Chtěla jsem chvíli klidu a trochu si odpočinout. Někdo chtěl ale odpočívat daleko víc než já a tak se ve mně začal hrabat. Jednou rukou promačkával moje břicho a druhou rukou tahal ven zbytky placenty. Cítila jsem se jak na jatkách. Co já vím, tak placenta odejde samovolně, ale tím že dítě bylo mrtvé delší dobu, byla už v částečném rozkladu.

„Můžete mě nechat chvíli na pokoji?“, řekla jsem rázně klimbajícímu doktorovi a nejradši bych ho v ten moment kopla.

„A nebo mě uspěte. Vždyť už jsem porodila a k tomuhle mě nepotřebujete.“

Doktor přikývnul a sestřička mi něco píchla. Co to bylo? Nic se nedělo. Při tom všem vyčerpání a lécích jsem už asi byla imunní. Nebo nerespektovali moje přání a dali mi jen něco na zklidnění, abych nejančila? Odvezli mě zpátky na pokoj a při převozu se zbývající kusy placenty vyloučily samy. Ségra mi ještě musela předčítat ze včerejších novin, abych mohla usnout. A opravdu jsem usnula.

Po 3h jsem otevřela oko a zahlédla ségru osvětlenou mobilem. Musela taky někde čerpat sílu, tak mluvila o mě beze mě přes smsky.

Hned ráno mě opustila, že už to tu musím doklepat. I když jí ani za celou dobu oko neslzelo, věděla jsem, že toho má plné kecky. Ráno mě prohlédli a vše bylo v pořádku. Bez komplikací. Navštěvovala mě pouze mladá sestřička, která mi jako jediná oznámila, že dítě je mrtvé. Chodila mě utěšovat, ptát se jak mi je. Celý den jsem se povalovala na posteli a tupě zírala do nemocniční zdi, od které se odrážel křik malých dětí.

„Jste mladá. Máte ještě šanci mít v budoucnu děti. Nic pro vás nekončí.“

Ano, měla pravdu. Bylo mi 22 let. Ale představa, že tohle všechno zažiju znovu? Nemožné.

Ještě jsem tam strávila jednu noc na pozorování a pak mě propustili domů. Až z papírů jsem si pročítala, že měl Kuba 3,3kg a 48cm. Po týdnu mi přišla pitevní zpráva, že úmrtí je z neznámé příčiny, takže otázku „Proč?“ jsem musela vytěsnit ze svého života. Prostě to tak mělo být.

První tři měsíce po porodu mám okno. Vymazáno. Dlouho jsem se srovnávala s tou změnou, kterou sebou dítě přináší, a teď se zase muselo vše vrátit zpět do starých kolejí. Výbavička musí pryč, postýlka, kočárek atd. Do toho si nezapomenout stahovat prsa a brát prášky na zastavení laktace. Antidepresiva jsem brala ještě dva roky, i když jsem dokázala fungovat a pracovat už po půl roce, trvalo mi dlouho se s tím vyrovnat. Pohřeb a papíry k porodnému a zároveň k pohřebnému zajišťovala moje matka. Nebyla jsem schopná, ale teď jsem jí za to neskutečně vděčná. Na tohle se zapomenout nedá. Čas vás jen otupí, ale v myšlenkách se mnou bude do konce života. Každý rok si připomenu, kolik že by mu to teď bylo. Jsem ráda, že ho tam moje matka nenechala ležet jako biologický odpad a vzala ho do našeho rodinného hrobu důstojně pohřbít. Má v naší rodině a v mém životě své místo. Vím, že tu byl a vím, kde ho najdu.

Po pěti letech a tříletém vztahu mi začalo být špatně. Návaly a studený pot. No to snad ne. Běžela jsem do lékárny pro těhotenský test a byl pozitivní. Tohle člověk pozná i bez testu, jen to chce vidět černé na bílém. Všechno se mi to vrátilo. Celý koloběh života neživota. Byla jsem v šoku a nedokázala přestat brečet. Přikláněla jsem se do budoucna spíš k adopci, abych to nemusela podstupovat znovu, ale příroda si řekla svoje. Přítel byl šťastný…alespoň někdo. Pořád jsem zvažovala, že je tu ta možnost to přerušit. Ale přítel dítě chtěl a tak jsem se měla o koho opřít. Sama bych do toho po předchozí zkušenosti rozhodně nešla. Moje rozhodnutí se změnilo na „sama to nezvládnu“.

Celé těhotenství bylo v pořádku. Více mě sledovali, a tím, že jsem měla oporu přítele a byla zaměstnaná prací, špatné myšlenky neměly tolik prostoru. Pořád se mi ale o tom nechtělo nikde mluvit a pořád jsem byla nervózní, když se několik hodin nehýbal. Dokud nebyl venku a zdravý, nebrala jsem to vážně. Tehdy jsem se s tím srovnala tak, že porodem to prostě končí a vůbec jsem netušila, co mě vlastně čeká.

Při první kontrole v porodnici ve 36tt si mě zavolali do ordinace. Z těhotenské průkazky si doktor přečetl na první stránce FETUS MORTUS 2007, hned zvedl telefon a volal do vyšších pater.

„Tak nebudeme nic pokoušet a necháme si vás tady.“

Nevím proč, ale draly se mi slzy do očí, i když jsem s tím počítala. Však i pro jejich rizikové oddělení jsem si tuto porodnici vybrala. Doktor si nemohl nevšimnout, že se začínám stresovat.

„Nebojte, bude to tak lepší. I pro vás bude lepší mít dítě v náručí a v pořádku.“

Dostala jsem papíry a dostavila se na příjem. Ubytovali mě ve čtyřlůžkovém nonstop apartmánu na rizikovém odd. Tady trávili čas rodičky v první době porodní, plánované císařské řezy a taky zde ležely těhotné s komplikacemi. A tady se to na mě zase všechno sesypalo. Všechny ty prožité chvíle se mi vrátily a dostala jsem zase strach, že to špatně dopadne. Nikdo mi neřekl, co bude a co mě čeká a já nutně potřebovala okamžitě něco vědět. Ještě tentýž den mi po příjmu udělaly velký UZ vč. podrobného vyšetření. Druhý den při vizitě mi oznámili, že je vše v pořádku a můj pobyt je čistě preventivní záležitost. To jsem věděla, ale jak dlouho? Jaký je plán?

„Na co se čeká?“, zeptala jsem se visit teamu u mé postele.

„Až bude velká vizita, tak tam se domluvíme a řekneme vám, co dál.“, tahle odpověď mě neuspokojila. Nedokázala jsem v sobě potlačit ten stres a pořád se mi chtělo brečet.

Byl koncem pánevním a tak se rozhodli, že půjde ven sekcí. Následoval další kolotoč předoperačních vyšetření. Po pár dnech jsem přistoupila na jejich hru, přestala brečet, hlavně ať už je venku, ať už jsem pryč a nejlépe doma. Na pokoji se vůbec nedalo spát. Buď tam brečely a vzdychaly rodičky, nebo plánovaný císařský řezy nemohly před ranním zákrokem spát. Měla jsem volný režim, jen jsem se dostavovala 2x denně na monitor a vyšetřovnu.

Na další z mnoha vizit mi konečně sdělili, že na 38tt naplánujeme sekci a já konečně pocítila úlevu. Měla jsem datum a mohla se tak psychicky připravit na konec toho všeho. Tři dny před plánovanou sekcí na UZ zjistili, že je hlavičkou dolů. Podívala jsem se na monitor a řekla si super.

„Chtěla bych rodit přirozeně, když tomu nic nebrání.“, řekla jsem nadšeně.

Sestřička se na mě jen nevěřícně podívala, jestli to myslím vážně, když už mám takovou bichli předoperačního vyšetření. Ale já si řekla, že když jsem dokázala bez komplikací porodit mrtvé dítě, tak živé zvládnu taky.

„Proberu to tedy s primářem a domluvíme se.“, odvětila a já si šťastná odkráčela na svůj pokoj.

Operace mě totiž taky děsí, a kdybych se neozvala, udělali by mi klidně sekci. Asi že poloha hlavičkou dolů je ke konci těhotenství nestabilní a může se zase přetočit? Primář se u mě po chvíli zastavil podívat se na moje břicho.

„To se mi nezdá. Vy chcete rodit? Tak uděláme ještě podrobné vyšetření, přeměříme, zvážíme… Kolik že měl při posledním UZ?“

„3,3kg a 50cm.“

„To se mi nezdá. Vy vypadáte min. na 4kg, tak ještě vyšetříme a pak zvážíme ještě tu sekci.“

Jaká sekce? To se už ani 4kg děti nerodí? Nechápala jsem, nicméně se na UZ potvrdili původní míry i váha a tak primář svolil se zavedením prostaglandinu-tablety na vyvolání porodu. Den před plánovaným vyvoláváním jsem si vzala nadstandardní pokoj a ubytovala si u sebe i přítele, aby si to taky pořádně užil a nepřišel k hotovému. Po 10 dnech na nonstop apartmánu jsem už všech těch případů měla plný zuby. Hlavně plánovaných císařských řezů. Některé rodičky byli natěšené, že se vyhnou porodu, jiné nechápali, proč tam vlastně jsou. Až jsem z toho ztratila důvěru, že všechny ty zákroky bílých plášťů jsou opodstatněné a oprávněné. Aby se vyhnuli případným komplikacím, které ani nemusí být, raději říznou.

Potřebovala jsem se před svým velkým dnem trochu prospat, a tak jsem udělala dobře, že jsem si vzala svůj pokoj. Měla jsem tušení, že to bude vyčerpávající, už když jsem podepisovala souhlas s vyvoláním porodu. Psali tam, že vyvolávané kontrakce jsou bolestivější a častější, celé to může trvat i 3 dny a ve finále to skončit císařským řezem. Byla jsem přesvědčená, že to zvládnu. Vždyť už jsem rodila, po druhé to bude rychlý a půjde to samo.

Ráno hned po vizitě mi zavedli první tabletu a odpoledne to začalo. Nejdřív bolesti jako při MS a od 20h už se to rozjelo po 2min a trvali tak půl min. Přítel se koukal na volební debatu a já nedokázala

nic vnímat. Šel pak spát a já strávila celou noc zády k topení a s nahřívacím pytlíkem na břiše. Takhle to probíhalo až do 4h do rána. Stále stejně silné kontrakce každou chvíli.

„Jste otevřená na 2 prsty, ale na sál to ještě není“, řekla mi doktorka na vyšetřovně, když se noc chýlila ke konci.

Tableta přestávala pomalu působit a bolesti se vytrácely, tak jsem si mohla aspoň na 2h odpočinout. Ráno zavedli už jen půl tablety a ty uměle vyvolané bolesti už přestávali být snesitelné. Začala jsem propadat zoufalství, že to takhle může trvat i několik dní a nic z toho nebude. Do toho přítel zjistil, že má vybité baterky ve foťáku, tak si během mého monitorování odskočil do obchodu.

„No člověče, trošku do něj šťouchnete, ať se nám trošku hýbe na tom monitoru, jinak tu budete, dokud to nebude vypadat pěkně“, remcala do mě stará sestřička.

„Já do něj šťouchat nebudu. Celý břicho mám tvrdý a už jsem tu vsedě přes půl hodiny. Můžu už jít?“, opět se mi draly slzy do očí a sestřička někam odkráčela. Za chvíli se vrátila s doktorkou a ta mě vzala na vyšetřovnu.

„Jste otevřená na 4 prsty, tak sepíšeme papíry a můžete jít na sál“, řekla a já se hned šťastná odebrala běžkařským stylem na pokoj pro věci a pro přítele s nabitým foťákem samozřejmě také. V půl dvanácté jsem už ležela na porodním sále a mile mě překvapily mladé porodní asistentky. Po noci plné kontrakcí se mi chtělo strašně spát a zývání se nedalo potlačit.

„Nespěte nám tady. Budete rodit!“

„Uděláme přípravičku?“, ptala se jedna z nich po propíchnutí plodové vody.

„Jakou přípravičku?“

„No klystýr…“

„Ne, a když už jsme u toho, tak si nepřeju ani nástřih.“

„Opravdu ne? Ani když to bude nutné?“

„Nebude to nutné. Už jsem rodila a neměla problém, takže za žádných okolností si to nepřeju.“

Nebyla jsem nikdy zastáncem zbytečných zásahů do přirozeného porodu a i klystýr mezi ně patří. Tělo si samo řekne co, kdy a jak a vylučování k tomu patří. Nástřih jsem odmítla výslovně předem, protože vím od své matky, že i když porodila bez problému 4 děti, u pátého jí nástřih udělali jen tak ze zvyku a naprosto zbytečně.

Podívala jsem se na svého natěšeného přítele a povídám, ať se zase zklidní. Můžeme tu strávit i pár hodin. Porodní sály byly pěkné. Zdí oddělené, s vlastním sociálním zařízením a rádiem, takže jsme mohli být s přítelem sami a prožívat to vše spolu bez zbytečného rozruchu kolem. Horší to bylo s monitorováním během porodu.

„Lehněte si a natočíme monitor. Ten poslední nevypadal moc dobře“, přišla porodní asistentka a omotala mě kabely.

Ležet se ale vůbec nedalo. Ty křížové bolesti mi vystřelovali do celého těla a tak mě to přinutilo se zvednout a ve stoje se opřít o přítele. Ta poloha byla pro mě snesitelnější.

„Kde to jste? Lehněte si, ať to můžeme dotočit!“, řekla rázně sestřička muchlující cáry nepoužitelného papíru z monitoru. Upravila mi postroj, zapnula a odešla. Opět jsem to nevydržela a musela si alespoň sednout, abych zůstala v dosahu kabelů. To už jsem měla pocit, že mě vraždí kuchyňskými noži a ještě s nimi v zádech kroutí.

„Říkala jsem vám, ať si lehnete. Takhle to nenatočíme. Chcete přeci, aby bylo v pořádku?!“, znělo už trochu naštvaně, ale já si pořád jela svoje.

„Lehněte si a podíváme se na to. Jste na 8cm, za chvíli to bude“, a odešla.

Pocit úlevy, že brzy bude po všem, se střídal s půl minutovými kontrakcemi, které už jsem ale nezvládla a prosila o něco na bolest. Opět tlačítko a opět porodní asistentka.

„Můžete jí dát prosím něco na bolest?“, přimluvil se za mě přítel.

„Zeptám se doktora a přijdu.“

Po chvíli přišla sestra s infuzí a na několikátý pokus s přestávkami na kontrakce se do žíly konečně trefila. Okamžitě mě polila neskutečná úleva. Bolesti byli hned pryč a začala se mi motat hlava. Položila jsem se tedy a přítel už byl připraven u tlačítka AKCE. Hned v zápětí ho použil, protože už jsem cítila, že jde ven. Opět jsem 3x zatlačila a byl venku. Po 30h od zavedení první tablety a po dvou hodinách od píchnutí plodovky.

Položili ho na mě, přikryli a já se zmohla jen na „Jééééé…“. Otevřel na mě oko a hned spustil řev. Strašný řev až mě sestřičky uklidňovaly, že to je v pořádku a je to dobrý na plíce. Nechaly dotepat pupečníkovou krev a vše probíhalo s mimčem v náručí. Jen na chvíli s ním popošly ho umýt, zabalit a přeměřit a pak už mě čekalo jen konečné vyšetření.

„No, trošku potrhaná jste, ale nekrvácí to, tak to nebudeme šít. To bychom vás jen trápili.“

V tu chvíli mi to bylo úplně jedno. Všichni odešli a mohli jsme se o samotě seznamovat jen my. ..naše rodina. Měl 3,3kg a 50cm. Dali nám společný 2h na sále, které téměř celé Péťa strávil v náručí táty. Měla jsem toho dost a potřebovala si odpočinout. Jen jsem ležela, pozorovala je a nezapomínala se ujišťovat, že dýchá. Poté jsme odebrali na pokoj šestinedělí, kde nám ho hned přivezli.

Ta euforie ze zrození mi vydržela jen jeden den. Druhý den se uvolnil nadstandart a tak jsem neváhala ho za každou cenu mít. Přítel přijel a staral se. I když jsem neměla žádné komplikace a vše proběhlo v pořádku, byla jsem neskutečně vysílená porodem a celým tím pobytem tam. Neudržela jsem malého Péťu ani v náručí. Dolehly na mě poporodní deprese a vůbec jsem nevěděla, co teď s dítětem budu dělat. Porodem to přeci končí?

Další fáze mého života, o které jsem si myslela, že už je za mnou a vyrovnala jsem se s ní. Ale všechno bylo vzhůru nohama. Místo toho, abych se radovala, že mám krásný zdravý dítě, začala jsem opět truchlit nad tím, o co všechno jsem vlastně tenkrát přišla. A co kdybych přišla i o Péťu? To už bych nepřežila. Neustále jsem ho chodila kontrolovat, jestli dýchá.

Přítel byl první týden s námi doma, staral se, ale pak už musel nastoupit zpátky do práce.

„Nenechávej mě tu s ním samotnou….“, brečela jsem mu, když odcházel.

„Já už musím, to zvládnete.“, uklidňoval mě a zabouchl dveře.

Ano, zvládli jsme to. Museli jsme. Po roce mohu říct, že jsme to opravdu zvládli a oba to i přežili. Možná kdybych vyhledala péči psychiatra, jak mi nedávno nabídla i moje dokonalá ségra, když jsem se rozhodla o tom mluvit, dokázala bych to pojmenovat mnohem dříve. A přitom právě ona, která to se mnou celé prožila, by tomu měla rozumět nejlíp. Čas to ale vymazal a ta díra zůstala jen ve mně. Celé to je jen o tom, dostat to ze sebe ven. Mluvit o věcech, které někteří nechtějí, nebo nezvládají slyšet. V mém případě jsem nenašla pochopení ani v rodině. Mám přeci krásný a zdravý dítě, tak co by mě mohlo trápit.

Už je to za mnou. Až s příchodem druhého dítěte jsem se dokázala vyrovnat se ztrátou prvního. Uvědomit si, že Kuba odešel, ale je tu Péťa a ten mě potřebuje. Bez pečujícího přítele, bych to sama nikdy nezvládla a tímto mu patří velký dík, že tu mateřskou lásku zastával a já se k němu mohla později přidat.

Adámek byl doslova vymodlené miminko. Otěhotněla jsem v listopadu a k Vánocům jsme dostali pozitivní těhotenský test. Byla to ohromná radost, nedokážu to ani popsat. Celé těhotenství bylo skvělé. Užívala jsem si těhotenskou módu, zvláštní chutě i usměvavé pohledy lidí v autobuse.

Porod proběhl jen s drobnými komplikacemi a i když byl strašně dlouhý a vyčerpávající , stálo to za to. Do teď si pamatuji, že když jsem ho poprvé zahlédla ,ležel na pravém boku a doktor mu právě přestřihoval pupeční šňůru. Byl úplně potichoučku , rozbrečel se až při vážení.

Potom proběhlo pět nádherných měsíců , kdy nám Adámek rostl před očima a dělal nám jen radost. Uteklo to jako voda a najednou mu bylo pět měsíců. Bylo to tak neuvěřitelné jak sním čas utíká a jakou nám dělá radost . Ten den jsem ho jako obvykle večer vykoupala a nakrmila. Vše proběhlo v pořádku a on v klidu jako vždycky usnul. Jako po každé když Adámek spinkal i já padla únavou.

Probudila jsem se až ráno a hned jak jsem uviděla kolik je hodin jsem věděla, že je všechno špatně. Strašně tísnivý pocit mě tlačil na hrudi a já se rozeběhla k postýlce. Tím jedním pohledem, pohledem který byl jiná rána nejhezčí z celého dne, všechno skončilo. Nezemřela půlka mě, ale všechno hezké ve mě.

Pár dalších minut jsem byla v obrovském šoku a jen mlhavě si pamatuji jak se pokouším oživovat svoje miminko. Marně. Všude bylo spoustu lidí, mluvili na mě, mluvili na zoufalého přítele, odváděli z bytu mojí 14cti letou sestřičku , která byla u nás na jarních prázdninách. Vím ještě že jsem ho nosila v náručí, přebalovala, přikrývala ho a nechtěla jsem od něho odejít. Byl to hrozný kolotoč.

První pomoc na psychiatrické ambulanci si pamatuji dost mlhavě (už jsem byla pod vlivem diazepamu ) , hned odtamtud na policii kde se mě vyptávaly na to jak to celé bylo, vím že jsem na ně jen koukala nebyla jim schopná říct vůbec nic.

Ani nevím jak jsem přežila ten první týden, z něj si pamatuji jen poslední den, kdy jsme museli nepochopitelně do krematoria identifikovat našeho chlapečka. Dodnes nevím proč, odvezli ho přeci rovnou od nás a věděli že je to náš Adámek. Už se to nejspíš nikdy nedozvím jen vím že ten pohled na mého malého andělíčka po pitvě nikdy nezapomenu.

Den poté mě opět předvolali na policii už s výsledkem z pitvy. Jako příčinu mi uvedli syndrom náhlého úmrtí kojence . Ironie je že tohohle jsem se bála nejvíc a důsledně se tomu snažila předejít . Žádné spaní na bříšku, velké teplo nebo zimu , cigareta mohla být nejblíž kilometr od něj. Nikdy se nedozvím co se doopravdy stalo , nebo co to doopravdy způsobilo , vím jen že ve mě do konce života bude hlodat myšlenka co jsem udělala špatně....

Chybíš nám chlapečku můj. Byl jsi , jsi a vždycky budeš můj brouček, kterého nikdy nepřestanu milovat. Nikdy na tebe nezapomeneme a budeme tě nosit v sobě s nepřetržitou láskou..... Máma a Táta

Můj příběh jsem se rozhodla napsat, protože doufám, že někomu pomůže si to přečíst, že někomu může dodat naději…

Přišla jsem o dítě ve 27.tt. Přesněji řečeno, srdce mému synovi přestalo bít v 25tt+6, porod byl 26tt+2. Trvalo mi dlouho se s touto životní zkušeností smířit, napsala jsem Adámkovi dopis, ve kterém jsem se vypsala z pocitů a vzpomínek. Nedokážu vše popsat nějakou zkratkou, tak se tedy omlouvám za dlouhý příběh s částečnou citací z dopisu Adámkovi.

Otěhotněla jsem 26.12.2012. To vánoční datum mi přišlo jako dobré znamení. Vím to přesně, jelikož mi ovulaci museli vyvolávat. Už v počátku těhotenství jsem onemocněla zánětem močového měchýře a brala antibiotika, která obvykle těhotenství ukončí. Netušila jsem, že je možné, že čekám dítě. Doktoři to viděli jako velice nereálné. Po svátcích jsme měli pokračovat v inseminacích či rovnou IVF. Takže jsem s klidným svědomím brala antibiotika, zvlášť když jsem den před návštěvou doktorky dostala menstruaci. Jenže menstruace byla krátká a pojala jsem podezření, že se něco děje. Těhotenský test potvrdil, že menstruace bylo vlastně zahnizďování oplodněného vajíčka … Antibiotika těhotenství neukončila, můj syn tu chtěl být o chvíli déle.

Zvláštností bylo, že mé nevolnosti byly jednou za týden, trvaly jeden den a měly stále stejný průběh. Celodenní zvracení se strašnými křečemi v břiše. Poprvé, když se ozvaly, jsem i skončila v nemocnici na kapačkách. Moc jsem tam záviděla ženám, co už byly v bezpečnější fázi těhotenství nebo měly aspoň těhotenskou průkazku.

V 15.tt jsem se dozvěděla, že čekám kluka. Adámka. To jméno jsem měla předvybrané, protože se mi zdál někdy v prosinci sen, že jsem těhotná, pak že už volám na asi na dvouletého chlapečka: „Adámku, vrať se.“

Někdy v tuto dobu jsem hledala na internetu ujištění, že teď už bude vše v pořádku. Z nevysvětlitelného důvodu jsem trpěla velkým strachem, že o dítě mohu přijít. Doufám, že to byla jen krutá předtucha, že jsem to snad nějak sama nepřivolala. Protože těmi obavami jsem se týrala od počátku. Jenže jsem si říkala, že po třináctém týdnu máme přece vyhráno. Chtěla jsem si to potvrdit a hledala na internetu. Psala tam nějaká paní, že má několik známých, kterým se stalo to, že jejich miminkům přestalo bít srdíčko. A od této chvíle můj strach nabyl reálných rozměrů. Prosila jsem každý den těhotenství anděly, ať mi na Adámka dávají pozor, ať ho chrání a hlavně pomáhají hlídat srdíčko, aby neutichlo.

Přála jsem si, aby už bylo září. Termín porodu vycházel dva dny po mých třicátých narozeninách, považovala jsem to za šťastné znamení…

17.4. byl asi nejkrásnější den z těhotenství. Poprvé jsem si byla jistá, že cítím pohyby. A nastalo osm týdnů štěstí i děsu.

Druhý velký ultrazvuk dopadl ukázkově. Ale po kontrole jsem delší dobu necítila pohyby. Zachvátila mě hrozná panika. Než uplynula celá hodina, poskočilo bříško. Ale ten strach se mi dostal do morku kostí.

Každý den jsem ráno vstávala až s prvními pohyby miminka, protože jinak jsem nebyla schopná začít den. Přes den jsem několikrát pozorovala bříško jako televizi. Byl neuvěřitelně hodný a kopal tak často, až jsem měla pocit, že snad ani nespí. Opakovala jsem mu denně, že ho miluju, že se na něj s tatínkem moc těšíme.

Týdny nějak ubíhaly, snažila jsem se najít si nějakou zábavu, protože jsem od počátku těhotenství byla doma a jen se strachovala.

22.5. přišla druhá krize (24.tt). Celou noc jsem hodně špatně spala, usnula až v šest a když jsem v sedm vstávala, neozýval se. Začínala jsem plašit. Plakala jsem celou tu dobu, co se neozýval. Když

razantně kopnul, až vystřelila levá část bříška, plakala jsem pro změnu úlevou, děkovala mu a prosila, ať už tohle mamince nedělá, že se mohu zbláznit strachy. Ten děs ve mně zůstal celý den. Vlastně skoro až do konce týdne. Moc prosím nebesa o to, aby tohle nebyla příčina Adámkova úmrtí.

Nastal 25.tt. Týden, od něhož jsem čekala velké uklidnění, protože od této chvíle jsem měla jistotu, že ho doktoři mohou zachránit. Ale ani teď jsem nezískala na klidu. Opravdu nešlo o zlou předtuchu?

Myslela jsem, že od 25.tt začnu nakupovat, věřit, že už se nic nemůže přihodit. Necítila jsem se klidnější, naopak nervóznější a s napětím jsem očekávala každý den. Nákup věcí jsem odložila až na třicátý týden. Žertovala jsem, že nakonec budu tatínkovi volat z porodnice, co vše to má vlastně nakoupit, protože pořád nechci nic zakřiknout.

Poslední týden mě sužovaly ještě větší obavy a snažila jsem se nějak sehnat lepší vyšetření srdíčka miminka. Jeden známý doktor mě odmítnul, jelikož mu přišlo toto vyšetření zbytečné, když těhotenství probíhá dobře.

Druhý známý doktor mi zajistil svou kolegyni, která se těhotenským ultrazvukům věnuje. Bohužel vyšetření vycházelo až na úterý 12.6. Toho už se Adámek nedožil.

Další popis je citací z dopisu Adámkovi, protože to asi jinak nedokážu sepsat a prožívat znovu.

Začátek nejstrašnějšího dne v životě začal bez varování. Ráno jsi tak hezky kopal, já koukla na kalendář, živě si pamatuji, že mě zamrazilo z toho, že zítra je výročí Lidic. Prostě jsem po děsivých nočních snech a kalendáři byla rozhozená.

Jeli jsme navštívit dědu s babičkou, kopal jsi a já se podívala, kolik je hodin. 11:43, 9.6.2012. Stavili jsme se na mou oblíbenou zmrzlinu u McDonalda. Pak už jsem nezaznamenala žádný pohyb. Uvítali jsme se s dědou a babičkou, chvíli jsem byla s babičkou nahoře, ale protože jsem Tě necítila, začala jsem být nervózní a šla dolů. Lehla jsem si a doufala, že ucítím ihned kopaneček. Povídala jsem ti, Adámku, nezlob maminku, ozvi se, víš, že umírám strachy, když se chvíli nehýbeš… Ale nic. Přišel tatínek, že máme jít na oběd. Doufala jsem, že Tě jídlo probere. Ostatně vždycky to tak bylo. Asi na mě bylo znát, že se necítím, tatínek tedy řekl, že se bojím, že ses dlouho neozval. Všichni mě utěšovali, že po jídle se rozkopeš. Jedla jsem se zlou předtuchou, protože v bříšku pořád nic. Po obědě jsem rychle sešla dolů a snažila se nepanikařit. Tatínek byl více klidný, už to moje hysterčení zažil a Ty ses nakonec vždy ozval. Houkal na Tebe do bříška, pouštěl oblíbené písničky, dokonce jsme na Tebe svítili baterkou, což jsme nikdy předtím neudělali. Jenže už to bylo tři hodiny a má zoufalost nabírala na síle. Zavolala jsem tetě, ona se mi pozeptala a řekla, ať jedeme do nemocnice. Můj děs už převážil cokoli z rozumu. Viděla jsem, že bříško není na pohmat tak tvrdé, jakoby jsi klesnul někde hluboko do mě. Plakala jsem. Bála se. Vyrazili jsme nalehko, doufajíc, že budeme rychle zpět. Moc jsme se pletli. Celou cestu jsem plakala.

V nemocnici nás poslali na porodní sály, že od 24.tt se chodí tam. Sestřička si vyslechla, že necítím pohyby už čtyři hodiny a vzala mě natočit ozvy. Doufala jsem, že uslyším Tvé srdíčko, klidně budu za největší hysterku, jen ať jsi v pořádku. Ptala jsem se, zda něco slyší a ona nevrle, že jsi asi otočený, že mě vezmou na ultrazvuk. Lehla jsem si, a pak hrozné zlověstné ticho. Zeptala jsem se, zda jsi v pořádku. Paní doktorka řekla, že nevidí srdeční akci, že počká ještě na kolegyni. Plakala jsem a se sepjatýma rukama prosila nebesa o pomoc.

Druhá paní doktorka potvrdila, že srdeční akce není přítomna, ani průtok velkými cévami. Navíc říkala, že mám výrazně málo plodové vody. Nevěřila jsem. Má největší obava, že by se stala? Musím se probudit, vždyť noční můry se mi teď zdají pořád, je to jen jedna z nich. Zeptali se, zda chci zavolat partnera, přes vzlyky jsem kývla. Přišel tatínek, doufala jsem, že tu situaci nějak zvrátí. Už ani nevím,

zda jsem mu to řekla nebo pochopil z toho, jak pláču, až se zalykám. Mám dojem, že plakal se mnou, přes slzy jsem neviděla. Chtěli mě vzít hned na nějaké vyšetření. Vysvětlili nám, že musí vyvolat porod. Že mi na noc dají porodní tyčinky, které přes noc nabobtnají a roztáhnou tak porodní cesty. Dali nás na pokoj, kde jsme naštěstí byli sami. Prosila jsem totiž tatínka, aby byl celou dobu se mnou, že to sama nezvládnu. Na pokoji bylo ohlušující ticho, přerušované maximálně pláčem. Okamžitě jsem rozepsala nebo zavolala tu hroznou zprávu všem, co o Tobě věděli a mohli by mě druhý den atakovat dotazy, jak se máme. První jsem to volala tetě, která čekala, jak dopadneme. Plakala. Plakal i dědeček, když jsem mu to zavolala. Pak už jsem chtěla mít klid a komunikaci se všemi řešil tatínek. Nechápala jsem, jak by se to mohlo stát, ale bříško bylo pořád klidné, myslela jsem, že se spletli, že vyvolají porod a budeš živý a zachrání mi Tě. Marná naděje, ale naděje přece umírá poslední. Po dvou nebo třech hodinách, co jsme nevěřícně trávili v objetí na pokoji, mě zavolali na zavedení porodních tyčinek. Dali nám nějaké tablety na uklidnění, možná proto jsme chvílemi na té jedné posteli i spali. V noci jsme se s tatínkem budili a já se pořád ptala, jestli je to pravda, co se děje…

Ráno nás převezli na jiný pokoj, kde se měl odehrát porod. Zavedli mi nějaké porodní tablety. Nejdříve jednu, později druhou. To bylo hodně bolestivé. Tatínek celou dobu trávil se mnou, maximálně poodešel podat zprávy čekajícím příbuzným a přátelům. Pršelo, nebesa s námi soucítila. Pršelo celou dobu, co jsme v nemocnici bojovali.

V neděli tam byla moc hodná sestřička, příjmení stejné jako já za svobodna. Ptala jsem se jí, zda Tě mohu po porodu vidět, že musím. Tatínek nechtěl, asi se bál, jak to lze zvládnout.

Měla jsem kapačky s antibiotiky, protože se obávali, že mi začneš ubližovat. A já se bála o Tebe, že Ti ta antibiotika ublíží, když se spletli a Ty určitě žiješ. Další kapačka byla s oxytocinem, který má vyvolat porod. Ještě mi nabídli epidural, že to usnadní a urychlí. Souhlasila jsem. Na píchnutí tatínka poslali pryč. V tu chvíli jsem se hodně rozplakala. Asi že tam nebyl tatínek a na mě to padlo, jak tam ležím znehybněná, aby trefili to jedno jediné místo, kam se to v páteři má dát. Doktorka mi chtěla dát něco na uklidnění, ale odmítli jsme to. Chtěli jsme s tatínkem co nejrychleji pryč, ale nedařilo se. Pořád do mě někdo rýpal, což spustilo krvácení a já už přestala doufat, že budeš živý. Odložili porod na druhý den, protože denní dávka tří kapaček oxytocinu byla vyčerpaná. Přinesli jídlo, abychom nabrali sil. Na jídlo jsem neměla nejmenší pomyšlení, proč taky, když nebylo pro Tebe. Nechápala jsem, jak se nám to mohlo stát, přece jsem prosila anděly, aby se o Tebe starali. Říkala jsem jim, když mi vezmou Tebe, ať si vezmou i mě. Smlouvala jsem už v těhotenství, že, pokud musím prodělat nějakou krutou ztrátu, ať mi neberou mé první dítě, že u druhého to unesu, smyslem života pořád bude první dítě. Ale osud to měl připravené nejbolestivěji, jak to šlo.

Tatínek pořád říkal, jaká jsem silná, ale v tu chvíli nebylo na výběr. Tvrdila jsem mu, že teď je to ještě dobré, že, jak přijdeme domů, se zhroutím. Tady budu silná, musím. Spali jsme na té tvrdé posteli, budili nás akorát na výměny lahviček do kapačky. Nechápu, že jsme tak tvrdě a bezesně dokázali spát. Asi sebeobrana mozku a těla, teď vydržet, pak padnout.

Ráno zase zaváděli tabletu. Ptala jsem se sestřičky, zda můžeme udělat něco pro to, aby se to dnes povedlo. Poradila horkou sprchu na balóně. Tatínek tam byl se mnou, ze mě padaly kusy sražené krve, já moc plakala a prosila Tě, ať už odejdeš z mého těla, aby to utrpení mohlo skončit. Pořád ve mně kontrolovaly (sestřička a doktorka), jestli se otevírám na žádoucích deset centimetrů, ale žádný pokrok nenastal. Ani po druhé tabletě, ani po epiduralu, sprchách, prostě nic nezabralo. Zůstávala jen bolest. Fyzická, při níž mě tatínek držel za ruku a psychická, kterou slovy nelze popsat. Bohužel ani třetí lahvička oxytocinu nic nezměnila.

Několikrát musely znovu zavádět kanylu, protože v levé ruce mě hodně bolela, píchli mi jí do levé u zápěstí, ale praskla céva. Třetí pokus do pravé ruky, opět praskla žíla, pak v lokti také, poslední pokus

mi píchala nějaká kvůli tomuto zavolaná sestra a to už vydrželo. Zůstaly mi malé jizvičky po těch marných pokusech.

Čekala nás další noc na tvrdém lůžku.

12.6.2012 mi ráno zaváděli tabletu v ambulanci, kde jsem musela projít kolem šťastných maminek, jejichž miminka byla v pořádku. Bolest to byla obrovská. Netuším proč, jestli vyčerpání po těch dnech nebo to opravdu bolelo tak moc? Sestřička toho dne byla o dost ostřejší než minulé. Často do mě rýpala, bolelo to strašně. Musela jsem pořád chodit čůrat, skákat na balóně nebo ležet na boku s malým balonkem mezi koleny. Dostala jsem další tabletu, šílela jsem bolestí, prosila tatínka, ať mi pomůže. Musel se cítit bezmocný. Bolest nepředstavitelná, myslela jsem, že je to tím, že už se otevírám, jak si přejí, ale sestřička říkala pořád jen dva centimetry.

Při nesnesitelných bolestech mi píchli epidural a doporučili chvíli odpočinout. Byla to úleva.

Přišly za námi nějaké sestřičky ani nevím odkud. Nabízely psycholožku, ale tu jsme teď odmítli.

Mluvily s tatínkem, dojednalo se, že nám Tě ukážou.

V polospánku jsem byla přesvědčená, že vedle mě po levici (tatínek seděl po pravici) sedí můj děda. Věděla jsem, že přišel pro Tebe. Probudila jsem se a myslím, že to i řekla tatínkovi.

Bolelo mě i přes epidural břicho. Měla jsem hroznou zimnici, i na balóně jsem byla pod peřinou. Když jsem si zase mohla lehnout s balonem mezi koleny, začala jsem dávivě kašlat. Sestřička někam odešla, myslím pro doktorku, protože mě i přes epidural bolelo břicho. V tu chvíli jsem začala zvracet. Tatínek přiskočil s mísou, a když ji chtěl vynést, musel utíkat, zase jsem zvracela. Třikrát nebo čtyřikrát aniž bylo co, měla jsem při tom pocit, že ze mě spodem teče proudem krev. Ale to mi praskl zbytek plodové vody. Vrátila se sestřička, podívala se na situaci a chvíli ve mně rýpala. Pak odběhla pro doktorku a řekly, že za chvíli to bude. Nutilo mě to tlačit, trvalo to chvíli, bylo to tak snadné a Ty jsi vyklouzl ven. Narodil jsi se 12.6.2012 ve 14:55. Hned Tě odnesly. Čekalo se na porod placenty, která vyšla vzápětí.

Pak Tě přinesly. Nejdříve nám řekly, že už jsi musel být déle mrtvý, ale tomu nevěřím, v sobotu jsi přece kopal. Asi zapomněly, že od soboty už utekly tři dny… Odmítla jsem Tě vidět, když mluvily něco o zborcené hlavičce.

Daly mi Tě ale do náruče, že jsi přece naše miminko a máme se s Tebou rozloučit. Jsem za to vděčná. Pamatuju si jen tu malinkatou ručičku s nádhernými prstíky a černé vlásky. Žádný detail či rys Tvé tváře mi v hlavě nezůstal. Proč? Tak moc si Tě chci zachovat a už jsem přes slzy nezvládla vrýt si Tě do paměti. Odnesly mi Tě a můj svět se zastavil. Otřásl se v základech v sobotu a v úterý se zastavil.

Pak narkóza a vyčištění dělohy. Byla to vlastně úleva, konečně to bylo za námi.

Ráno mě propustili, dali prášky na zastavení tvorby mléka.

V pátek se mi spustilo mléko. Pro Tebe. Takový výsměch, taková bolest. Proč se to všechno děje? Volala jsem do nemocnice, že se mi spustilo, nechtěli tomu věřit, prý mám počkat, jestli je to pravda. V sobotu nebylo pochyb stejně jako v pátek, zajeli jsme do nemocnice, vzali další prášky. V úterý jsme šli k paní psycholožce. Dala nám hodně. I když přijmout, že bylo Tvé rozhodnutí nás opustit, je těžké. Omlouvám se, myslím, že Ti to mám za zlé. Přece jsme Tě milovali, chtěli pro Tebe jen to nejlepší, co Tě vedlo k tomuto rozhodnutí?

Naznali jsme, že jediný důvod, proč by sis nás vybral za rodiče a pak nás takto opustil je, abys přišel do lepších podmínek. Abys nás stmelil. Abys nás obohatil o tuto hroznou zkušenost.

Museli jsme vyřídit rodný list, zařídit pohřební službu skrz zpopelnění, dostala jsem 14 týdnů mateřské dovolené… Urničku jsme si vyzvedli a pohřbili si Tě doma. Nesnesla bych pomyšlení, že Tě někde necháme…

Doufám, že nastane den, kdy nebudu plakat, jakmile spatřím kočárek nebo miminko, nejhůře chlapečka. Tak strašně nám chybíš, puká mi srdce každý den, kdy musím vstát a žít, když Ty tu už nejsi.

Děkuji Ti za ten neuvěřitelně krásný půlrok, za každé kopnutí, za to, že jsi byl. Jsi náš prvorozený syn, kterého budeme do smrti milovat.

S láskou maminka a tatínek…

P.S. Pitevní protokol konstatoval, že jsi byl zdravé miminko a příčina úmrtí není objasněna. Možná krevní ucpávka a tím pádem ses udusil. Nechápu, proč se to muselo stát.

Nyní pokračuji šťastnější částí příběhu.

Podruhé jsem otěhotněla 1.11.2012, což bylo čtyři a půl měsíce po porodu. Odmítla jsem čekat doporučený půlrok. Narodil se nám krásný zdravý syn po dlouhém stresovém těhotenství, které bylo těžce poznamenáno předchozí ztrátou. Děsila jsem se každé minuty, kdy jsem necítila pohyby. Ještě ke všemu vcestná placenta a minimum plodové vody. Začala mizet ve stejném týdnu jako v prvním těhotenství. Děsivé. Psychicky jsem byla na dně snad každou vteřinu. Od třicátého týdne mě hospitalizovali. Ale naštěstí vše skončilo 12.7.2013 porodem císařským řezem a křikem novorozeného miminka, které nás učinilo šťastnýmiJ… Narodil se za rok a měsíc po Adámkovi. Nikdy nemůžeme zapomenout na našeho prvorozeného, ale náš druhorozený nám ukázal, že život není tak špatný a že i po pádu na dno, může následovat velké štěstí, byť se to zdálo nemožné…

HOLČIČKO NAŠE, NIKDY TĚ NEPŘESTANEME MILOVAT. TVOJE ANDĚLSKÉ TEPLO NÁS BUDE NAVŽDY HŘÁT V NAŠICH SRDCÍCH A VĚŘÍME, ŽE I TY POCIŤUJEŠ NAŠI LÁSKU A TEPLOU NÁRUČ, KTERÁ JE PRO TEBE NAVŽDY OTEVŘENÁ. BŮH SI ZVOLIL TEBE ZA SVÉHO ANDĚLA A TY JSI SI VYBRALA NÁS ZA SVOU RODINU A MY TI ZA TO DĚKUJEME. TVOJE MAMINKA, TATÍNEK A SESTŘIČKA MÁJA

Měla jsem šťastné dětství a potkala jsem toho pravého muže na celý život, s kterým se mi narodila zdravá dcera. Čekali jsme druhou dceru. V pátek bylo všechno v pořádku, v sobotu už srdíčko netlouklo. Naše druhá dcera byla krásná jako ta první a cítili jsme k ní stejnou lásku.

Celých 41 týdnů jsem neměla žádný problém. Do poslední chvíle jsem navštěvovala břišní tance pro těhotné a plavání a cvičení na balónech pro těhotné. Ostatně stejně jako s 1. dcerou. Moc jsem toužila po přirozeném porodu, proto jsem se domluvila s porodní asistentkou (PA), která vedla přirozené porody. Poslední tři měsíce jsme se několikrát sešli, abychom se lépe poznali. Ve čtvrtek v noci se mi zdál sen, že když se neumí rozhodnout mé dítě, tak se za něj rozhodnu já matka. Ráno jsem to řekla manželovi a řekla mu ať mne odveze do nemocnice už s taškou. Jeho reakce byla, že už bychom ten den dva vydrželi, ale že respektuje mé rozhodnutí.

Celý tento týden jsem měla každou noc pravidelné hodně bolestivé poslíčky. Řekla jsem PA o mém rozhodnutí a ta mi řekla, že nejprve zjistíme, jak na tom jsme. Natočila mi monitor a dala ho zkontrolovat doktorovi. Ten ho podepsal jako naprosto ukázkový. I já jsem PA říkala, že dnes srdíčko tluče nějak ukázkově až neuvěřitelně. Řekla mi, že nevidí důvod, proč by mi měli porod vyvolávat. Jsem už dobře připravená a miminko i já jsme v naprostém pořádku. Byla jsem trošku zklamaná, protože jsem byla rozhodnutá zůstat, ale na druhou stranu jsem věděla, že má pravdu.

Volala jsem manželovi, ať pro mne tedy přijede. Udělali jsme si krásné odpoledne i večer - šli jsme všichni 3, vlastně 4 na hřiště. Byli jsme tam sami a řádili jako malí, stavěli jsme hrady a bábovičky. Vysvitlo sluníčko a já si sedla na lavičku a řekla jsem Amálko užij si krásného teplého červeného světýlka ze sluníčka a vyhrnula jsem si tričko. Líbilo se jí to myslím, párkrát se převalila a pak si sluníčka užívala. Když jsme šli domů, ucítila jsem, že na mne káplo pár kapek z jednoho úplně malého mráčku na nebi. Doma na balkóně seděla zase straka a koukala na mne. Takhle to udělala už párkrát.

V sobotu jsme všichni vyrazili na nákupy - já nakupovala a manžel s dcerou byli v dětském koutku. Pak jsme si řekli, že vyrazíme na kontrolní monitor. Dcera usnula v autě, šla nahoru sama. Čekala jsem asi hodinu a půl než na mne přišla řada. Na monitoru nemohla sestra najít srdíčko. Přišel doktor a po provedení ultrazvuku řekl, že srdíčko netluče. Dostala jsem plačtivý záchvat. Zavolala jsem manželovi. Přišel držíc rozespalou dceru. Plakali jsme. Dcera jen tiše a smutně ležela manželovi na rameni. Chtěla jsem císařský řez. Byl mi rozmluven, ale rozhodnutí bylo na nás. Dlouho jsme se rozhodovali a já volala pár lidem s podobnou zkušeností. Nakonec jsem se rozhodla, že porodím normálně vaginálně. Starší dcera byla s námi asi další 3 hodiny než přijel švagr. Viděla mne na kapačkách a v hrozném psychickém stavu. Manžel řekl, že bude při mně stát celou dobu a že se s ním nemám čeho bát. Měl pravdu. S ním jsem to byla schopná zvládnout.

Čekali jsme až zabere epidurál, během chvilky jsem byla otevřená na 10 cm a měla nutkání tlačit. Nechtěla jsem ji pustit, bylo to tak těžké. Nakonec jsem s pláčem dceru vytlačila. Měla jsem zavřené oči a plakala jsem. Cítila jsem, jak mne manžel pevně drží a jak říká doktorovi, že chce přestřihnout pupeční šňůru. Přestřihl ji a chtěl si dceru pochovat. Já ho nejdřív nechtěla pustit, tak moc mi pomáhalo ho držet. Po chvíli ji držel v náručí. Slyšela jsem jeho dojatý pláč. Měla jsem stále zavřené oči, ale cítila jsem přes ohromnou bolest v mém i manželově srdci, že manžel pláče štěstím, štěstím za to, že drží to nejkrásnější dítě na světě, štěstím, že má tu možnost držet svou druhou dceru v náručí, přivítat jí a zároveň se s ní rozloučit.

Chtěla jsem tak moc otevřít oči, ale bála jsem se. Čeho se bojíš? Bojím se, že uvidím v jejích očích bolest. Nemusíš se bát, je nádherná jako andílek. A měl pravdu. Byla to ta nejkrásnější chvíle vidět ji, vzít ji do náručí, políbit jí a říct ji mám tě ráda holčičko moje. Téměř 3 hodiny jsme s ní byli poté o samotě, chovali jsme si jí a loučili se s ní. Chtěla jsem na památku placentu na vysazení stromu, ale kvůli pitvě to nešlo, tak mi dali alespoň kousek pupečníku. Udělali nám otisky ručičky a nožičky a máme kousek vlásků. S manželem jsme se sní vyfotili. Potom dceru odvezli na pitvu.

Pitva neprokázala žádnou vadu, byla naprosto zdravá ona i placenta, která ji vyživovala. Měla 3770 g a 53 cm. Pocit klidu, míru a pokory, který jsme cítili, když jsme ji drželi v náručí nikdy nezapomeneme. Naše dcera se rozhodla odejít a my to respektujeme. Stačilo jí, že byla se svoji mámou, tátou i sestřičkou 9 měsíců. Bylo jí s námi dobře, zpívali jsme jí všichni tři, hladili a pusinkovali.

Mája o ní dodnes mluví, není téměř dne, aby si nevzpomněla. Posíláme jí pusinky do nebe a myslíme na ní s úsměvem a radostí, i když jsou dny kdy to nejde a naše bolestné emoce jdou ven. Její andělské teplo nás bude navždy hřát v našich srdcích a jsme jí velmi vděčni, že si vybrala právě nás za svoji rodinu. Otevřela nám oči v mnoha oblastech našich životů a naučila nás víře v naše nitro, v naše Já, v našeho Boha. Ona je ten nejcennější dar, který jsme kdy mohli dostat. Nic za to neočekává, snad jen naše štěstí.

Nikdy na tebe nezapomeneme holčičko naše. Navždy budeš naším malým andílkem.

P.S. 5.8. to budou tři měsíce. Stále na ni všichni tři myslíme, ale víme, že se má dobře. Když se narodí dítě, andělé pláčou, protože vědí co ho čeká na Zemi. Když dítě zemře, andělé se smějí, protože vědí co ho čeká v Nebi. Dcera mi asi před měsícem řekla, že mám v bříšku miminko. Od té doby všechno rozděluje na mámu, tátu, Máju, andělíčka a miminko. Třeba nás za pár měsíců bude hned 5!

Lucka Burdová

Toníček se narodil po bezproblémovém těhotenství jako naše první krásné zdravé miminko a hezky rostl a přibýval. Radostně se odstrkoval na přebalovacím pultu. V jeho 6 týdnech jsme vyjeli na první testovací rodinný výlet do Jizerek a bylo to moc fajn. Další týden jsme jeli poprvé na chalupu. Rostla spousta hub...

Po návratu do Prahy jsem v pondělí našla v Toníčkově ruce obrovské klíště – mělo snad půl centimetru. Vytahovali jsme ho na pohotovosti, vůbec se nechtělo pustit. Za 4 dny jsme na pohotovosti byli znovu – Toníček začal zvracet. Poslali nás do nemocnice, zda to není reflux nebo nějaká metabolická vada. Paní doktorka byla moc hodná, řekla, že to nic nebude ale když už jsme tam, udělá se krevní obraz a infekční markery – a už to jelo... CRP 140, strašná infekce, hospitalizace, antibiotika… Divné bylo, ze neměl ani zvýšenou teplotu. Po třech týdnech nás pustili domů. Toníčkovi údajně vlastně nic nebylo, jen mu hrozně rychle klesal hemoglobin. Takže jsme nasedli do kolotoče: kontrola – transfúze s houpačkou klesajícího a stoupajícího CRP. Punkce kostní dřeně negativní, není to leukémie. Pořád byl ale moc šikovný, papal, dělal pokroky, smál se...

O Vánocích jsme jeli do Alp – co nejvýš, podpořit tvorbu červených krvinek. Byl to moc hezký týden, byli jsme s manželem velmi šťastní a věřili jsme, že se krvetvorba určitě upraví. Toníček měl červené tvářičky, spinkal jak dudek... Po návratu jsme byli hodně zklamaní, protože vůbec nic nepřibral a další týden také ne, takže jsme se rozhodli začít pátrat víc.

Vyhledali jsme Infektology, parazitology, laboratoře infekčních chorob... Nevyhnutelně jsme skončili na hematoonkologii v Motole. Znovu všechna vyšetření, punkce kostní dřeně, které nic moc neřekly, ale poprvé jsme uslyšeli možnou diagnózu – juvenilní myelomonocytární leukémie. Obtížně diagnostikovatelná, nevyzpytatelná choroba, 50 % naděje na přežití po transplantaci kostní dřeně. Vůbec jsme tomu nechtěli věřit. Obeslali jsme svět s prosbou o konzultaci diagnózy – a z jedné země po druhé přicházelo potvrzení.

Měli jsme štěstí - našly se hned 2 shodné dárkyně, obě se stejnou krevní skupinou. První bohužel odřekla, druhá ale vytrvala a 18. července dostal Toníček nové kmenové buňky. K naší nesmírné radosti jak na transplantační přípravu, tak po ní reagoval moc pěkně, až na několik krvácení neměl žádné obtíže. Začal jíst, ale hlavně už během přípravy se celkově zlepšil – začal být mnohem spokojenější, pořád se smál, jaterní komplikaci zvládnul, nová dřen začala pracovat v pořádku. To, že trošku rychleji dýchal, nám nepřipadalo jako vážný problém. Týden, dva, tři... po čtyřech týdnech se dýchání zhoršilo, potřeboval kyslík. Takže jsme mu u nosíčku drželi hadici, kyslíkovou masku si odmítal nechat nasadit a v kyslíkovém stanu bylo vedro po pár minutách...

Když paní doktorka řekla, že takový případ ještě neměli, jen něco podobného a nedopadlo to dobře, brali jsme to jako první varování. Když potom pan profesor Starý řekl, že možnosti medicíny jsou vyčerpány a Toníček si musí pomoct sám, pořád jsme si mysleli, že to zvládneme... Nezvládlo to srdíčko.

Svým způsobem tomu pořád nemůžeme věřit – bylo to tak krásné miminko, náš dáreček. balíček. To jsme byli my tři. Bez manžela a jeho podpory bych to asi nepřežila. Děkuji Bohu, že jsem coby kojící matka mohla s Toníčkem být 24 hodin i na transplantační jednotce. Děkuji Bohu za každou noc, kterou se mnou spal v mé posteli, i když se to lékařům nelíbilo. Děkuji Bohu za každý úsměv, za každou minutu. Nic hezčího není...

Pořád jsme s Tebou, Tonečku náš nejmilovanější… Tvoje maminka a tatínek

Dne 3.2.2007 se nám po nekomplikovaném těhotenství narodil 2.syn, Maxmilián Král.

Krátce po narození v porodnici v Písku lékaři diagnostikovali SMA I.typu, po genetických testech v Motole diagnózu potvrdili.

Protože jsme s manželem nikdy o takové nemoci nic neslyšeli, ani se v rodinné anamnéze nikdy tato nemoc neobjevila, byli jsme všichni hrozně překvapení a smutní a hlavně jsme vůbec nevěděli, co nás čeká.

Jezdili jsme s Maxíkem do poradny v Motole k paní doktorceHaberlové a docházeli jsme také v Písku k panu primáři Chytrému. Všichni se o nás vzorně starali a připravovali nás na život s těžce postiženým miminkem. Nejdůležitější bylo rehabilitační cvičení, hlavně cvičení na dýchání. SMA je nervosvalové onemocnění, kdy „nefungují svaly“, takže postižené dítě si nikdy samo nesedne, nechodí a většina dětí s I.typem umírá kolem 2.roku života, potřebuje dýchací přístroj atd .....

Koncem května 2007 začaly první vážnější problémy, Maxík už nechtěl být kojený, neměl sílu na sání a tak jsme přešli na výživu z láhve. Začátkem června ale začal odmítat stravu úplně, jeden den nechtěl jíst vůbec, pak zase ano, v nemocnici nám řekli, že budeme muset zavést tzv.pack, tzn. vývod na výživu přímo do žaludku. K tomu jsme se ale nedostali, protože 7.6.2007 Maxík v 5 hodin ráno přestal dýchat, ani přivolaná záchranka ho nedokázala oživit. Zemřel u mě v náručí, protože již celý večer a noc zvláštně naříkal a byl hrozně chladný. K ránu jsem si ho vzala z postýlky k sobě, nakrmila jsem ho a zabalila do deky a zahřívala, připadalo mi, že se uklidnil a že usíná. Vůbec mě nenapadlo, že je s ním něco v nepořádku, jen jsem si celou dobu říkala, že budu muset ráno zavolat panu primáři a zajít do nemocnice, aby Maxíka vyšetřil..........................................

Hrozně nám Maxík chybí, byl hrozně vnímavý, krásně se smál a bylo nám spolu moc hezky. Moc mě mrzí, že to trvalo tak krátce.... ještě jsem mu toho tolik chtěla ukázat, tolikrát ho chtěla pohoupat, pomazlit......

P.S.:

Genetické testy provedli celé rodině, včetně našeho staršího syna Filipa a sourozenců mých a manželovo. V červenci přišly výsledky s tím, že Filípek , já s manželem a manželova sestra, jeho dvojče, jsme nosiči této nemoci. Alespoň jsme si mohli oddychnout, že se u Filípka tato nemoc nevyskytne. Zároveň já budu muset při dalším těhotenství postoupit genetické testy plodu v 10.týdnu těhotenství.

Jarka Králová

S manželem máme moc hezký vztah. Po krátkodobé známosti se nám narodila dcera Linda. Dva roky nato jsme se rozhodli pro další děťátko. Otěhotněla jsem hned napoprvé a radost byla veliká. Bohužel miminko se v pátém týdnu přestalo vyvíjet a já podstoupila kyretáž. Prý za tři měsíce to můžeme zkusit znova. A tak se stalo. Otěhotněla jsem opět poprvé. Tentokrát se k radosti přidaly i obavy, zvlášť když jsem opět začala špinit. Dobře to dopadlo. Špinění po pár dnech ustalo, miminko rostlo, všechno bylo v naprostém pořádku.

Těhotenství bylo normální, bez jakýchkoli komplikací, a tak jsme se těšili na druhou holčičku. Termín porodu vycházel jedenáct dnů před třetími narozeninami naší první dcery. Dělali jsme si legraci, že bych mohla přenášet a holky by slavily narozeniny v jeden den.

Tři dny po termínu už jsem byla malinko nervózní a říkala si, že se Emince v bříšku asi líbí a dá si načas. Týden po termínu už jsem byla nervózní hodně, ale když na monitoru byly už čtyři kontrakce, radovala jsem se, že to brzy přijde. Pan doktor řekl: „Do pondělka počkáme, a když neporodíte, vyvoláme porod." Modlila jsem se, abych to stihla, protože jsem zastáncem přirozených porodů bez „čehokoliv".

V neděli ráno mě vzbudila ostrá bolest břicha. Už jsem věděla, že je to tady, ale bolelo to víc než při prvním porodu a tlak na konečník byl téměř nesnesitelný. Nicméně kontrakce byly nepravidelné a tak po patnácti až deseti minutách. Nebylo kam spěchat. Odpoledne jsme odvezli dceru k rodičům s tím, že brzy pojedeme. Do porodnice jsme vyrazili asi ve čtyři hodiny, kontrakce byly nepravidelné, ale už i po dvou minutách.

Na příjmu mě lékař prohlédl a konstatoval, že jsem otevřená na 6 cm, a tudíž mám polovinu porodu za sebou. Věděla jsem, že to půjde rychle. S první dcerou jsem byla na pět cm a porodila za hodinu a půl. Nasadili mi monitor a zhruba po pěti minutách spadla hodnota na tepovou frekvenci 70, což je tep dospělého člověka. Sestra okamžitě volala na sál, aby mě přijali. Vůbec mi to nepřišlo zvláštní, protože na dřívějších monitorech vždycky chvíli trvalo než se srdíčko našlo, a bylo běžné, že během měření se několikrát ztratilo jak se malá hýbala.

Na sále jsem se oblékla do noční košile a lehla si na lehátko. Porodní asistentka mi nasadila monitor. Ten ale nenaskočil. Nula. Chvilku srdíčko hledala a bylo slyšet tlukot, ale monitor ukazoval stále nulu. Po chvíli hledání srdíčka přišla jakási paní doktorka, že nasadí sondičku na hlavičku, která je spolehlivější. Ani ta ale žádnou hodnotu neukázala. Viděla jsem jen čím dál zachmuřenější výraz lékařky. Za chvilku, když už jsem měla opravdu velké bolesti, přišlo najednou několik dalších lékařů. Špatně jsem to vnímala, protože lékařka mi roztahovala rodidla v naději, že se sondička uchytí, ale bolest to byla příšerná. Špatně se mi dýchalo, přestávala jsem cítit ruce. Slyšela jsem jen asistentku jak říká manželovi ať mi drží kyslík u pusy...

Mezi zúčastněnými se dostavil starší lékař, který ke mně přistoupil a řekl mi ať se uklidním, a že při další kontrakci budu tlačit ze všech sil. Nechápala jsem proč, když ještě nejsem otevřená, ale všichni se tvářili dost vážně. A tak jsem tlačila ze všech sil. Bolest byla velká, ale krátká. Dceru jsem porodila díky pomoci lékařů na druhou nebo třetí kontrakci.

Ale nebylo žádné: „Tatínku, chcete si přestřihnout pupeční sňůru?", žádný pláč. Zahlédla jsem miminko jak ho drží za bříško směrem hlavou dolů a najednou byli úplně všichni pryč. S manželem jsme zůstali na sále sami bez jakékoliv informace. Já ležela s roztaženýma nohama a pupeční šňůrou, ale chtělo se mi slézt a jít se zeptat kde je moje dítě. Bylo to prostě „divné".

Asi za půl nekonečné hodiny přišel ten starší lékař a ještě úplně jiný. Oba koukali do země. Říkala jsem si, co je to za estrádu? Jestli mi hodlají říct, že s miminkem něco je, tak to není možné, protože ještě cestou do porodnice jsem ji cítila kopat a všechna vyšetření byla v pořádku!

Jejich slova zněla nějak takhle: „Je nám to líto, 30 minut jsme se ji snažili oživit a srdíčko naskočilo, ale stav je neslučitelný se životem."

„To je blbý vtip! Oni mi říkají, že moje dcera je prakticky mrtvá!!! To nemůžou myslet vážně!" pomyslela jsem si. Chtělo se mi na ně křičet ať mi takové věci neříkají, že to není pravda, protože se spletli, ale zmohla jsem se jen na pláč.
Porodila jsem placentu, a přišli nám říct, že srdíčko dotlouklo navždycky. Že těch devět měsíců, co žila u mě v břiše byl celý její život, a já nikdy neuvidím její pohled, úsměv, ani to jak roste a učí se lézt, chodit a říkat „maminko".

Zašít mě museli v narkóze. Po probuzení jsem doufala, že se mi to zdálo. Nezdálo. Ptali se, jestli ji chceme vidět. Samozřejmě, že ji chceme vidět!

Přivezli mě ke zhasnutému inkubátoru, kde ležela naše holčička. Byla tak krásná! Pochovali jsme si ji. S manželem jsme oba moc plakali. Nechtěli jsme ji pustit, ale věděli jsme, že musíme. Bylo to poprvé a naposledy, co jsme ji drželi v náručí. Potom jsme ještě udělali pár fotek na památku.

Pitva prokázala jen to, že se udusila. Měla pupeční šňůru kolem krku. Byla naprosto zdravá, placenta byla v pořádku.
Ještě dnes to nedokážu pochopit. Nevím proč a jak k tomu došlo, ale to už zůstane tajemstvím.

Emi, moc tě milujeme a nezapomeneme! Pro mě bylo vzácné každé tvé kopnutí do břicha a jsem moc šťastná, že jsem je cítila a mohla být s tebou. Zůstaneš naším andílkem!

Tvoje maminka, tatínek a sestřička Linduška.

Náš příběh začal docela jednoduše. S manželem, tehdy ještě s mým přítelem, jsme se rozhodli, že bychom chtěli dítě. Začali jsme se tedy snažit, ale přes rok se nám nedařilo. Zaměřili jsme se tedy na práci, mezi tím jsme se s přítelem vzali, ale snažení jsme nenechali. Když se nám i nadále nedařilo, tak jsme podstoupili různá vyšetření. Zjistili, že manžel má pomalejší spermie, nicméně tu možnost na přirozené otěhotnění byla. Jen nám nikdo nedokázal říct, jestli to bude za rok, dva či deset let. Proto nám doktoři doporučili umělé oplodnění (IVF).

Začala jsem tedy s hormonální léčbou a pícháním injekcí do břicha. Nebylo to nic příjemného, ale říkala jsem si, že to dělám pro naše děti. Poté mi odebrali několik vajíček, oplodnili a čekali jsme, kolik vajíček bude schopných k návratu do mého bříška. Nakonec z počtu 13 vajíček bylo schopna jen 2, které jsem si tedy nechala zavést. Bylo no nádhera a hrozně jsem se těšila, že budeme mít miminko, vůbec jsem si nepřipouštěla, že by se to nemuselo povézt a taky že se to povedlo napoprvé. Byla jsem nadšená.

Těhotenství probíhalo až na první tři měsíce zvracení bez komplikací. Miminko krásně a dobře rostlo a manžel byl nadšený, že je to chlapeček. Už se blížil termín porodu a já začínala být trochu nervózní, protože jsem se, jako asi každá prvorodička, bála toho, co přijde.

Byla středa, pamatuji si to, jako by to bylo včera, byla jsem ve 39. tt a najednou jsem si uvědomila, že necítím pohyby. Snažila jsem se malého probudit, nejdříve jsem si myslela, že třeba jen spinká, ale ani po půl hodině šťouchání do břicha se nic nedělo. Zavolala jsem tedy do porodnice a tam mi řekli, ať okamžitě přijedeme, že mi natočí kontrolní monitor. A od té doby jsem nemohla přestat plakat, v hloubi duše jsem tušila, že je něco špatně, manžel mě sice cestou do porodnice uklidňoval, ale já věděla, že je zle.

V porodnici mě hned přijali, sestřička mi dala na břicho monitor a hledala ozvy miminka, ale když jsem na jejím obličeji viděla, jak zvážněla a řekla mi, že zavolá paní doktorku, tak jsem dostala další záchvat pláče... Doktorka udělala ultrazvuk a s vážným výrazem v obličeji řekla: „Bohužel Vám musím říct, že Vaše miminko už nežije." Na její slova nikdy nezapomenu. V tu chvíli pro mě přestal existovat svět, nevěděla jsem, jestli je to jen zlý sen a nebo jestli ten ultrazvuk a všechny ty přístroje nejsou rozbité, ale bohužel nebyly.

Ihned mě přijali a začal koloběh vyvolávání porodu. Císařský řez mi z důvodů možné otravy krve nechtěli udělat, proto jsem byla nucena rodit přirozeně. Jelikož ale Patriček nebyl v dobré poloze, neotočil se hlavičkou dolů, tak otevírání probíhalo celkem tři dny. Za pomoci epiduralu, jsem otevírání nějak přestála, ale i tak to bylo dost bolestivé. Nakonec jsem se tedy otevřela, ale k porodu jsem šla už s 38° C horečkou, už jsem byla tak unavená, že jsem si říkala, že vůbec nevím, jak ještě zvládnu porodit mrtvého syna. Bylo to náročné, jak fyzicky, ale hlavně psychicky... Až teprve teď mi docházelo, že to je všechno skutečnost. Dokud jsem ho měla v bříšku, tak jsem tak nějak pořád doufala, že se doktoři spletli a že si ho odvezeme domů. Skutečnost ale byla horší, ta prázdnota se nedá popsat, to hrozné nic, co bylo po tom, bylo zdrcující...

Bylo to těžké a už nikdy život nebude stejný, jako před Patričkem. Ale za velké podpory svého manžela jsem všechno zvládla do stádia, kdy jsem si řekla, že musím žít dál. Že on se bude na nás dívat z nějakého krásnějšího místa a bude na nás dohlížet. A proto se nám možná povedlo necelé dva měsíce po porodu úplně přirozeně otěhotnět. Tak trochu si říkám, že to Patriček nám poslal další miminko...
Nejsem věřící, ale modlím se za to, aby toto miminko bylo v pořádku a zdravé a abych toto těhotenství zvládla tak, jak mám.

Patričku, zlatíčko naše, není den, kdy bychom na Tebe nemysleli. Hrozně moc nám tu chybíš a stýská se nám po Tobě. Moc Tě milujeme, Tvoje maminka, tatínek a i Tvoje sestřička, která je teď ještě v mém bříšku.

Svůj příběh píšu především proto, že situace, kdy přijdete o jedno z dvojčat, je strašně zvláštní, málo obvyklá a mám pocit, že lidé ji trochu podceňují - myslí si, že když vám jedno dítě zůstane, všechno přebolí rychleji. Bohužel toho smutku ale bylo a občas pořád je tolik, že má význam o tom mluvit.

Otěhotněla jsem až po ivf a zpráva o tom, že čekám dvojvaječná dvojčata, mne nejdřív hrozně zarazila...nebála jsem se, jak se o ně postarám, strach jsem měla z toho, jestli je donosím (už proto, že nejsem úplně zdravá). Týdny těhotenství ubíhaly, vše bylo v pořádku, cítila jsem se v rámci možností dobře, strach přecházel a na kluky jsem se začala moc těšit. V 33. týdnu mne sice „zavřeli" do nemocnice z důvodu zkracujícího se čípku, což se mi nelíbilo ani trochu. Naštěstí mne o víkendech pouštěli domů a věděla jsem, že už tam dlouho nebudu.

Ve čtvrtek (35+6) jsem ráno šla na běžnou kontrolu - bylo krásně, cítila jsem se výborně, strašně jsem se těšila i na tu kontrolu, protože jsme se měli konečně přesně domluvit na vyvolání porodu. To jsme ostatně stihli, mělo to být příští pondělí. Pak ještě pan primář řekl, že se podíváme na ultrazvuk. Jedno srdíčko našel hned a to druhé hledal a hledal...a mlčel. Začalo mi být jasné, že něco je špatně. Ani nestihl nic říct, vlastně jsem se zeptala sama, jestli ho nevidí. A když řekl, že ne, tak už následovalo jen to hrozné ticho, žádné slzy. Vím jen, že jsem si říkala, že to není možné, že to není spravedlivé. Ještě jsem stihla zavolat manželovi, kterého ten můj hrozný telefonát dodnes straší ve snech, a už mne vezli na sál - císařský řez byl nutný kvůli druhému dvojčeti. Jediné štěstí v té chvíli bylo, že Jurášek kopal, až když mne nutili položit se na bok a dýchat kyslík mi došlo, že i on může být v ohrožení. V té chvíli jsem se rozklepala tak, že to zastavila až injekce s opiátem.

Když jsem se probrala z narkózy, jako první jsem slyšela manžela, jak říká „On je tak krásný, tak krásný..." Kolem mne byly sestřičky i doktorka, dávali mi ho k prsu a on se hned přisál. Ptali se na jméno, jestli je nechceme změnit, ale to by na tom nic nezměnilo. Věděli jsme, že prvorozený bude Ondráček a ten umřel. Nebudeme to přece teď měnit. Ale já jsem byla jako v mlze. Necítila jsem prostě nic. Potom jsme zůstali sami s manželem ... on plakal, já jsem cítila jen prázdno, hrozné prázdno a žádné slzy. Ani nevím, jak to popsat, prostě ležela jsem na sama na JIP po císařskémřezu, všechno mne bolelo. Bylo mi šíleně smutno. Malého mi nosili jen na kojení a já jsem měla pocit, že v životě nebude už nikdy nic dobře. Když jsem viděla Juráška, cítila jsem obrovskou něhu, lásku, nádheru, a zároveň šílený strach, aby se něco nestalo ještě jemu. Zároveň ale jsem cítila veliký smutek. Představovala jsem si pořád jeho brášku a to, že takoví nádherní kluci tu mohli být dva.

Manžel byl taky na dně, musel tu zprávu oznámit příbuzným a známým, byl sám doma se všemi těmi věcmi pro dva. Z dvojnásobně nabalené tašky do porodnice vyházel vše, co přebývalo. Musel jít vyřídit Juráškovi rodný list a Ondráškovi zároveň úmrtní...a zařídit pohřeb, který být musel, i když my jsme na něm být nechtěli.

Právě skutečnost, že se pohřeb musí uskutečnit , mne konečně probudil z letargie. Když jsme mluvili o tom, že musíme dát malému něco do rakvičky, nevydržela jsem to a spustil se strašný proud slz. Nemohla jsem je zastavit, prostě se ve mně něco zlomilo, a asi to bylo dobře. Od té doby jsem plakala hodně a taky o tom všem s mnoha lidmi mluvila. Naštěstí nám to s manželem nedělalo problémy a ostatní taky brzy pochopili, že o tom mluvit chceme, a poslouchali nás. Sedávali jsme v porodnici s Juráškem na klíně a plakali nad Ondráškem...

Ondráška jsme nikdy neviděli, a tak fotka a dvd z ultrazvuku zůstanou jedinou hmatatelnou vzpomínkou na něj. Po porodu jsem za dva dny nemohla z JIP pryč, asi bych to fyzicky ani nezvládla. Ten třetí bych to ještě před pitvou stihnout mohla, ale musela bych jít na pitevnu. Od toho mne všichni, včetně manžela, odrazovali a já nebyla natolik přesvědčená, že to zvládnu, že jsem tam nakonec nešla. Přesto je mi strašně líto, že nevím, jak Ondrášek vypadal - i když nevím, jak bych ten pohled vydržela.

Víme, že Ondrášek umřel na trombózu pupečníku. I když jsem byla v nemocnici, nedalo se to zjistit včas a nedal se zachránit. Proč se to stalo, nikdo nikdy nebude vědět s jistotou - mohly za to možná trombofilní mutace nebo moje jiné onemocnění, možná to byla prostě náhoda. Strašné bylo, že se to stalo tak pozdě, ve chvíli, kdy už jsem byla naprosto klidná, celé těhotenství bylo za mnou i se všemi riziky předčasného porodu (což je u dvojčat nejčastější komplikace). Bylo to jako rána z čistého nebe.

Pár dní po porodu jsem si ještě prodělala žlučníkový záchvat a složitá vyšetření, takže jsem se dostala z porodnice domů až po čtrnácti dnech - ale až pak jsem zjistila, jak je to doma těžké. Monitor dechu nám zapípal falešný poplach už po několika hodinách doma a já jsem nemohla spát, pořád jsem seděla u postýlky (doteď se nemohu spát na jiném boku než směrem k ní). Od Juráška jsem se nechtěla vzdálit ani na vteřinku, byla jsem paralyzovaná strachem (i když mne doktoři ujišťovali, že je naprosto v pořádku). První dva měsíce jsem si připadala, jako by mne někdo přikryl těžkým smutným závojem, okolní svět mi připadal jako v mlze, měla jsem pocit, že už se nikdy ani neusměju, že na to budu pořád už jen myslet...Těžko se to popisuje, přitom navenek už jsem vypadala celkem normálně. Už jsem ale moc neplakala, slzy došly, ale v duši byl obrovský smutek. Tak velký, že jsem si hrozně vyčítala, abych neublížila Juráškovi tím, že se z něj neraduju, že ten smutek převažuje. Ale nemohla jsem si pomoct. Manžel nesl situaci podobně jako já, ale brzo bylo vidět, že on alespoň na všechno nemusí pořád myslet, protože já jsem byla doma a on mezi lidmi a největší chmury za mnou.

To všechno jsem cítila i přesto, že jsem měla nádherného malého syna, který by si zasloužil, abych se z něj upřímně radovala. Je to strašný paradox, ty pocity se v sobě strašně bijí a na jednoho člověka je toho hodně. Spousta lidí v okolí si myslela, jak mi později řekli, že ta ztráta pro mne není až tak velká, když mám Juráška. A to je i důvod, proč svůj příběh píšu. Ta bolest je velká, nepopsatelná. To druhé dítě vám hrozně moc pomáhá se s ní vyrovnat a jde to určitě mnohem lépe, než když ztratíte dítě jediné. Ale bolest není o to menší. Ve chvíli, kdy se vám něco takového stane, ztrácíte část sama sebe - svou budoucnost, kterou si vysníte - vždyť my jsme už pomalu snad plánovali, jak půjdeme klukům na svatbu . A pak následuje obrovský tvrdý náraz a všechno je jinak. Smiřovat se se ztrátou velkého zdravého dítěte je velice těžké, i když se jedná „jen" o jedno z dvojčat. Tedy alespoň pro mne a pro všechny, kteří to zažili a mluvila jsem s nimi.

V současné době uplynulo od porodu osm a půl měsíce - ne, nejsem s tím vším úplně smířená, pořád na to hodně myslím a každý dvojčatový kočár ve mně vyvolá vzpomínky. Ale je to jiné a už se zas dokážu smát a radovat, i když o Juráška mám nepřiměřený strach. Snažím se ale dívat do budoucna, užívat si, co je a doufám, že se ještě podaří další miminko. Vím, že na úplné smíření se s tím, co se stalo, je brzo, a tak čekám.

Zpětně jsem stejně moc ráda, že jsem zažila dvojčatové těhotenství. Je to krásné (i hrozné ), když vás okopávají čtyři ruce a čtyři nohy. A hřeje i myšlenka, že jsem alespoň na chvíli dvojčatovou maminou byla. Už teď vím, že ač nechtěně, je můj život zase o něco bohatší a uvědomuji si opravdu výrazně, že jenom pár věcí je v něm opravdu důležitých. Nad těmi ostatními můžeme mávnout rukou. A opravdu si vážím lidí, které mám kolem sebe.

Co mi pomohlo?

Nejprve manžel - mohli jsme spolu o všem mluvit, a to bylo nejdůležitější. Taky mám spoustu přátel, kteří mne podrželi a kterým jsem se mohla vypovídat. Pomohly holky z internetových diskuzí i pár těch, kterým se stalo něco podobného a které se se mnou podělily o své zkušenosti.Kkdyž jsem viděla, že to u nich probíhalo stejně jako u mne, a že se všechno zlepšilo, hodně mi to pomohlo - připadalo mi totiž ze začátku, že se z toho neustálého pocitu smutku nedostanu a u nich jsem viděla, že to jde. Pomohli mi i lékaři a sestry v nemocnici, kteří se mnou o všem mluvili a našli si čas.

Lenka Fialová

Jmenuji se Míša a je to těžké o tom mluvit. Bylo to krátce před mými osmnáctými narozeninami, kdy jsem poprvé otěhotněla se svým přítelem. Když jsem byla ve třetím měsíci, tak jsme se rozešli. Byla jsem pyšná na to, že budu maminka a že čekám miminko. Byla jsem šťastná. Sice ne úplně, protože jsme nebyli všichni, ale i tak to miminko mi dodávalo moc síly to přežít. Nějak jsem byla srovnaná s tím, že mimčo nebude mít tátu. V rodném listě nebude nic, jen prázdná kolonka. Tak jsem se rozhodla , že mu to nepovím. Nechtěla jsem si chlapa uvázat dítětem.

Těhotenství probíhalo v pořádku. Chodila jsem na kontroly a vše bylo v pohodě. Z každého ultrazvuku jsem měla fotky. Nikdo o tom těhotenství nevěděl. U kamarádky jsem měla nakoupené věci - postýlku, kočárek, oblečení. Vše bylo růžové pro mou malou holčičku. Bylo to fajn nakupovat. Chtěla jsem mít všechno perfektní.

Byla jsem v šestém měsíci. Odjela jsem do Brna za kamarádkou, zdravotní sestrou, což bylo super. Chtěla jsem tam být až do porodu. Porodit tam a pak se vrátit.

Ale stalo se něco jiného. 19.10. mi nebylo dobře. Bolelo mě břicho. Jeli jsme do nemocnice. Ona se šla převléct a okamžitě mi začala dělat vyšetření. Zapojila mi monitor a hledala srdíčko. Ale stále nic. Už to nebylo normální.

Začínala jsem cítit, že je zle. Hned mě brali na sál a musela jsem porodit mrtvé dítě. Byla jsem tam úplně sama, bylo to strašné, myslela jsem, že to nezvládnu, že se zabiju. Martinka byla jediné, co jsem měla. Když se narodila, tak ji odnesli . Byla jsem moc vyčerpaná.. Až jsem se vyspala , tak jsem poprosila svoji kamarádku, ať mi Martinku ukáže.

Byla tak maličká, moc maličká a bezbranná. Vzala jsem ji do náruče, držela jsem ji a plakala. Moc jsem plakala. Neveřila jsem, že je mrtvá. Bylo težké ji připravit pohřeb. Všechno připravila moje kamarádka. Já nemohla. Bylo to moc těžké a moc to bolelo.

Celých šest let jsem o tom s nikým nemluvila. Ani teď moc ne. Přítel, se kterým jsme se dali znovu dohromady - otec Martinky - o tom nechce mluvit. Moc ho to bolí. Asi jsem mu to měla říci hned a bylo by to všechno lehčí. Je to, jakoby se to stalo včera. I když mám dva kluky, tak Martinka tu bude s námi jako andílek navždy.

Milujeme tě Martinko. Maminka a tatínek. Jsi náš andílek.

Náš příběh se začal odehrávat jednoho únorového dne roku 2008, kdy jsme po 3 měsíčním snažení počali našeho prvorozeného syna. Potvrzené těhotenství jsem dostali od beránka o velikonocích. A přesně den prvních velikonočních prázdnin jsem nastoupila na rizikové těhotenství. Jako učitelka (tenkrát na střední škole) jsem se dostala každý den do styku s možností nákazy, proto můj gynekolog přistoupil raději na rizikové těhotenství.

Na začátku těhotenství jsme chodili na prohlídky k lékaři každý měsíc. V 18 tt jsme se dověděli, že pod srdcem nosím chlapečka. Dostal jméno po svém otci - Honzík, ale já mu důvěrně říkala Honzulka. Nebyla chvilka, kdy bych si nehladila rychle rostoucí břísko. V tom samém týdnu jsem jako prvorodička cítila i první pohyby. Bylo to úžasné šimrání uvnitř bříška a neustále, s rostoucím těhotenstvím se stupňovalo. Tatínek nás každý večer chodil uspávat a mazal nám bříško, to se nám oběma moc líbilo a usínali jsme v cuku letu :-).

Všechny lékařské prohlídky a všechny kontrolu u pana doktora vycházeli na té horni hranici vzhledem ke stádiu těhotenství. Měl to být náš cvalík. Těšili jsme se na den, kdy se nám ukáže na svět. Kdy uvidíme jeho tvářičku, jeho nožičky, úsměv a pláč... Tatínek byl odhodlaný být u porodu.

V pondělí 17.listopadu 2008, 4 dny po termínu, nám natočil pan doktor při své službě ve zdejší nemocnici monitor a řekl, že je vše v naprostém pořádku, ale protože už nějakou dobu přenášime, nastoupíme další den do nemocnice, kde budeme pod lékařským dozorem.

Už jsme věděli, že se to blízí a okamžik napětí byl neuvěřitelný. Doma bylo všechno připraveno na příchod ve třech. Kočárek byl zamluven v obchodě a zaplacena záloha. Ten přeci nemůže být doma!

Nastoupila jsem tedy plánovaně do nemocnice, kde rozhodly, že mi budou porod následující den, tj. 19.11.2008, vyvolávat Postinem. Hned po první pilulce jsem měla bolesti, ale bohužel falešné. Prožila jsem si v nich až do dalšího dne, kdy mi aplikovali další dávku. Tentokrát se to rozjelo. V 10 hod dopoledne přišel za námi taťka, s tím, že už to přicházi k porodu. Za sebou jsme meli klistýr a otevřená jsem byla na 3 cm. Bohuzel se to nějak zastavilo, ale monitory stále dopadali dobře. V 16 hod mi podali další a poslední dávku Postinu. To už jsem měla příšerné křížové bolesti a dávno jsem vzdala prošení o epidurál. Naštěstí se to trochu rozjelo a já se otevřela na 6cm. V 19 hod mi přišla paní doktorka (ještě nemá hotovou atestaci) střihnout plodovou vodu, která byla čirá. Od té doby začaly ještě silnější bolesti a mě se chtělo příšerně tlačit. Ve 20 hod jsem už nemohla bolestí vydržet a prosila jsem o porod císařským řezem. Dostala jsem jen výsměch, že není důvod.

Nebyl? Stále otevřena na 6 cm. Začali padat ozvy na 80 při začátku kontrakce, ale personál nemocnice nás chlácholil, že se malý jen otočil či, že spinká. Jak mohl spát, když ho čekala taková cesta na svět? Ale nic méně oni jsou "profesionálové" na svých místech a ví co dělaji.

Neustále mi během dne píchali nějakou injekci pravdy (dolsin a plegomazin), aby se porod rozjel. Po těchto útrapách jsem mohla ve 23:35 hod přejít na sál, spíše se dobelhat, ale byla jsem ráda, už jen chvilku a bude venku! Bude křičet na celý svět, já jsem tu! Ta chvilka trvala 1 hodinu a 55 minut.

Malý přišel na svět po klešťovém porodu a nebrečel, nepřiložili mi ho k prsu. Na otázku, proč nebrečí jsem dostala odpověď, že je utahanej. Manželovi doporučili odejít na klešťový porod a tak jsem tam v tu chvíli byla sama. Zavolali ho zpet až když jsem byla zašitá a vše bylo uklizeno.

Honzulka se narodil 21.11.2008 v 1:30 hod, vážil 3600 g odhadem a měřil cca 55 cm. Jediné, co přišli říct otci malého Honzíka, že má jeho syn problémy s dýcháním a o mě ani slovo. Volali pediatrické centrum v Českých Budějovicích a pak nás čekalo skoro 2 hodinové čekání na sanitku, která malého převeze. Převezla ho a měl tu nejlepší péči od lékařů neonatologie.

Po třech dnech od porodu mě pustili domů. Drželi mě nad vodou fota našeho malého v inkubátoru, které den po porodu pořídil manžel. Dvakrát denně mě chodili říkat, že je malý ve velmi vážném stavu. Bála jsem se, bála toho nejhoršího a okolo mě všichni. Moje první cesta vedla za malým. Vypadal nádherně a dělali jsme si naděje, když pohnul ručičkou nebo nožickou. Byly to krásné okamžiky, byť před inkubátorem. Ale jen do té doby, než nám řekli, že mohou u malého konstatovat mozkovou smrt. Tohle nám řekli den před mými narozeninami. Byl to hrozný pocit. Byla to jen otazka několika týdnů, kdy odejde. Bylo to jen čekání na jeho smrt. Nemohli jsme tam už být, bohužel.

Nechali jsme si udělat otisk jeho 7 cm nožičky, ustřihnout vlásky. Na vánoce jsme odvezli jemu, ale i dětem okolo pletené ponožky. A já i manžel jsme ho prosili ať to co nejdříve vzdá. Nemohli ho odpojit sami od přístrojů, nedovolovala jim to etika a jejich přísaha. Byl opravdu v dobých rukou. Nicméně malý odešel až po novém roce a to na tři krále. Dál nám znamení, že máme jít alespoň o krok dále.

Pitva ukázala to, co už nám říkali lékaři v průběhu jeho léčby. K poškození mozku došlo těsně před nebo v průběhu porodu. Malý něměl jedinou vývojovou ani geneticky vrozenou vadu. Jen mu "zdevastovali" mozek. Jeho diagnóza zněla - Hypoxicko-ischemická encefalopatie 3.stupně (poškození mozku pro nedostatek kyslíku a průchodnosti krve mozkem).

Honzulka odešel z našeho světa 6.1.2009 v 10:30 hod. Zpopelněn byl 8.1.2009 a uložen do rodinného urnového hrobu 22.3.2009. Do té doby, byl umístěn v dětském pokojíčku mezi pohádkovými knížkami.

Tento příběh píši právě v den uložení. Je nepředstavitelné jak se Vám změní z minuty na minutu celý život. Nicméně píši tento příběh s odstupem času a chtěla bych poděkovat několika lidem. V prvé řadě svému gynekologovi MUDr. Ibrahimu Razakovi ze úžasnou péči během těhotenství. Primáři neonatologického oddělení v Českých Budějovicích MUDr. Milanovi Hanzlovi a kolektivu, který se staral celou dobu o malého Honzulku. Pohřební službě Hanuš, která se diskrétně postarala o důstojný odchod našeho syna. Dále bych chtěla poděkovat majitelům firmy Penta CZ, která stáhla výpověď mému muži a dala mu šanci se lépe vypořádat s tak velkou ztrátou. Díky patří i paní ředitelce, Mgr. Jiřině Karlíkové, Základní školy Jana Ámose Komenského v Blatné, která mi v té nejtěžší době nabídla zaměstnání, které mi tak moc pomáhá jít dál. A v neposlední řadě našim rodinám, které nás nadevše drželi nad vodou. Děkujem....

Vám ostatním bych chtěla vzkázat několik věcí. Člověk se musí vždy všemu věnovat naplno, aby si nemohl nikdy nic vyčítat. A také to, jak se v danné situaci zachová, že je jediné správné řešení. Nekoukat dozadu, ale dopředu. A ze všeho špatného si brát to dobré pro další kroky.

Honzulko, a tebe prosím, aby si na nás dával ze zhora pozor a opatroval tvoje sourozence, kteří určitě přijdou a díky tobě budou v pořádku. Milujeme tě a nikdy nezapomeneme, to ani nejde. Odpočívej v pokoji!

Archanděl Gabriel a anděl Sebastian - úmrtí plodu B

Je začátek roku 2008. Netušila jsem, že na jeho konci budu mít pocit, že jsem za těch pár měsíců zestárla asi tak o třicet let.

V únoru se chystáme na dovolenou k moři s naším tehdy šestiměsíčním synem a s mojí a manželovou dcerou z našich předchozích vztahů; holkám je 8 let. S manželem jsme se na dovolené shodli, že bychom Samuelovi měli pořídit sourozence s tím, že věkový rozdíl mezi ním a děvčaty je docela veliký, že to bude chtít vrstevníka. V tu dobu přestávám kojit, jsem rozhodnutá ani nezačít brát antikoncepci, chceme se dostat do věkového rozdílu rok a půl až dva roky.

Je konec března a menstruace stále nikde, naposledy byla začátkem února. Vzhledem k tomu, že jsem 7 měsíců po porodu, přestala jsem kojit, tak si s tím zas až tak hlavu nelámu, ale pro jistu se objednávám k lékaři, protože mám úmysl otěhotnět. K lékaři jsem objednaná na 2. 4. 2008; nedá mi to a den před zakupuji těhotenský test. Jsou tam // čárky; přiznám se, že jsem tak trochu zaskočená, tak rychle jsem to nečekala. U lékaře jsem vše popsala; udělal mi ultrazvuk, ale na něm ještě nebylo nic vidět. Měla jsem přijít za týden. Za týden mi už těhotenství lékař potvrdil, něco už tam vidět bylo. Zmínil se, že na pravém vaječníku je cysta asi 2 cm velká, ale že to je celkem normální jev. Mě to nijak neznepokojovalo - při těhotenství rok před tím jsem ji měla také a zmizela sama. Za dalších 12dní jsem měla přijít znova.

Opět ultrazvuk; lékař dost dlouho hleděl na monitor a nic neříkal. Začala jsem být nervózní a říkám - nebije srdíčko? Lékař řekl, že bije, ale že se mu zdá, že tam bijí srdíčka dvě; cysta se od minule zase zvětšila asi na 4cm. Ale že to pořád nic neznamená, miminko, které bylo vidět, dobře poměřil a dle měření jsem byla 7+0. Dostala jsem žádanku, ať si dojdu na lepší ultrazvuk, jednak aby opravdu potvrdili, že tam jsou miminka dvě, jednak změřili tu cystu. Byl to pátek dopoledne, tak jsem se rozjela ještě od lékaře přímo do Podolí, kde jsem se chtěla rovnou zaregistrovat a objednat se na ultrazvuk. Zaregistrovali mě a na ultrazvuk mě objednali hned na pondělí.

Paní doktorka potvrdila, že miminka tam jsou dvě a že jsou jednovaječná - monochoriální biamnialní což znamená jednu placentu, ale každé svůj plodový obal a svoji plodovou vodu - což bylo později velmi důležité... A že tím, jak to je, musí se to hlídat, protože u nich může dojít k tak zvanému TTS - twin to twin transfusion syndromu - laicky řečeno „požerou se". Musí se to hlídat i kvůli té cystě, která měla už asi 6 cm a bylo mi doporučeno další ultrazvukové vyšetření za 3 týdny.

Za další dva týdny mně začalo být ráno zle, měla jsem křeče na pravé straně; nejdřív jsem si myslela, že je to jsou jsem zaražené větry, ale bylo to stále silnější a neustávalo to, odpoledne jsem se rozhodla k odjezdu do Podolí protože jsem si myslela, že je to moje poslední hodina; a nechali si mě tam. Byla to ta cysta. Jak rostla děloha, byla utlačovaná, a to se jí nelíbilo. Dostala jsem nějaké injekce, pobyla si na gynekologii 3 dny, a jela domů s tím, že za 5 týdnů se mám objednat na ultrazvuk; rozhodne se co s tou cystou dál, teď s ní nic dělat nechtějí, dokud nebude těhotenství v II. trimestru. Kdyby se něco dělo, mám okamžitě přijet. Zároveň mě objednali na ultrazvuk, který dopadl dobře. Miminka měla vše, co měla mít a kontrola byla určena za další tři týdny. Proběhla v pořádku - jedno miminko dle ultrazvuku vážilo asi 330 g a druhé asi 410 g ,vše je naprosto dobré a jsou to kluci.

Ovšem ani ne o týden později mě v noci budí opět ta strašná bolest a křeč až zvracím a mám pocit, že je to moje poslední hodina. Odváží mě rychlá záchranka a naštěstí vyslyšeli mé přání, že pojedeme do Podolí. Jinam nechci, za týden tam měli rozhodnout, co s tou proklatou cystou. Je neděle brzo ráno, zase mi cosi píchli žilou a mně se moc ulevilo. V pondělí se lékaři radí, co se mnou; cysta má už skoro 12 cm, do operace se jim moc nechce, takže se přistupuje k lokálnímu umrtvení a odsátí obsahu cysty injekční stříkačkou. Odsáli cca 300 ml tekutiny, ale je mi lépe.

Cítím, že se cysta zmenšila, ale jen asi na 7 cm; ale to už prý může tak zůstat a bude dobře. To je omyl, o 4 týdny později, v noci opět myslím, že je to moje poslední hodina a opět mě odváží rychlá záchranka a já zase opět skončím v Podolí, opět je to neděle. Ta cysta tlačí na moji bránici a špatně se mi dýchá; v pondělí si mě lékaři zavolají a nabízejí: 1. nechat to být, ale to je téměř moje sebevražda, 2. opět se to pokusit odstát, 3. operace s tím, že každá možnost s sebou nese riziko, že o těhotenství přijdu. Jsem 19+2. a mám si vzít prý čas na rozmyšlenou, kolik chci.

Beru třetí možnost, další záchvat a pocit, že umřu už nechci zažít, říkají, že mě vezmou okamžitě. Jsem za to vděčná, volám manželovi, že jdu na operaci a ať si odpoledne zavolá na JiP, že číslo si má najít.

Budím se na JIP, jsem napojena na hadičky; ošklivý pocit. Ptám se, jak to dopadlo, a jestli mám kluky stále v břiše. Je mi potvrzeno, že mám, na večerní vizitu přivážejí ultrazvuk a pan doktor mi kluky ukazuje, že tam jsou, srdíčka bijí, jsem šťastná. Nejhezčí dárek k narozeninám, které další den mám. Je mi sděleno, že jsem přišla o pravý vaječník, protože nebyl čas se s tím zabývat, a že mám řez od pupíku dolů, protože laparoskopicky by to už nešlo. Je mi to jedno, hlavně, že jsou kluci v pohodě a mně už bude dobře. Jinak cysta měla 17 cm x 8 cm x 12 cm.

Deset dní po operaci mi vytahují stehy a dělají ultrazvuk.. Vše je v pořádku, jen přes tu čerstvou jizvu je to opravdu dost nepříjemné. Další ultrazvuk je naplánován za 3 týdny, ten je taky dobrý, miminko A má cca 690 g, miminko B má cca 550 g, další ultrazvuk za tři týdny. Je konec srpna a já už věřím, že bude vše jen dobré, jinak miminka jsme s manželem už dávno pojmenovali mimi A je Gabriel, miminko B je Sebastian. Až nezvykle jsme se shodli hned napoprvé.

Je 2. září a já jdu na pravidelnou kontrolu do poradny. Vše v pořádku, jsem krásně zavřená, miminka jsou dle krátkého kouknutí na ultrazvuk v pohodě, srdíčka bijí, množství plodové vody je v normě, na další plánovaný velký ultrazvuk jdu o 9 dní později. 11. září. jako vždy, i když pracují všechny tři vyšetřovny, čekám minimálně hodinu, ale těhotných je hodně. Lehnu si a lékař po chvíli povídá - mám pro vás jednu špatnou zprávu, plod B je bez srdeční akce, dodělá vše co musí. Říká, že už to zažil a to druhé miminko se narodilo v 38. týdnu a bylo úplně v pohodě. Šlo o dvojvaječná dvojčata. Já mu říkám, ale já mám jednovaječná a na jedné placent:ě. On odpověděl, že každopádně je nutná hospitalizace a ještě jednou udělá ultrazvuk kolegyně, ať počkám na chodbě, že půjdu do jiné vyšetřovny.

Odchází totálně bledý a asi je mu v tu chvíli hůře než mně. Sedím na chodbě a píšu manželovi, že B je mrtvý, že každopádně si mě tady nechají a ať se mě neptá co bude, protože to netuším. Ať mi přiveze tašku, kterou už mám po předchozích zkušenostech dávno zabalenou do.

Jsem přijata na rizikové oddělení a setkávám se s velmi příjemnou mladou lékařkou. Říká, ať jsem v klidu jak to jen jde, i když ví, že to moc nejde. Ale že postup bude asi takový: dostanu kortikoidy na dozrání plic plodu A a asi se s největší pravděpodobností během pár dní přistoupí k císařskému řezu. Ty injekce jsou nepříjemné a já mám naordinovánu ještě jednu injekci do ruky po 24 hodinách kvůli otravě krve z mrtvého plodu. Manžel mi donáší věci a notebook. Sedím do noci na netu, v podstatě nezamhouřím oka, nejde to, povzbudivá slova maminek z jednoho nejmenovaného serveru mě drží nad vodou, ale psychicky jsem na tom špatně. Jsem bez toho svého čerstvě ročního miminečka a zjišťuji, jak moc jsem na něm závislá.

Druhý den ráno ultrazvuk; dle měření se plodu A daří dobře, placenta funguje jak má a příčina úmrtí plodu B je zřejmě již ten zmiňovaný twin to twin trasnsfusion syndrom. Co bude dál se neví, nastává víkend a já mám pocit, že se zblázním. Manžel píše, že Samík začíná dělat první krůčky a já u toho nejsem. Mám vztek na ten svůj plod A, že musel tomu B přesát živiny a ten je tudíž mrtvý a kvůli tomu já tady trčím a nevím co bude dál. Jsem na tom psychicky opravdu špatně a cítím, že to dítě začínám nenávidět, že chci, aby už to celé skončilo a já mohla domů. Je pondělí a opět další měření, vše je v pořádku, jen se u plodu A objevilo najednou strašně moc plodové vody a nikdo neví proč.

Jsem v nemocnici zavřená už týden a už nevím co mám dělat. Kdyby to šlo, lezu snad i po zdi, všechna měření jsou v pořádku a lékaři pomalu začínají opouštět od toho, že důsledkem úmrtí byl TTS, jak se na začátku domnívali, protože plod A je na tom dobře, což se u TTS vylučuje. Jsou rozhodnuti držet těhotenství aspoň do 30. týdne; vyřídím si aspoň propustku na jedno odpoledne domů. Jsem v Podolí už druhý týden a už fakt nemůžu - nemocniční postele jsou strašné, mám celé tělo rozlámané; paní doktorka, co mě na oddělení přijímala, mi dává naději, že bych mohla jít do ambulantního sledování, protože všechna vyšetření vycházejí OK. Tak jsou rozhodnuti těhotenství držet co nejdéle to půjde, nejdéle však do 36. týdne, nyní jsem v 29. týdnu. Tu ambulantní léčbu mi nakonec povolují, i když neradi, a samozřejmě si vše nechávají podepsat. S radostí podepisuji, i když je mi jasné, že nevím dne ani hodiny a jsem tam zpět.

Ambulantní léčba pro mě znamená to, že každý den se tam musím ukázat, udělají mi ultrazvuk nebo natočí monitor a dle výsledků zhodnotí zda zůstanu nebo půjdu zase domů a navíc dostávám stále každých 24 hodin injekci do ruky ohledně případné sepse z plodu B. Dále mám příkaz se hlídat, a kdyby se mi cokoliv nezdálo, okamžitě dojet. Užívám si to, že jsem doma, i když to každodenní lítání mezi Dejvicemi a Podolím je náročné. Ale pořád tisíckrát lepší než být 24 hodin zavřená v nemocnici. Samík je šťastný, že mě má doma, nesmím se od něj hnout, jsem psychicky relativně srovnaná a začínám se na toho malého těšit. Zlobím se na sebe, že jsem ho v jednu chvíli asi opravdu i nenáviděla a chci, aby už to celé bylo za mnou a byl tady s námi.

Zpět ulehnout do Podolí se vracím 3.,11. Je to plánované, jsem ve 35. týdnu a dle ultrazvuku je placenta už více zralejší, ale stále je to OK a sekci mi s největší pravděpodobností provedou 10. 11., což se mi nelíbí. Nechci tam ještě týden trčet, tak říkám lékařce vážně, že si myslím, že to bude dřív: Odeberou mi krev a zjišťuje se, že začínám mít potíže se srážlivostí krve; je rozhodnuto, už se to nebude déle protahovat, 6. 11. 2008 se jde na to! Pořád dumám, jak to bude, budu muset plod B pojmenovat a vystrojit mu pohřeb, nebo se prostě narodí jen A a o B nebude nikde žádná zmínka a já to nebudu muset nijak řešit. To bych si moc přála.

Anestezioložka se mě ptá, zda chci celkovou narkózu nebo mít spinál a vidět miminko. Vzhledem k okolnostem chci celkovou; je tu den D, budím se na JIP a ptám se na svoje miminko. Přichází lékařka s intermediální péče mi oznámit, že Gabík má 44 cm a 2640 g a je úplně zdravý. Jsem moc šťastná a mám pocit, že jsem ze sebe shodila neskutečný balvan: Druhý den dopoledne mám příležitost ho poprvé vidět; brečím jak „želva", když mi ho vyndají s inkubátoru a dají pochovat Je to můj velký hrdina... Krásně pije, ale jen levé prso dává mlíko, pravé ani kapku. Jako kdyby umřelo již v září se Sebastianem - mimochodem plod B je právě na pravé straně a ta cysta byla také na pravé straně. Nikdo mi nikdy nepotvrdil, ale ani nevyvrátil, že by to mohlo mít spolu souvislost, ale něco mi říká, že to asi tak je to se nikdy nedozvím.

Dnes v únoru 2010 je tomu rok a 5 měsíců, ten pomyslný balvan opět narostl, stále myslím na našeho Sebastiana, jak by se tu teď batolil a dělal první kroky, říkal první slova , hrál si a smál se. Protože byli kluci jednovaječní, tak by byli jako vejce vejci podobní. Dost často se mi o něm zdá, že je tady, že se narodil, jen později.

Jak to vlastně všechno začalo? Zatoužila jsem mít další miminko. Samotnou mě to docela překvapilo, neboť můj vztah s dcerkou vznikal poměrně dlouho. Nebyla jsem totiž tou mámou, co se rozplývá nad svým úžasným řvoucím uzlíčkem a byla jsem mateřstvím zaskočená a hodně jsem se toho musela naučit. Ani ne tak v praktickém slova smyslu, ale hlavně v tom psychickém.

A tak jsem si možná říkala, že tedy nyní své nově nabyté zkušenosti zúročím. Otěhotněla jsem tedy podruhé a naprosto okamžitě. Zkrátka jsme si „udělali" miminko a to, že jsem těhotná, jsem věděla od naprostého začátku.
V listopadu 2008 jsme s manželem odletěli na týdenní dovolenou bez dcerky (tehdy už více jak dvouleté). A já se těšila, jak si poslední den dovolené udělám těhotenský test a o to, co já už dávno vím, se podělím také s manželem. Celý příběh začíná jako krásná pohádka. Bohužel ale se špatným koncem.

Z dovolené jsme se tedy vrátili oficiálně již ve čtyřech. A moc jsme se těšili, že nás bude rovnou o dva víc. Ještě před vánoci mi začaly opravdu hodně silné těhotenské nevolnosti. Silvestra jsme se rozhodli vzhledem k mému stavu trávit tedy v Praze. Večer, když už jsem se pomalu chystala, že půjdu spát, jsem najednou začala krvácet. Na nic jsem nečekala, nasedla do auta a jela na pohotovost do nemocnice. Po kontrole doktorkou jsem dostala informace, že to bylo krvácení z hematomu a že miminko je v pořádku. To jsem byla v 9tt. A tehdy začala nekončící série mých výletů na pohotovost kvůli krvácení.

První genetika nám dopadla dobře. Byla jsem moc šťastná. Druhá genetika už dopadla hůř, ale bylo k tomu logické vysvětlení. Vyšla mi vyšší hodnota AFP a tedy riziko rozštěpu 1:8, což je riziko hodně vysoké, ale jelikož zas riziko Downova syndromu bylo hodně nízké 1:16500, tak zvýšenou hodnotu AFP svedl lékař i následně genetici na to, že jsem při druhých odběrech už krvácela a že to může být způsobeno právě tím. Pak také na velkém ultrazvuku ve 20tt našel lékař, že má naše holčička v mozku cysty choroidálního plexu, ale že to nic nemusí znamenat, ale možná by také mohlo a tudíž, že uděláme za měsíc kontrolu. Tu už jsme bohužel nestihly. Ale i to vysvětlovalo zvýšené hodnoty AFP. Jinak na ultrazvuku žádné rozštěpy čehokoliv nenašel, takže mě to opět uklidnilo.

V půlce února jsem ale začala špinit. Byla nabrána kultivace a čekala jsem na výsledky. Celou tu dobu jsem se modlila, aby tam něco našli, to by se přeléčilo a bylo by vyhráno. Měla jsem totiž neodbytný pocit, že nic nenajdou a že tohle je začátek konce mého těhotenství.

V sobotu 21.2. jsme se chystali k odjezdu na hory. Bohužel ale jsem opět ráno začala krvácet. Okamžitě jsem ujížděla na pohotovost. Naštěstí to zase nic nebylo, takže jsem se spokojeně vrátila domů. Rozhodla jsem se, že na hory nepojedu a že tentokrát pojede manžel s dcerkou sám.

Takže odpoledne jsem relaxovala a když už jsem se večer chystala jít spát a šla se osprchovat, opět jsem silně začala krvácet. Opět jsem tedy ujížděla do nemocnice. Tentokrát tam byla doktorka, která mě vyšetřila a rovnou mě tam nechala. Pár dní jsem si tam poležela, abych pak opět mohla odjet domů. Byla jsem na to tedy doma sama. Bylo mi hrozně. Tenkrát už byla moje nepopsatelná hrůza docela velká a úzkost se stupňovala. Mluvila jsem si pro sebe, abych zahnala svoje myšlenky, abych utlumila svůj strach. Pořád jsem zvažovala, zda už je čas opět vyrazit do nemocnice a otravovat je tam, nebo zda mám ještě počkat a jak dlouho. Nejraději bych byla strávila celé těhotenství s ultrazvukem mezi nohama.

Byla jsem už hodně vyřízená a ta pravá hrůza měla teprve přijít. Vím, že takhle to zní, že jsem lehce šílená, ale já tenkrát opravdu asi trochu byla. Normálně jsem pozitivní optimisticky laděný člověk, ale tohle těhotenství jsem se jen bála, bála, bála. Bylo to strašné. Na přehlušení mých chmurných myšlenek skvěle pomáhala i samomluva. A pěkně nahlas. A nejlépe v angličtině, neb na to se člověk přece jen musí víc soustředit, než když hovoří rodným jazykem. No pokud by mě někdo sledoval, nejspíš by mě rovnou zavřeli do blázince. Moje myšlenky mi stále připomínaly, že zase začnu krvácet, že tohle těhotenství stejně nevyjde, že tohle mimi já mít v náručí nebudu, že to zkrátka špatně dopadne. A já se za cenu vlastního sebezničení snažila donosit dítě a byla bych se už podruhé v životě upsala ďáblu, pokud by mi slíbil, že tohle mimi se narodí. Bývala bych za něj, tedy za ní, dala svůj život. Přála jsem si donosit dítě a klidně umřít při porodu. Nevadilo by mi to. Jen jsem jí chtěla dát život. Ona ho nechtěla. Bohužel.

Takže jsem stále ještě byla těhotná. Mezi normálním životem jsem si občas sanitkou, zajela na pohotovost, pro ujištění, že vše je v pořádku, neb krvácení se čas od času bohužel opakovalo. A já byla pokaždé ráda, že jsem ještě těhotná o nějaký ten den více a že šance miminka jsou stále větší, i když pořád ještě mizivé.

Jenže 13.3. mi začalo být hodně krušno a už to neskončilo. Krvácela jsem. Tentokrát ovšem hodně moc. Teď teprve jsem pochopila, že předtím to vždy bylo vlastně jen „slabé špinění". Teď ze mě tekla krev proudem a já byla naprosto zoufalá a čekala jsem, že to už je tedy konec. Byla jsem těsně před nervovým zhroucením, ale stále ještě těhotná. A pak jsem další tři týdny strávila na gynekologickém oddělení nemocnice.

Dcerka byla zatím celou dobu s manželem a ten se učil, jak být mámou. A myslím, že mu to šlo docela obstojně, vlastně velmi dobře. A čas plynul dál. Já byla čím dál zuboženější, ale mimčo spokojeně rostlo a to bylo to nejdůležitější. Úplně jsem zapomněla, že taky existuju „já" se svými potřebami a ne jen moje rostoucí bříško.

Stála jsem se tak inkubátorem a to ne příliš kvalitním, bohužel. Když jsem byla 21+3tt opouštěla jsem za nádherného slunného téměř letního dne nemocnici. To bylo 3.4. Odjela jsem tedy domů. Cestou autem jsem měla obrovské bolesti a křeče a zvažovala, zda se mám do nemocnice vrátit. Nechtěla jsem vypadat jako blázen a tak jsem si říkala, že to ještě chvíli vydržím a navíc jsem také nechtěla znova absolvovat tu cestu autem, kdy mi každá nerovnost na silnici způsobila ztvrdnutí břicha a já toužila jen po tom, abych už zas mohla ležet v posteli bez hnutí. Dojeli jsme tedy domů. Křeče neustávaly. Ještě dvě hodiny jsem strávila v posteli v jedné poloze bez hnutí a pořád přemýšlela, zda by přece jen nebylo lepší se do nemocnice vrátit. Pak to polevilo a já tedy nikam nejela. Vím, že manžel se snažil ze všech sil a že na chlapa celé tohle období byl neuvěřitelně úžasný výkon. Já jen zas chtěla být alespoň trochu soběstačná a užitečná.

V úterý ráno jsme zajeli na gynekologii za mým lékařem. Myslím, že jsem opět trochu zakrvácela a také to byla kontrola po propuštění z nemocnice. Lékař mimi prohlédl a jen konstatoval, že se mu zdá menší o dva týdny, než by mělo být. Tehdy to bylo naposledy, co jsem viděla naši dceru živou. Dalších pár dní se mi sice zdálo, že mám nějak vystouplé bříško a zkrátka jiné, než jindy, ale už jsem opravdu nechtěla být naprosto paranoidní a běhat s naprosto každou blbostí do nemocnice a tak jsem si namlouvala, že to je v pořádku. Také se mi zdálo, že nějak necítím pohyby. Opět jsem si to vysvětlovala tím, že mimi je zkrátka v útlumu po všech těch lécích a namlouvala jsem si, že pohyby vlastně možná trochu cítím. Snažila jsem se sama sebe přesvědčit, že vše je v pořádku, ač jsem podvědomě věděla, že bohužel není. To, že mi odtekla všechna plodová voda, jsem vůbec nezpozorovala.

V osudný pátek 10.4.2009 jsme ráno zajeli do nemocnice na kontrolu. Do ordinace jsem šla sama, manžel čekal venku. Vyskočila jsem si zvesela na „kozu" a pak...lékař mě vyšetřoval a mlčel...a pak...pravil tu šílenou větu, kterou nepřeju slyšet žádné těhulce: „maminko, mám pro vás špatnou zprávu"...a otočil ke mně monitor. Rychle jsem se instinktivně otočila pryč. Nechtěla jsem vidět svojí holčičku mrtvou. Přesto jsem ji koutkem oka zahlédla schoulenou v klubíčku a tam, kde vždy bylo vidět tlukoucí srdíčko, nebylo vůbec nic.

Zahlédla jsem v ten moment víc, než jsem chtěla. Naopak zpětně mě mrzí, že jsem se nepodívala víc, pozorněji a déle, vždyť to bylo naposled. Začala jsem zoufale volat, ať mi zavolají manžela, nechtěla jsem na to být sama. Jenže lékař zavolal ještě kolegu, pro kontrolu. Toho jsem znala a on znal mě. Často jsme se během mojí hospitalizace potkávali a byl mi sympatický. Řekl jen: „co mi to děláte, paní S. Pak teprve přišel manžel. Byla jsem totálně omámená a neschopná slova.

Najednou se zastavil čas. Místo abych začala řvát, kde je moje holčička, abych nahá utekla chodbou ven a pryč daleko od všech i od sebe, tak jsem jen tiše slezla a jako ve snu naslouchala pokynům lékařů. Odvedli mě na oddělení gynekologie, na příjem s tím, že budou vyvolávat porod. Manžel byl stále se mnou. Seděla jsem v pokoji na balkoně a jen jsem tupě zírala, necítila jsem vůbec nic. Jen jsem stále opakovala, že teď už je to jen moje tělo a že si se mnou můžou dělat, co chtějí, už mi to bylo naprosto jedno. Také ale jsem si uvědomovala, že najednou po dvou měsících naprostého ležení téměř bez hnutí můžu celkem beztrestně sedět a ničemu to nevadí, už opravdu o nic nešlo, už bylo všechno pasé a život skončil.

Ani nevím, jak dlouho jsem tam seděla. Nejspíš celý den až do večera, neb si nepamatuji, že by se ten den dělo ještě něco jiného. Vlastně si toho opravdu moc nepamatuji.

Hned ráno začali vyvolávat porod. Nepamatuji si to. Vím jen, že jsem pak celý den tiše ležela v posteli, nic jsem necítila a jen čekala až se naše mrtvé mimi narodí. Z každé strany jsem měla jednu kapačku. A celý den u mě seděl manžel, seděl a čekal a díval se, jak já trpím a nemohl dělat vůbec ale vůbec nic. Já se jen tiše modlila, aby celý porod proběhl bez komplikací a v pořádku. Moje dítě teď už bylo jen cizím tělesem v mém břiše, kterého jsem se potřebovala zbavit, její duše už byla dávno pryč. Celý den jsem byla v jakémsi bezčasí. Nechtěla jsem už vůbec nic. Ani teď ani potom. V pozdním odpoledni pak se ve mně cosi najednou pohnulo, jakoby se to odlepilo od vrchní strany a spadlo dolů. To se právě moje holčička směrovala do porodních cest. Naštěstí během chvíle přišel lékař, vyšetřil mě a rozhodl, že půjdeme na sál a že porodím v celkové narkóze, za což jsem mu byla velmi vděčná. V ten moment jsem svoji mrtvou holčičku vidět nechtěla. Toužila jsem jen mít to celé za sebou a pak zmizet ze světa, zkrátka přestat existovat. Odvezli mě.

Naše dcera se narodila v šest hodin večer 11.4.2009, sobotu před velikonočním pondělím. Ten den nikdy nezapomenu. A tím, že se to stalo právě na velikonoce, což je svátek, který nemá pevné datum, budeme si bohužel tuhle smutnou událost každý rok připomínat hned dvakrát. Jako by to jedenkráte nestačilo. Později jsem se dozvěděla, že plod byl již ve značném stadiu autolýzy, tedy rozkladu. Tolik citace pitevní zprávy. To tedy znamenalo, že moje dítě již nežilo několik dní a já jsem o tom vůbec nevěděla.

Nevím, zda popisovat to, co následovalo. Dá se to shrnout pod pojem - můj boj o život. Po celkem lehkém porodu, se který jsem, ač to zní zvráceně, byla spokojena, následovala sepse mého těla. Už jsem zřejmě taky nechtěla žít, abych chtěla...

Další den do mě nalili několik kapaček s oxytocinem, to aby se děloha lépe zavinovala. Hrozně moc to bolelo. Nyní jsem teprve cítila kontrakce, o kterých jsem při porodu vůbec nevěděla diky epidurálu. Následující den mi vyletěla teplota. Rovnou na čtyřicýtku. A doktoři pořád chodili a nevěděli, co se mnou. Nabírali mi různě krev, posílali mě na různá vyšetření. Bez výsledku. Vystřídali různá antibiotika. Zkoušeli na mě všechno možné i nemožné a já jen tiše ležela a trpělivě čekala na....ani nevím na co...

Léky na uklidnění jsem sice nebrala, neb jsem díky vysoké horečce byla naprosto malátná. Vždycky ráno jsem byla bez teploty a veselá. Během dopoledne teplota začala stoupat, no a odpoledne vrcholila, aby v 18 hod skončila a já zas byla naprosto v pohodě. Nepochopitelné. Po několika dnech a různých vyšetřeních, někoho konečně napadlo nabrat mi krev na kultivaci. Byla prokázána bakterie, takže se jednalo o klasickou septickou horečku neboli otravu krve. Nasadili mi tedy patřičná antibiotika - tedy chemoterapeutika - a vyřešilo se to velmi rychle. Teplota opadla a já začínala přicházet k sobě a teď teprve mi začalo docházet, co se vlastně stalo. Najednou jsem v noci vůbec nemohla spát a potřebovala jsem léky na uklidnění. Ta vysoká horečka byla vlastně trochu vysvobozující a pomáhala mi nevnímat, co se vlastně dělo. Jelikož jsem nevybojovala život naší dcery, bojovala jsem tedy alespoň o svůj. Jediné, na co jsem myslela, bylo, aby mě včas očkovali, abych mohla mít další dítě. Vše ostatní splývalo dohromady.
Taky si pamatuji, jak mi neustále dávali další a další spolupacientky. Já moc toužila být sama a konečně moct plakat.

Celou tu dobu tam se mnou byl můj manžel. Domů chodil opravdu jen spát. Ráno přišel před devátou a večer odcházel po desáté. Všichni už ho znali. Já ležela a koukala do zdi a on si četl, ale byla jsem moc ráda, že tam se mnou byl. Hodně mi pomáhal, když jsem měla horečky. Pečoval o mě, otíral mi čelo a urgoval personál, ze což jsem mu byla nejvíce vděčná.

Když mě pustili z nemocnice, vítala mě doma naše 2,5 letá dcerka. Běžela ke mně a volala: „mami, mami"...to ještě nikdy...ale je pravda, že mi „chybí" několik měsíců jejího života, několik měsíců, kdy jsem s ní v podstatě nebyla a ona povyrostla a zatím se naučila spoustu věcí a já u toho nebyla. Sváděla jsem boj s osudem a ten boj jsem nakonec prohrála.

Přes nadcházející léto jsem se tedy dala dohromady. Fyzicky mi bylo fajn, ale psychika je křehčí. Nicméně jsem to, myslím, zvládla docela dobře. Měla jsem i hotová potřebná vyšetření, neboť původcem předčasného odtoku plodové vody byla „nařčena" ureaplazma. Tato tedy byla v průběhu léta úspěšně vyléčena. V září jsem bez potíží a opět okamžitě otěhotněla. Byla jsem šťastná. Moje štěstí ale netrvalo dlouho. V 10tt bylo diagnostikováno zamlklé těhotenství.

Následovalo spousta různých vyšetření, která všechna shodně prokázala, že jsme s manželem oba naprosto zdraví a vůbec není důvod, proč moje těhotenství předčasně končí.

Nyní tedy sbírám síly na další, doufám, že tentokrát již úspěšný, pokus. Držte mi, prosím, palce.

Část mého života se mi nepodařilo vystihnout krátce... Začnu tím, že jsem dlouhou dobu nemohla najít toho správného muže, který by za to stál. Doma mi často říkali, že jsem náročná a vybíravá a abych náhodou nepřebrala. Nemyslím si to! Jenže roky utíkaly. A když jsem slavila své 30. narozeniny zbyly mi jen oči plné slz, protože jsem zjistila, že jsem sama a jak moc bych chtěla pro někoho žít. Byla jsem bláhová. Měla jsem žít pro sebe a nehledat toho správného muže. Všichni kolem mne byli v páru a já stále single. Trápilo mě to. A protože mě soukromí netěšilo, rozhodla jsem se, že tím důležitým pilířem v mém životě se stane práce. Stala se - trávila jsem v ní 10 - 12 hod. denně. S daným pracovním nasazením mi nezbýval čas ani na přátele ani na další marné vztahové pokusy. Když jsem hledání konečně vzdala a v hlavě si srovnala, že je třeba taky trochu žít a ne jen pracovat...

Hle, jako mávnutím kouzelného proutku, byl tu - můj král - můj muž - můj Jiří. Poznala jsem to hned napoprvé, že je to ON. Jen z dřívějších zkušeností jsem se bála, že to zas nevyjde a vnitřně vzdala náš vztah už na začátku. Ještě štěstí, že Jiří byl vytrvalý. Vlastně se to seběhlo všechno hodně rychle. Na dětech jsem se shodli hned - chtěli jsme je oba dva. V říjnu 2007 jsme se poznali. V červnu 2008 se ze Západočecha stal Jihočech a na konci ledna 2009 se mi podařilo otěhotnět - hned napoprvé. Měli jsme radost. Ačkoli s právě probíhající rekonstrukcí v našem bytě to bylo dost náročné. V říjnu 2009 jsme slavili 2 roky od seznámení a já měla stanoven termín porodu.

Dle lékařů mé těhotenství z fyziologického hlediska probíhalo a bylo naprosto v pořádku. Z mého pohledu to až tak v pohodě nebylo a určitě to nevystihnu jednou větou. Po pěti týdnech od otěhotnění mi začaly těhotenské nevolnosti. Byla jsem unavená a začaly mi vadit pachy, ale příšerně. Všechno sice v bytě vonělo novotou, jenže mně to doslova smrdělo! Všude jsem větrala a to byl přelom února a března. Jiří byl z toho tak trochu rozpačitý, protože se hodně snažil, aby rekonstrukce byla perfektní - taky že byla, o tom není pochyb. A nechápal, že když jsem došla do kuchyně a otevřela skříňku, jediné co jsem řekla: „Fuj, tady to smrdí." místo „Jééé, tady je to krásný."... Jistě všechny z vás to pochopí. Prostě to patří k těhotenství.

V obličeji se mi střídaly jarní svěží barvy zeleně - světle zelená, když to bylo lepší a pak tmavě zelená, když jsem nemohla ani mluvit. Při pohledu do zrcadla jsem se nepoznávala. V té době jsem občas pronesla větu: „Kdybych to věděla, asi bych si to rozmyslela." Asi jsem se rouhala....

Na počátku března jsem z důvodu těhotenských nevolností odešla na nemocenskou. Nebyla jsem schopná v práci fungovat, natož vést jednání. V té době jsem slavila své 32. narozeniny. Lékař mi potvrdil těhotenství. Byl to ten nejkrásnější dárek jaký jsem kdy dostala. A navíc na své narozeniny jsem si byla zamluvit svatební šaty. Jiří trval na tom, že miminko musí přijít do rodiny. Mně to bylo celkem jedno - vzhledem ke stavu v jakém jsem byla.

Zůstala jsem tedy cca 4 týdny ležet v posteli, de facto celý březen 2009. Jediné, co mi trochu pomáhalo bylo otevřené okno, kdy jsem dýchala studený vzduch. Posledního března jsem dostala první a taky poslední fotku z ultrazvuku našeho miminka. Byla jsem hrozně pyšná, ale zesláblá. Jenže těhotenskými nevolnostmi to neskončilo. V dubnu jsem při roznášení svatebních oznámení chytla střevní virózu. Teploty se šplhaly k 39°C, zvracela jsem, měla průjem a já se bála vzít půl Paralenu. Nakonec jsem týden před svatbou skončila v nemocnici na infekčním oddělení dehydratovaná s kapačkama v ruce. Na počátku 4. měsíce těhotenství jsem váhově skončila na 50kg a strašně jsem se bála, abych něco neudělala špatně. Pamatuji si, že mi dali tabletku Lactobacillu acidophilu, aby se mi urovnala střevní mikroflóra. Já jsem přes mobil hledala na internetu, jestli si ji vůbec mohu vzít, abych něco nepokazila a miminku neublížila.... Byla jsem hodně opatrná.

Nakonec mě pustili a my jsme se přeci jen vzali - i když jsem byla hrozně unavená, hubená, navíc na dietě. Na svatební den nám svítilo slunce a byla krásná poslední dubnová sobota. Myslela jsem si, že už je to všechno za mnou, ale nebylo. Čtrnáct dní po svatbě jsem chytla chřipku, teploty byly nižší než před tím a opět jsem se bála vzít si půl Paralenu. Ležela jsem v posteli naprosto vyřízená. Venku bylo krásné květnové počasí (ne jako letos). Nakonec všechny těhotenské testy vyšly v pořádku. Pro jistotu jsem si nechala ještě navíc napsat žádanku na ultrazvuk. Vše v pořádku, tak jsem si oddychla.

Po celou tu dobu jsem se snažila pořád, alespoň dle aktuálního fyzického stavu, pracovat z domova - měla jsem rozdělané pracovní případy, na kterých mi záleželo a práci jsem nechtěla předávat nedodělanou. Nechyběla mi pracovní loajalita k mým kolegům, zaměstnavateli a hlavně k mým klientům. Prostě „paní zodpovědná". Vždyť jsem taky předtím pro práci žila. Jenže po té poslední chřipce jsem řekla už dost. To přeci nejde, abych byla pořád „na kopici". Vždyť šlo o zdraví mé i mého dítěte. A já navíc neměla vůbec žádnou sílu.

Po tomto rozhodnutí jsem si užila krásné, pohodové tři měsíce těhotenství až do 25. srpna. Lékař mi oznámil, že miminko sestoupilo do pánve dřív a že musím ležet. Hodně jsem v průběhu těch báječných 3 měsíců chodila. Cítila jsem se fajn a chůze mi nevadila. Možná, že právě tím chozením malinká sestoupila do pánve dřív. Ale i tak jsem se cítila jako ta nejkrásnější nastávající maminka v širokém okolí. Tak pyšná jsem byla na svoje rostoucí bříško. Opečovávala jsem nás, 2x denně jsem si mazala bříško a jedla celé těhotenství zdravě a pila jen kupovanou kojeneckou vodu.

Najednou jsem nemohla nic. Ani krátké procházky před panelákem mi lékař nepovolil. Prostě mi řekl: „Nezahrávejte si! Chcete ležet doma nebo v nemocnici?" Tak jsem ležela. Sice mě to štvalo, ale bála jsem se, abych malinkou donosila, tak jsem poctivě dodržovala všechny nařízení. Jediné co mi bylo povoleno, že 1x týdně mě manžel mohl dovést na předporodní přednášku. Manžel vždycky jezdil oklikou, aby to tolik na těch vymletých silnicích nedrncalo. Ještě štěstí, že jsme do té doby všechny podstatné věci na miminko pořídili. Manžel převzal veškeré domácí práce. A tolik se snažil. Tak MOC. Já jsem v té době hodně četla. Taky jsem přečetla knížku Pravidla moštárny od J. Irvinga. Krásný příběh, jen moc smutný - o sirotcích, potratech. Kdysi jsem viděla film, který mě hluboce zasáhl, tak jsem si chtěla přečíst knihu. Hodněkrát jsem si už vyčetla, že jsem svoji holčičku v bříšku strašila, když jsem jí četla tak smutný příběh. Možná právě kvůli tomu se netěšila na tento svět. Měla jsem jí číst pohádky.......Jenže změnit se to nedá!

Na začátku října jsem si troufla vyprat věci pro miminko a žehlit. Termín porodu byl stanoven na 21.10.2009, tak jsem v duchu stříhala metr. S manželem jsem se těšili, všechno se tak nějak uklidnilo. Měli jsme, zrekonstruovaný byt, všechno nakoupené a připravené. Byt jsme uzpůsobili tak, aby vše bylo v rámci možností pohodlné a nebylo nebezpečné pro naše první děťátko. Zabývala jsem se detaily a podstata mi pomalu unikala. Dny utíkaly a mně se trochu vnitřně ulevovalo, že jsem malinkou donosila.

Jako zodpovědná rodička, jsem se ještě14 dní před porodem jela s manželem podívat do porodnice, abychom věděli. Porodnice v Českých Budějovicích umožňuje prohlídku, tak jsme se byli podívat. Byla jsem z těhotenské přípravky, kam jsem každý čtvrtek po dobu tří měsíců pravidelně docházela, připravená teoreticky téměř na vše. V oblasti mateřství se z naprostého laika stávala opravdová maminka. Nicméně z porodnice jsme odcházeli tak trochu v rozpacích, protože všude kolem byl jen mladý personál. Ale mávli jsem nad tím rukou, i když nám to s manželem přišlo divné....

Poté manžel smontoval postýlku a já ji povlekla. Byla nádherná. Koupila jsem krásné povlečení s medvídkama a měla jsem takovou radost. Vždycky, když jsem šla kolem postýlky tak jsem si povzdechla, jak je ta postýlka s nebesama krásná a abychom si do ní přivezli taky tak krásné miminko. Ve čtvrtek 15.10. jsem se rozhodla, že ušiji záclony, které chyběly v obýváku. Teď si říkám, že jsem byla tak trochu blázen. Koupila jsem je už hodně, hodně dávno. Jen ty dva díly nastehovat a přejet na šicím stroji. V té době jsem už striktní nařízení ležet od lékaře vědomě porušovala. Bylo mi to jedno, protože termín se blížil, ale i přesto jsem byla opatrná a hlídala se jaké pohyby dělám. Ten večer jsem ty záclony hodila na stůl a ušila je a manžel je ještě ten večer pověsil. Bylo to to poslední, co jsem s mojí holčičkou udělala.

Večer jsem začala trochu špinit, ale nic víc, nic závratného. Žádné krvácení. V noci jsem se 2x probudila - byly to už kontrakce. Stáhlo se mi bříško, ale protože mi bříško tvrdlo už od 7. měsíce, tak jsem to brala jako běžnou věc, která k tomu patří. Navíc nikdy jsem nespala tvrdě. Následující ráno, pátek 16.10.2009 manžel odešel do práce, nasnídala jsem se a sedla na internet, kde jsem si dopisovala s těhotnými kamarádkami a diskutovaly jsme. K polednímu kontrakce začaly nabývat na intenzitě. Pořád nebyly tak bolestivé, ale začínaly být pravidelné a mě začalo jako prvorodičce docházet, že to asi nepřejde jako to dosavadní tvrdnutí bříška.

Volala mi kamarádka a já se jí ptala, jak to poznám, že už to přišlo a ona říkala: „Uvidíš, to poznáš, zabolí to hodně..." Měla pravdu, kontrakce začaly být víc a víc bolestivé a mně to bylo už jasné. Šla jsem se osprchovat, tekoucí vlažná voda mi pomáhala, prodýchávala jsem, tak jak jsem se naučila na kurzu, stihla jsem se oholit a po 13 hod. jsem volala manželovi ať přijede, že se to stupňuje a že už to nemůžu vydržet.

Když manžel dorazil, kontrakce byly po 7 min. a já ho od sebe odstrčila, protože jsem nechtěla, aby mě viděl, jak se svíjím v bolesti. Do té doby jsem chodila po bytě a zhluboka dýchala. Obratem jsme jeli do nemocnice. Na příjmu mě přijaly sestřičky vlídně. Sice se mi nikdo nepředstavil, ale to jsem neřešila - byla to chyba. Strčila jsem jedné z nich do ruky dodatečně porodní plán. Svlékla jsem se. Kontrakce byly tak po 5 min.. Sestřička řekla, že mě ještě prohlédnou. Stála jsem vedle toho křesla a snažila jsem se na něj vylézt. Jedna ze sestřiček (pravděpodobně porodní asistentka) na mě zavolala a řekla: „Tady paní doktorka Vás prohlédne." Při pohledu na onu slečnu, která od pohledu vypadala hodně mladě a nezkušeně, jsem kývla hlavou.

Slečna doktorka ke mně přistoupila a tak jak jsem to cítila napíši - hrábla do mě jako do pytle s pískem. No, byla jsem zvyklá na citlivější přístup, ale při těch kontrakcích už to člověk až tak nebere. Nicméně na otázku, jestli mi odtekla plodová voda jsem pokrčila rameny. Já nevěděla jestli to je malé či velké množství vody. Prostě jsem nevěděla. No a během sekundy dodala, no, tak teď už Vám odtekla. Tím okamžikem jsem pochopila, co to znamená. Jak do mě hrábla, protrhla mi plodovou vodu a navíc se slovy k sestřičce, která stála vedle, zvolala větu: „Já to nemůžu najít, pojďte si sáhnout!" Nevím, co ve mně slečna doktorka hledala, ale naprosto mě to vyděsilo k smrti. Jenže tím vším se zrychlil porod.

Přesunula jsem se rovnou do porodního boxu a za chvíli přišel manžel. Dodnes si vyčítám, že jsem nebyla důsledná a neptala jsem se, kdo je kdo a kdo mě bude rodit a rychleji nereagovala. Jenže stále jsem si myslela, že jsem přijela do nemocnice, kde svojí odpovědnost předávám do odpovědnějších rukou. A že mi jistě musí pomoci, vždyť od toho tady jsou! Celé těhotenství jsem se o sebe zodpovědně starala a dodržovala všechna nařízení, tak mě prostě nenapadlo, že zdravotní systém funguje jinak. Řadu věcí kousnete, když si myslíte, že to skončí dobře a vy pak po všem pojedete domů s miminkem v náruči. Mýlila jsem se! Kdybych věděla, že to bude ona slečna doktorka, které jsem už na příjmu dala do rukou svůj život a život mojí holčičky - nikdy bych to nedopustila!

Poslouchala jsem pokyny porodní asistentky, že si mám lehnout na levý bok a dýchat. Řekla mi, že jsem velkou část zvládla sama. Moc mi pomáhalo, když jsem slyšela manžela jak dýchá se mnou, jak mi dává impuls, jak mám dýchat a povzbuzoval mě, abych nepřestávala a říkal kdy mám tlačit. Za ruku jsem ho nedržela, držela jsem se madla. Jeho ruku bych musela bezpodmínečně rozdrtit. Brněly mě ruce a špičky nohou jak moc jsem se snažila kontrakce prodýchávat. Nedopustila bych, aby moje holčička neměla dostatek vzduchu.

Pamatuji si na ty tři slečny, které seděly u okna z mého pohledu mezi mýma roztaženýma nohama a komentovaly situaci - jak se rychle otevírám a kdy musím přijet příště, aj. Jsem dodnes přesvědčená, že ta poslední z nich dokonce jedla jablko. Nechápala jsem, co tam dělají. Ale nebyla jsem schopná se jich zeptat. Pořád tam byl nějaký ruch a někdo cizí tam chodil. Vadilo mi to. Snažila jsem se soustředit na dýchání a snažila se zvládnout ty nesnesitelné křížové bolesti. Tenkrát jsem ještě nevěděla, že nesnesitelná bolest znamená úplně něco jiného........

To celé trvalo necelé dvě hodiny. Poté dorazila starší od pohledu zkušená doktorka. Zavolali jí. Znala jsem ji z ordinace mého lékaře, kterého občas zastupovala. Řekla, že si mám lehnout na druhý bok a během tří kontrakcí, kdy poslední z nich držela ve mně ruku, nařídila císařský řez. Odhaduji, že déle jak 5 min. nemohly ty tři kontrakce trvat. Porodní asistentka celou tu dobu kývala hlavou a říkala, že to půjde a že už vidí hlavičku. Ale paní doktorka byla zticha a nakonec otočila hlavou, že NE....

Nechápala jsem... „Co...jako že to nejde porodit?".... Kontrakcí se malinká vždy posunula víc do pánve, jenže pak se stočila zpět. To jsem z toho pochopila. Bez téhle doktorky jsme to zkoušeli rodit téměř dvě hodiny. Rozhodnutí o císaři bylo rychlé, ale pořád jsem ve svém levém uchu z monitoru slyšela ozvy svojí holčičky. Byla pořád živá. Rozhodnutí o císaři jsem akceptovala okamžitě. Vlastně jsem doktorku poté prosila, ať už to skončí....... Kdybych to věděla........
A znova jsem se rouhala, řekla jsem, že jsem se tolik snažila a všechno bylo marné, celá přípravka.

Píchli mi injekci na zastavení kontrakcí, vycévkovali mě, napíchli žílu, manžel mi sundal náušnice, ale zapomněl na řetízek s křížkem, který jsem nosila celé těhotenství na krku. Přelezla jsem na převozní lehátko, kde jsem si lehla úplně narovno a jeli jsme. Myslím, že to byla taky chyba. Nikdy jsem poslední měsíce těhotenství neležela na zádech narovno, kvůli okysličení miminka. Byla mi strašná zima a hrozně jsem se třásla. Říkala jsem ve výtahu manželovi, který mě držel za ruku, že to není normální.....Myslím, že v té době odcházel z mého těla život mojí holčičky. .... Jenže všechno se zdálo, že dobře skončí. Na operačním sále se mě anesteziolog zeptal na váhu, a pak ...........

Probudila jsem se na JIP a v pokoji jsem byla sama. Byla tma, jen z chodby otevřenými dveřmi šlo do pokoje světlo. Manžel ke mně přišel. Ptala jsem se, jestli máme holčičku a jestli je zdravá. Pohladil mě po vlasech a řekl: „To bude dobrý, uvidíš!" Sestřička dodala, že mi za 2 hodiny přivezou miminko. Požádala jsem ji, ať mi zjistí údaje. Přinesla mi je napsané na papíře - pohlaví ženské, 3220 g, 17:53 hod.. Ten papírek mám schovaný dodnes.

Miminko mi nepřivezli. Přišel pan doktor. V místnosti bylo šero, jen to světlo z chodby. Já jsem věděla, že je něco špatně a říkala jsem NE, NE a kroutila hlavou, že NE - nechtěla jsem slyšet nic špatného. Chtěla jsem vědět, co se stalo. Vlastně mi pan doktor moc toho neřekl, jen, že ji oživovali. Prostě, že musíme čekat. Ptala jsem se jestli je holčička mrtvá nebo živá nebo jestli bude postižená? Pokrčil rameny a v podstatě nic neřekl. Nevěděla jsem....

Myslela jsem si, že je to zlý sen. Vždyť jsem dělala všechno zodpovědně, donosila jsem živé a zdravé miminko, tak PROČ??? Pořád jsem ale myslela, že to bude dobrý. Hodně jsem pila, abych měla mléko a na prsa jsem si složila malý ručník, abych byla v teple a neměla zánět. V sobotu za mnou přišel manžel. Byl u mě vlastně pořád. Říkal, že máme naději, že naše Anička je krásná. Pořád jsem nechápala, co se děje. Řekl mi, že ji museli oživovat. Ale že prý máme velkou naději, že to bude dobrý, že musíme čekat. Že všechny životní orgány jsou funkční a že malinká je na Neonatologii na intenzivní péči. Pořád jsem si myslela, že to bude dobrý. Všude z a do mého těla vedly hadičky, břicho jsem měla zalepené, nemohla jsem vstát z postele a pořád mi něco dávali do žíly. Řekli mi, že mi pošlou laktační sestru. Jenže neposlali a dobrý to taky nebylo.

V neděli ráno - probudila jsem se tak v 5 hod., plakala jsem. Mluvila jsem v duchu se svojí holčičkou a volala ji zpátky. Chtěla jsem ji zpátky do bříška. Vždyť u mě celých těch 9 měsíců byla v pořádku. Brečela jsem a chtěla ji moc zpátky. Věděla jsem, že se něco děje. Přišla sestra a něco mi zase píchla do žíly. Pak přišel manžel. Položil na mě hlavu a plakal. Já nic necítila, nevím, co mi dali, ale nic jsem necítila, pomalu ani lítost. Jiří mi řekl, že je to zlé. Že mu v 5:30 volal lékař, aby přijel, že stav naší malinké se zhoršil - začaly jí selhávat ledviny. Bylo zle........Naději, kterou jsme měli, jsme tím ztratili. .....Pořád jsem slyšela v levém uchu ozvy svojí holčičky. A někdy ty ozvy slyším v noci i teď.....

V neděli odpoledne mě převezli z JIP na gynekologii na samostatný pokoj. Manžel byl u mě. Před tím mi vyndali cévku, sundali náplast z břicha. Mohla jsem se postavit, ale kromě cesty na záchod s doprovodem jsem víc nezvládla. Byla jsem zesláblá a pořád jsem měla tendenci omdlévat. Chtěla jsem se jít podívat na malinkou, ale vnitřně jsem se strašně, strašně moc bála, že to psychicky nezvládnu, že se zhroutím. Bylo to s ní zlé. Oči jsem měla plné slz a mokrá tvář od slz mě provázela každý den i noc po dalších několik měsíců. Manžel mi tiše šeptal, kdyby umřela, tak se s ní rozloučíme po svém. Nechtěl dělat hrob. Já v sobě řešila otázku, když by to malinká přežila a byla postižená, jestli bych se zvládla o ní doma postarat. Bralo mi to sílu a pořád jsem si myslela, že je to zlý sen, že se z něho musím probudit. Vlastně mi pořádně nikdo nic nevysvětlil. Vše šlo přes manžela. Bál se o mě a chtěl mě tím chránit. Ale asi bych víc ocenila, kdyby mi někdo vysvětlil, co se stalo.

V noci jsem nemohla spát, zavolala jsem sestru, aby mi přinesla mojí dokumentaci. Dočetla jsem se, že pupečník byl kolem krčku a že malinká byla v době vybavení již zaklíněná v pánvi. Že ji museli zatlačit hlavičku zpět, aby ji při císaři vybavili. V té době jsem měla už prsa nalitá mlékem a musela jsem odstříkávat. Tak strašně to bolelo, ale ne to odstříkávání, nýbrž fakt, že mám mléko a nemám ho komu dát. A já se před tím tolik bála, abych ho měla a mohla malinkou kojit. Celé dva týdny před porodem jsem pila čaje na podporu tvorby mléka. Stav naší holčičky se střídal - když se něco podařilo stabilizovat, začalo zas selhávat něco jiného. Byla jsem strašně zoufalá a nevěděla, co mám dělat.

Ráno na vizitu s doktorem přišla sestřička, která sloužila v ordinaci mého doktora. Zachovala se lidsky. Se slovy: „Pane Bože, to jste Vy?" dodala „Já vám zajistím psycholožku. Znám jednu moc dobrou." Možná díky ní, jsem se dostala do rukou ženě, která se mnou následně prošla tou největší bolestí - chodila jsem za ní se vypovídat a vyplakat. Vždycky mě trpělivě poslouchala. Nevím, jestli by mi v nemocnici zajistili nějakého psychologa, kdyby tam tato sestra nepřišla. Ačkoli měla s tím, že se obrátila na jiného psychologa, který nebyl přiřazen na gynekologii problém, ale ten se následně vyřešil.

Manžel rovněž požádal primáře neonatologie, aby za mnou přišel a vysvětlil mi, co se děje a jaký je stav naší holčičky a prognózy. Teď už chtěl, aby mi vysvětlení podal lékař. Ocenila jsem primářův profesionální přístup. Bylo mu líto, v jakém stavu Aničku přebírali po porodu na neonatologii. Vysvětlil mi, že ji nejprve oživovali ručně, pak přístrojem. Že byla silná a že se po 25 min. chytla. Doba po kterou provádí oživení je stanovena na 30 min.. V sobotu to vypadalo, že bude žít. Ale kritických bylo prvních 48 hodin, takže se muselo čekat. V neděli už to bylo zlé, odcházely některé životní funkce a malinkou museli držet na přístrojích. Řekl mi, že když byla tak dlouho bez vzduchu a oživení trvalo dlouho, že tím bude mozek částečně poškozený. Že je mu to líto. Nedal mi žádnou naději, řekl mi, že stav v jakém holčička je, je neslučitelný se životem. Byla vlastně mrtvá, ale ne úplně. Řekl mi, že vzhledem k tomu, že holčička byla silná a donošená, tak tento stav může trvat třeba hodinu, den, týden, ale taky měsíc než umře. Prosila jsem ho, aby to trápení ukončili, ale on mi vysvětlit, že z lékařského hlediska to nemůžou udělat. Že musí zachovat životní funkce a že jí nic nebolí. Ptal se, kdyby se stav zhoršil, jestli se mají snažit ji oživovat. .......Bože je mi to tak, tak moc líto.....

Přála jsem si, aby to už skončilo. Prosila jsem, aby to moje holčička vzdala, aby už nebojovala. Vyslyšela nás. V úterý dne 20.10.2009 večer přestala dýchat a my za to byli rádi.

S primářem porodnice jsme detailně probrali dokumentaci o porodu. Ptala jsem se ho s manželem, kde jsme udělali chybu. Odpověděl mi, že my jsme žádnou chybu neudělali, že mohlo dojít k pochybení na straně porodnice, že mohlo dojít k dřívějšímu rozhodnutí o císaři. MOHLO.... !!!

Také jsem se ptala na ono obecenstvo u mého porodu - nemělo tam co dělat. Já si celou dobu myslela, že jsou to studentky, které jsem u svého porodu nechtěla. Byl to však zbylý personál. Manžel si zas celou dobu myslel, že porodní asistentka byla doktorka. Až následně po několika měsících jsem se zeptala na délku praxe oné slečny doktorky - bez atestace - v době mého porodu byla 3 měsíce v nemocnici, takže čerstvá absolventka. Dle našeho právníka, čerstvý absolvent může zahájit porod, ale nemůže ho celý vést............ Mohu si prstem ukázat na dvě dámy, které zapříčinily smrt naší dcery, mojí holčičky Aničky - tu, která u mého porodu byla a neuměla to a tu, která tam měla být a nebyla.

Zůstala mi jizva na břiše po akutním císaři, prsa nalitá mlékem po dalších 8 týdnů, prázdné ruce a oči plné slz. Fyzicky totálně vyřízená a psychicky naprosto zlomená. V hlavě informace z pitvy, že holčička byla geneticky v pořádku, byla zdravá. Měla jsem pocit, že svět se zbláznil, že tohle se přeci nemohlo stát..... Bohužel stalo se!!!

Manžel celý byt vyklidil, snažil se vrátit vše do původního stavu, než mě propustí domů. Tolik energie mu to vzalo. Tak zlomeného jsem ho nikdy neviděla. Vrátil do obchodu kočárek a řadu dalších věcí, které byly určené naší Aničce. Vzali mu vše, co mělo originální obal a nebylo použité. Byl unavený, stejně tak jako já. Nevěděli jsme, co nás čeká, když zavřeme dveře za nemocnicí....... Bylo to STRAŠNÉ. To si nikdo, kdo nemá tuto zkušenost, nedokáže představit.

Následující pátek, týden po porodu mě propustili domů. V ten den jsem sedla k počítači a napsala následující řádky, které jsem rozeslala svým známým, přátelům, kolegům v práci. Chtěla jsem zabránit tomu, aby mi chodily další sms s dotazem, jestli už ........

„Cítím potřebu vám napsat tuto zprávu i proto, abychom se v budoucnu vyhnuli případným otázkám či dotazům. Někteří z vás ví, ale někteří ještě ne.

Minulý pátek, dne 16.10.2009 v 17:53 hod. se nám narodila holčička 3220 g. Dostala jméno Anna.

Vše probíhalo normálně. Do porodnice jsme přijeli včas. Spontánní porod probíhal pod vedením dvou porodníků. Mladé, málo zkušené lékařky a až následně starší, zkušenější doktorky, která během několika minut navrhla císařský řez. Převoz na sál trval 15 min., kdy ozvy naší holčičky rychle klesaly. Porod byl ukončen komplikovaným císařským řezem pro naši malinkou. Byla však bojovnice a podařilo se jí oživit.

V sobotu jsme měli velkou naději. Naději, že přežije. Jiří říkal, že to je naše malá holčička, že je krásná. Chodil jí podporovat. V neděli ráno v 5 hod. jsem malinkou moc chtěla zpátky, volala jsem jí k sobě. Vnitřně jsem věděla, že se něco děje. Jiří byl rovněž vzhůru a řekl, že zažil stejný pocit, stejné chvění jako když malinkou oživili. V 5:30 hod. mu volal lékař, ať přijede, že stav naší holčičky se výrazně zhoršil. Zpětně mi Jiří řekl, že když malinkou uviděl, tak mu vyhrkly slzy. Neviděl už naší malou holčičku, ale prázdné tělíčko. Tělíčko bez duše. Tímto okamžikem jsme ztratili naději a naše malinká pro nás vnitřně umřela. Dle prognóz, i proto že malinká byla silná, donošená mohl tento stav trvat i několik týdnů. Moc jsem ji za sebe prosila, ať ten boj už vzdá, že se na ní nezlobíme. Stalo se tak a ona nás vyslyšela. V úterý 20.10.2009 ve 21.hod. přestala dýchat a my za to byli rádi.

Prožila jsem 9 měsíců těhotenství se vším všudy, donosila jsem zdravé miminko. Zažila jsem kopání pod žebry. Malinká v posledních týdnech milovala plněné koblihy a teplé kakao, které jsem jí posílala do bříška. Prožila jsem kontrakce, spontánní porod i císařský řez. I pocit jaké to je mít prsa nalitá mlékem. Naší malinkou jsem však nikdy neviděla. O tuto zkušenost je „bohatší" Jiří, který si její obrázek ponese s sebou až do své smrti.

Na otázku, kde jsme udělali chybu, jsme dostali odpověď, že my jsme žádnou chybu neudělali. Primář porodnice připustil, že mohlo dojít k pochybení na straně porodnice, mohlo dojít k dřívějšímu rozhodnutí o císaři, tím i rychlejšímu převozu na sál. Ale nestalo se tak. Život a zdraví naší holčičce to nevrátí.

Jediné, co si já budu celý život vyčítat je to, že jsem se konkrétně nezeptala na podmínky, za jakých by mě rodil můj lékař, odborník, kterému důvěřuji.

Prosím vás, nepřejte nám soustrast a nevyjadřujte lítost. Bolesti a lítosti je až dost. Zkuste nás potěšit milým, vřelým slovem a zkuste se na nás dívat tak jako dřív.
Za sebe pak prosím, kdybychom se někde potkali a já sklonila hlavu a šla dál, prosím, neberte to osobně. Tak moc to bolí. Nedá se to slovy vyjádřit.

Vím, že čas rány zahojí, ačkoli na tuto zkušenost už nikdy nezapomenete. Věřím, že časem nám s Jiřím na tu naši cestu začne zase svítit slunce.

Přeji Vám lepší dny než jsou ty naše.

Jitka a Jiří

Co následovalo poté, řada z vás ví......Já jsem to, ale v té době nevěděla.....
Ta nepředstavitelná bolest, bezmoc, pocit prázdnoty, skutečnost, že v jedné ruce držíte rodný list svého dítěte a v druhé úmrtní, se nedají popsat.....
Ale věřím a teď po sedmi měsících vím, že časem se to dá zvládnout. I když byly okamžiky, kdy jsem svoji víru ztrácela. Připouštím, že kdyby mi někdo v těch nejtěžších chvílích ukázal cestu, kde najdu svoji holčičku, šla bych za ní kamkoli a bylo by mi jedno, jak moc to fyzicky bolí. Ta strašná bolest v duši byla mnohem horší. Ta bolest mi brala všechny smysly.

Tato životní zkušenost mi ukázala jinou, novou cestu v mém životě. Vidím zas kousek dál, mám smysl pro co žít. Jen na další těhotenství si musím ještě nějaký ten měsíc počkat - než gynekolog povolí - kvůli císaři. Věřím a vnitřně se za to modlím, aby to šlo a aby k naší prvorozené dceři, mému Andílkovi, mojí holčičce Aničce, do budoucna na tento svět přibyly další dvě živé a zdravé děti.

Aničko moje, není den, kdy bych na Tebe nemyslela.
Máme Tě napořád v našich srdcích. Nikdy, nikdy na Tebe nezapomeneme!

Tvoje maminka

Můj příběh začal někdy před čtyřmi lety, kdy jsme s mým současným manželem zatoužili po miminku. Vychovávali jsme spolu tenkrát šestiletého syna z mého prvního manželství a tudíž mě ani náhodou nenapadlo, že s miminkem to vůbec nebude jednoduché. Po roce marného snažení jsme se obrátili na odborníky a zjistili jsme, že přirozené početí je u nás takřka nemožné. Tudíž jsme absolvovali první cyklus IVF. Ten se nezdařil, psychicky to bylo velmi náročné období, ale nějak jsme to ustáli a díky zmraženým embryím jsme mohli v červenci 2008 absolvovat další pokus, který byl úspěšný. Byli jsme tak šťastní, kdybych jen věděla, co nás čeká...

Od začátku těhotenství jsem byla v pracovní neschopnosti, protože pracuji jako zdravotní sestra na anestezii, na operačních sálech, tudíž v rizikovém prostředí. Díky svojí práci jsem znala úskalí a možné komplikace těhotenství, tak jsem se pořád bála, aby bylo vše o.k. Nejdřív, aby se embryo dobře uhnízdilo, pak, aby se udrželo, aby miminko dobře rostlo, aby už jsme měli za sebou kritický 25.týden, zkrátka, nejistotu jsem cítila pořád. Ale až na drobné běžné těhotenské obtíže vše probíhalo, jak má a pomalu se blížil termín porodu. Na genetickém ultrazvuku ve 20.týdnu jsme se dozvěděli, že čekáme holčičku. Celou dobu předtím jsem si myslela, že to bude chlapeček, tak sdělení, že čekáme holčičku, bylo pro mě překvapení. Dnes si to velmi vyčítám a je mi to líto, ale tenkrát jsem to dokonce obrečela... Kdybych to tak mohla vrátit zpět.

Na konci 36.týdne jsem byla na pravidelné kontrole v poradně jako vždy, lékařka mi točila monitor a dělala ultrazvuk a vše bylo o.k. To bylo 24.2.2009. Den poté jsem měla návštěvu, přijela moje maminka, tak jsme se vydaly do města, nakupovaly, koupily jsme krásný mantinel miminku do postýlky a vůbec byl takový fajn akční den. Večer v šest přišel manžel z práce a mě najednou došlo, že jsem už dlouho necítila pohyby miminka. Nejdřív jsem si říkala, že se mi to zdá, ale když jsem je necítila ani po stimulaci bříška, tak jsme se vydali do nemocnice. Pořád jsem doufala, že jen zbytečně plaším, že se přece nemůže nic dít, když bylo den předem vše v pořádku. Jak hluboce jsem se mýlila. Na příjmu v porodnici mi sestřička hned začala točit monitor, ale když přiložila sondu, tak nemohla chytit ozvy. Hned tedy zavolaly lékaře, a ten mi šel udělat ultrazvuk. Byl to služebně mladší lékař a asi si moc nevěděl rady, tak na moje otázky, jestli je tam akce srdeční, neodpovídal. To už jsem tušila, že je zle, ale stále jsem ještě doufala, že se to ještě srovná. Nesrovnalo. Přišel lékař, který měl hlavní službu, ještě dlouho studoval ultrazvuk, a pak mi řekl, že to není dobré. Zavolali mi manžela a lékař nám oznámil, že je miminko mrtvé. A že mi začnou vyvolávat porod. Připadala jsem si jak v špatném snu. Věděla jsem, že se takové případy stávají, ale proč zrovna mě, proč mě, když jsme měli takové problémy s otěhotněním, proč nám, když bylo miminko tak vymodlené a toužebně očekávané?

Ještě ten večer jsem byla přijata na oddělení gynekologie a začali mi vyvolávat porod. Byla jsem sama na pokoji a moje pocity byly příšerné. Bylo to tak neskutečné. Dívala jsem se na bříško, ještě před nedávnem tak živé a teď bylo neskutečně klidné. Ten pocit, že mám uvnitř sebe mrtvou holčičku, byl hrozný. Myslela jsem, že to nemůžu přežít, že už nemůžu žít dál. Cítila jsem hroznou bolest na srdci, jako by s mou holčičkou umřelo kus mne samé.

Celý čtvrtek mi pravidelně zaváděli prostiny a v pátek jsem se konečně dostala na porodní sál. Nechala jsem si zavést epidurální katétr, abych alespoň porodní bolesti měla o něco snesitelnější. Nemohla jsem se dočkat, až porodím, až už to všechno budu mít za sebou. Netušila jsem, že porodem všechno teprve začne, že po porodu mi bude mnohem hůř než při čekání na něj. Na porodní sál za mnou přijel manžel , zřejmě to ve zdejší nemocnici nebývá zvykem, aby byl u porodu mrtvého miminka přítomen tatínek, protože se tomu paní doktorka i sestřičky divily. Ale respektovaly to a chovali se tam k nám všichni moc hezky. Ve 13.30 byla holčička venku. Bála jsem se na ní podívat a bohužel mi to nikdo z personálu ani nenabídl. Dnes je mi to líto, že jsem jí neviděla a nerozloučila se s ní. Alespoň manžel jí viděl. Hned při porodu byla zřejmá příčina úmrtí. Emička měla omotanou pupeční šňůru kolem nožiček, pevně, až měla vytlačený dolíček v nožičce.

Následující šestinedělí bylo kruté. Hormony se mnou zle cvičily a já měla prázdnou náruč. Manžel i sestra se mi snažili naslouchat, pomoci mi zvládnout těžké období, ostatní o tom, co se stalo, nemluvili. Měla jsem problém vyjít ven nebo jít nakoupit. Všude jsem potkávala těhotné ženy a miminka. Nemohla jsem se na ně ani podívat.
Týden po porodu jsme si pořídili štěňátko. Měla jsem o koho pečovat a komu dát svojí lásku. Naše psí holčička mi pomohla asi nejvíc ze všech.

Za pár měsíců po porodu Emičky jsme se rozhodli celou anabázi s umělým oplodněním absolvovat znovu a zkusit štěstí. První pokus se zmraženými embryi nevyšel, ale další IVF už ano. Rok po ztrátě Emičky jsem už věděla, že jsem těhotná. Čekali jsme dvojčátka. Moc jsem se o ně bála, aby se zase něco nepřihodilo, ale doufala jsem, že nám je náš andílek ohlídá. 11.10.2010 jsme se dočkali a narodili se nám Tomášek a Hanička. Zdravá a donošená miminka. Teď jsou jim čtyři měsíce a zažíváme s nimi krásné chvíle. Na svojí holčičku ale myslím každý den. Už bude vždycky mojí součástí.

Bylo těžké napsat tento příběh, trvalo mi to dva roky. Sbohem náš andílku, máme Tě moc rádi, i když s námi nemůžeš být. Maminka, tatínek, bráškové a sestřička...

Jakub narozený ve 24+5.

Otěhotnět se mi podařilo po 8 letech,kdy byla laparoskopicky odstraněna endometrióza.
Před tím jsme absolvovali 2x umělé oplodnění, ale díky endometrioze, se neměla embria kde usadit.

Když jsem si udělala těhotenský test, nemohla jsem tomu uvěřit.. Roste ve mně nový život.

Do 16 týdnu bylo vše v pořádku, začala jsem malinko špinit, a byla jsem hospitalizovaná. Naštěstí to byla jenom mykóza, tak mě za 3 dny pustili domů. V 19 týdnu nám na genetice řekli, že je vše v naprostém pořádnu a že čekáme chlapečka. Další hospitalizace byla v 20 týdnu, protože se mi rozjel zánět v kloubech, tak jsem ležela na kapačkách, kde mi dávali novalgin. Ten jsem dostala i v tabletách domů, ale neužívala jsem jej., protože jsem po použití necítila pohyby pohyby. Raději jsem snášela bolest a nemohla chodit, jenom abych do miminka nedávla žádné jedy.

Ve 24 týdnu mě od rána bolela hlava a tvrdlo bříško. Měla jsem jít za 3 dny do poradny, ale říkala jsem si, že půjdu hned ráno, ať mě raději zkontrolují. Ve 22 h. večer jsem neustále chodila na záchod, kde mě to nutilo na močení. Volala jsem do Kyjova na porodní, kde mi sestra řekla, že dítě může ležet na močovém měchýří, ale pro jistotu, že máme přijet.

Po prohlídce mi primář řekl, že je to potrat....Dali mi léky na uklidnění dělohy a maturaci plic. V noci jsem ho uprosila, ať mě převezou do Brna a dají našemu synovi šanci na život. Začali totiž kontrakce po 5 minutách. Nakonec mě tedy ve 3 ráno převezli na Obilný trh v Brně na JIP. Dopoledne se kontrakce stupňovaly, a ve 14,30 přišel na svět
náš syn Jakub, 33 cm a 830 gramů. Okamžitě si jej odnesli na neonatologické odd. Dvě hodiny po porodu jsme mohli za ním.

Byl opravdu nádherný, celý po tatínkovi. Oproti ostatním dětěm byl dost osvalený a tlusťoučký na tak malé miminko. Doktoři nám řekli, že je ve vážném stavu, ale my jsme pořád doufali. Druhý den po porodu nám bylo sděleno, že má synek těžké krvácení do mozku a nic se nedá dělat. Chtěli mě propustit domů, ale já jsem s ním chtěla zůstat do konce. Ještě jsme jej stačili pokřtít, za což velmi děkuju panu děkanovi Václavu Sloukovi a sestřičkám, které to zařídili.

Další den ve 20,10 svůj boj prohrál.. Je to to nejhorší, co může rodiče potkat. První 2 týdny jsem jenom proplakala. Naštěstí mám moc hodného manžela ,který stojí při mně. Ještě teď to moc bolí... Když vidím holky, které měly stejný termím porodu jako já a ony už kupují kočárky a my vybíráme náhrobek. Ale věřím, že to tak asi mělo být a jednou ze mě bude štastná maminka.

Nikdy na tebe nezapomene. Na to jak jsi mě kopal, jak jsem ti zpívala a tatínek ti šeptal jak moc tě milujeme.
Maminka Kačka a táta Lubek

Odstraňme tabu smrti miminek z našich nemocnic!

Máme jednoho krásného chlapce. V březnu se nám měla narodit holčička. Nestihla to.

Ke konci listopadu mi znenadání začala odtékat plodová voda. V noci jsme se s manželem sbalili, mladšího syna svěřili babičce a odjeli do porodnice. Podezření se potvrdilo. Stále byla naděje, že se odtok plodové vody zastaví. Nemohla jsem uvěřit, že bych mohla porodit ve 22. týdnu těhotenství. V tomhle týdnu se ještě děti nezachraňují, takže nám nedovolili odjet na specializované pracoviště - prý by nás tam nepřijali. Dneska bych jela rovnou tam. Nevěřila jsem, že to tak dopadne: po noci těžkého zápasu, kdy jsem se snažila nehýbat aby plodová voda neodtékala, se dostavily kontrakce.

Začal porod. Bojovala jsem a modlila se. Lékaři dodnes neví, proč se to stalo a ani při pitvě se nic nezjistilo. Je nutné podotknout, že jsem se při druhém těhotenství "nestíhala" šetřit a myslela si, že když jsou za námi první kritické týdny, už se snad nic nemůže stát.

Můj muž byl jak jen to šlo v nemocnici a námi. Když už byly kontrakce opravdu silné, chtěla jsem jet na porodní sál. Odvezli mě však na sál operační - tam kde provádí potraty a jiné operační "zákroky". Protože podle lékařů šlo o potrat, nemohla jsem jít rodit do sprchy, i když jsem je o to prosila - dovolili mi jen se krátce osprchovat...hrozně dlouho mi trvalo než jsem si uvědomila, že podle doktorů nerodím, ale potrácím...a k potratu podle nich nepatří porodní pomůcky.

Samotný porod pro nás byl paradoxně krásný. Nelze to popsat, ale v jednu chvíli jsem Terezku pustila a najednou jsem věděla, že prostě ven musí, že už ji dál nemohu bránit. Naštěstí mohl být na sále i manžel (protože se ho jedna sestra zželela a pustila ho tam, předtím nás ale upozorňovali, že jeho přítomnost na operačním sále není možná). Terezku mi doktor dal po dlouhém naléhání do náruče, kde jsme mohli poprvé a zároveň naposled obdivovat její krásu.

Dodnes mi je líto těch minut, kdy ještě žila, ale doktor mi ji nechtěl dát. Nechápu co s ní dělal - podvazovat pupečník přeci nebylo třeba, tak proč mi ji nedal? Asi se obával mojí reakce - nevím. Nezapomenu na jeho poznámku, že by "to snad ani dítětem nenazýval" a na ignorantní přístup jeho a sestry, která u porodu také byla. ...Rodila jsem na nezabržděné posteli v kleče, oblečená v prokrvavělém pyžamu na sále, který nebyl porodní a nebylo zde žádné odpovídající vybavení pro porod...sestra přitom psala na stroji a bavila se s doktorem, jakoby o nic nešlo. Jak moc chybí lékařskému personálu etické jednání!

Skrze slzy jsme Terezce pošeptali, jak nás to mrzí, že tu s námi nemůže být... Pokřtili jsme ji. Byla krásná - opravdu jsem si předtím neuvědomovala jak vypadají miminka ve 22. týdnu - byla jako miminko po porodu, akorát menší - měla prsty na rukou, oči .....měla VŠE, opravdu nás to s manželem šokovalo.

Chtěli jsme naše miminko pohřbít, což není v našem zdravotnictví obvyklé. Už jsme nedoufali - po několikadenním vyjednávání s nemocnicí a následně s pitevnou (kde na nás v případě, že si pro tělo přijedeme, chtěli poslat policii) - že tělo našeho dítěte vybojujeme. Podařilo se - i díky ochotě primáře porodního oddělení. Vydali nám rodný list a proběhl řádný pohřeb. Později jsme zjistili, že po právní stránce je povoleno pohřbívat děti, které při porodu projevují známky života a váží více než 500 g (pokud váží méně než 500 g, ale žijí alespoň 24 hodin, pak mají rodiče na rodný list také nárok). Zdravotnické zařízení je povinno nahlásit příslušnému matričnímu úřadu narození živého (i mrtvého) dítěte. Na vydání rodného listu jsme tedy měli plné právo. Navíc v takovém případě nemůže být s dítětem nakládáno pro lékařské potřeby, protože po právní stránce došlo k porodu a nikoliv k potratu.

Ve světle výše uvedených informací nás překvapilo jednání porodního oddělení. Pokud bychom si totiž nestáli za svým - že tělo našeho dítěte chceme, pak bychom vůbec nebyli informováni o tom, že nešlo o potrat, ale o porod, ani o možnosti pohřbu...Vypadá to, že by si tu někdo rád zjednodušil práci. Pokud dítě váží méně než 500 g a nemusí na pitvu, pak některé nemocnice neoficiálně tělo dítěte rodičům předají a ti ho pak mohu pohřbít třeba na louce atd.. Jenže se o tom nikdo nesmí dozvědět, aby nebyl problém ze strany hygieny.

Domnívám se, že by v našem právním řádu měl vzniknout jakýsi institut, ve kterém není nutné vydávat rodný list, ale je rodičům v případě, že si to přejí, umožněno dítě pohřbít. V současnosti se vytlačuje smrt i z nemocničního prostředí, přitom se jedná o přirozenou součást života. Se mnou na pokoji byla například maminka, která dítě po "potratu" ani neviděla, protože ji to doktoři doporučili (v jejím případě byl potrat vyvolávaný kvůli vývojové vadě). Z psychologického hlediska je ale pro rodiče důležité rozloučit se s dítětem. Nepodceňujme ani truchlení a možnost pojmenovat své dítě. Možná se to bude zdát extrémní, ale z vlastní zkušenosti vím, že bych byla ráda i za fotku dítěte. Mnoho památky na jeho krátký život totiž rodičům v rukou nezůstane. Zůstane zde jen prázdná kolébka..

Zuzana H.

Dovolte, abych se Vám s mým příběhem svěřila a využila zároveň situaci k tomu, abych se s Ondrou rozloučila.

S manželem jsme si velmi přáli dítě a byli oba velmi šťastní a těšili jsme se na miminko, když to "vyšlo" a já otěhotněla. Mám za sebou jedno mimoděložní těhotenství, ale tentokrát to vypadalo dobře a miminko se vyvíjelo jak mělo. Všechny vyšetření probíhaly normálně, cítila jsem se dobře, chodila jsem do práce, pravidelně plavat a těšila se na dítě. Cítila jsem se dokonce tak dobře, že jsme si s manželem na začátku října udělali třídenní výlet do jižních Čech, byla jsem ve 25.týdnu.

Po dopolední procházce jsem začala zničehonic krvácet a manžel mne rychle odvezl do nejbližší porodnice do Klatov. Tam si mne 4 dny nechali na pozorování a když krvácení ustalo, jeli jsme domů do Prahy. Bohužel jsem začala opět krvácet a my jeli už rovnou k Apolináři, kde jsem byla už přihlášená k porodu.

U Apolináře zjistili, že mám 7 cm dlouhý hematom na placentě, nulové průtoky pupečníku, ale miminko žije. Začal se pro mne rozvíjet kolotoč rozhovorů s lékaři, bylo mi vysvětleno, které rizika hrozí, když se miminko narodí tak nezralé a že je dosti možné, že se jim mimi nepodaří rozdýchat, když ho "vytáhnou" už nyní. Musela jsem se tedy rozhodnout mezi okamžitým císařským řezem, anebo pro injekce kortikoidů k urychlení vývinu plic a dvoudenním čekáním s rizikem, že zatím umře.

Rozhodla jsem se čekat, po úspěšné aplikaci injekcí, denních dávkách různých antibiotik se lékaři rozhodli nakonec s císařským řezem počkat, neboť krevní test ukázal zlepšení. Najít však na monitoru srdeční aktivitu miminka však bylo den ode dne těžší. Byla jsem denně na ultrazvuku, lékaři kroutili hlavama, seznamovali mne bez obalu se situací. Miminku nebylo dobře, nebyl vyživován, mozek nebyl okysličován, unikla i plodová voda, přesto strašně bojoval, žil v bříšku ještě neskutečných 14 dní od začátku krvácení.

Umřel v noci 13.10.2011. Byla jsem ve 27.týdnu. Celou dobu jsem byla na porodním oddělení, kde se stále rodily zdravé miminka a u mne se situace měnila i několikrát denně...na tři špatné zprávy přišla jedna dobrá. Těch dobrých jsem se chytala jako tonoucí stébla.

Tu noc, kdy náš syn Ondra umřel se mi zdál zvláštní sen. Byl se mnou, byl již velký (tak kolem 14-ti let), byli jsme spolu ve velkém domě a místnosti plné těžkého závaží, které jsme drželi. Cítili jsme oba tu tíhu a Ondra mi řekl, že už musíme pustit a jít. Šli jsme z domu do lesa, kde byla příkrá stráň. Ondra se se mnou rozloučil a vysvětlil mi, že dál už jít nemůžu. V té chvíli jsem si všimla obrovského černého jelena s velkým parožím, který nás pozoroval. Bylo mi zvláštně úzko. I přes vysvětlení lékařů, že Ondra by byl na 80% postižený, kdyby přežil a že můj případ není až tak neobvyklý byla smrt Ondry to nejhorší, nejstrašnější co se nám mohlo stát.

Děkuji svému manželovi, že tak při mne stál. Že se mnou byl u porodu, že mě držel, když jsem úpěla bolestí a cvakaly mi zuby a já nevěděla jak dlouho to ještě bude trvat. Porod začali vyvolávat 13.10. v poledne, porodila jsem nakonec 14.10. v 16:30. V ten moment byl u toho jen můj manžel a já, porodní asistentka přišla až za chvíli. Ondra měl 2x omotanou pupeční šnůru kolem krku a byl velmi malinký, měl necelých 600gr.

Ondro, Ty ses se mnou loučil už v tom snu, ale já Tě stále nechtěla pustit. Ondrášku, milujeme Tě s tátou a obdivujeme Tě, že jsi byl tak statečný a za to, jak jsi bojoval. Navždy zůstaneš v našich srdcích. Já nevím, zda je bůh a kam jsi to vlastně šel, ale chci věřit, že TAM Ti je lépe. Nevěřím, že vše zlé je k něčemu dobré. Budeme se s Tvým tátou pokoušet o další miminko, ale i pokud se to zdaří, náš život nebude nikdy stejný jako před Tvým odchodem.

Chodívám k psycholožce paní Lauře Janáčkové, je ke mě velmi upřímná a laskavá, díky ní teď vím, co mne asi dále čeká. Brzy se vrátím do práce, začala jsem psát knihu pohádek pro mé synovce, snažím se být někde užitečná, pomáhat rodině, cvičím podle L.Mojžíšové, chodím na procházky, s manželem nás to ta událost ještě více semkla. Jen na Tebe Ondro musím stále myslet.....

Tvá maminka Pavlína

http://www.nenarozenemiminko.cz/

Dobrý den,

ráda bych vzkázala všem nynějším i budoucím rodičům nenarozených dětí, aby si vybrali jakékoliv jiné centrum genetiky než to českobudějovické. Věřím, že po přečtení našeho smutného příběhu pochopíte, proč si za těmito slovy stojím.

Vzhledem k tomu, že jsme s manželem přišli o naše první děťátko po předčasném porodu císařským řezem, byla jsem v dalším těhotenství více "sledovaná" u svého gynekologa. Jedna z plánovaných prevencí byl i genetický ultrazvuk, který jsem podstoupila za přítomnosti manžela. To, že se lékař choval arogantně, byl velice drsný při ultrazvuku a vtipkoval po celou dobu naší návštěvy, bych mu možná odpustila, ale to, že jsme přišli právě pro vyloučení vrozených vývojových vad dítěte, které jednoznačně nepoznal, mu nezapomenu do konce svého života.

Náš syn se narodil loni v říjnu opět císařským řezem lehce nedonošený, ovšem bez jednoho prstíku na nožičce a bez lýtkových kostí obou dolních končetin a se zkroucenými chodidly o180 st. dovnitř, tedy chodidly vzhůru. To, že nemá lýtkové kosti lékaři pochopitelně zjistili až z rentgenu o pár dní později po narození. Nedokážete si představit ten šok operatérů při CS, kteří o ničem takovém nebyli informováni, šok manžela, který viděl syna ihned po porodu a můj, po probuzení z narkózy.

V první chvíli si říkáte jak je to možné, když jsme prošli všemi testy???? (bez plodové vody, jelikož k tomu nebyl důvod - screening negativní a právě i genetický ultrazvuk - NEGATIVNÍ!!!!) Všechny testy tedy vycházely negativní, avšak ukázalo se, že náš lékař zřejmě neumí počítat do pěti, jelikož každý z oslovených lékařů by tuto vadu dolních končetin ve 20tt poznal a viděl na zmíněném genetickém ultrazvuku, jelikož se při něm právě počítají všechny kosti plodu. Ovšem na světě už byl náš milovaný drobeček a my doufali, že to bude vše a nožičky se časem "spraví".

Při dalším pobytu na neonatologii však synovi zjistili ještě vrozenou vadu obou očí a lékaři nevěděli zda vůbec bude vidět. Nová zjištění ovšem nebrali konce a v lednu tohoto roku jsme byli se synem hospitalizovaný na dětském oddělení nemocnice v ČB, pro dýchací obtíže a po provedené bronchoskopii v podstatě zjistili, že synovi neroste průdušnice, tzn. že se jednoho dne udusí... Se slzami v očích vám všem musím napsat, že náš syn zemřel na konci letošního února na zástavu dechu a zástavu srdce zřejmě z důvodu vrozené vývojové vady průdušnice.

Náš příběh zmařeného života a bezesných nocí naší rodiny ať je prosím odstrašujícím příkladem možné práce lékaře. Prosím vás, obraťte se raději na jiná zařízení např. v Praze.

Naším trestem je nejen ztráta již druhého dítěte, ale i fakt, že minimálně další 2 roky nemůžeme mít další děťátko právě kvůli císařskému řezu.

Andrea

Je mi 36 let. Když jsem se dozvěděla, že jsem těhotná, byla jsem moc šťastná, celé těhotenství u mě probíhalo v naprostém pořádku, nemohla jsem se a celá rodina miminka Erička Tobiáše dočkat. Vše jsme pro něj pečlivě připravovali a já se těšila na ten okamžik, až ho sevřu poprvé v náručí a uvidím jak vypadá....a pak už budeme pořád jen spolu, dokud nevyroste.

Na konci posledního měsíce a půl jsem měla vysoký tlak, dostala jsem dopegyt. Ve 36 .týdnu mě můj gynekolog předal do porodnice, kde jsem byla sepsat dokumentaci a hned další týden jsem šla na prohlídku. Bylo vše v pořádku až na ten tlak. Měla jsem preeklampsii. Ve 38. týdnu v úterý další prohlídka a to už jsem měla i bílkovinu v moči. Jako prvorodička jsem ovšem neměla o tom, co by se mohlo stát ani páru. Na monitoru bylo plno a tak mě sestřička nejdříve poslala k paní doktorce na kontrolu. Říkala jsem jí, že dopegyt mi příliš nezabírá a tlak je stále vysoký. Přidala mi tabletku navíc. Na monitoru malý údajně prý spal, takže vlastně bylo dle lékařů všechno v pořádku.

Šla jsem domů, druhý den ve středu jsem cítila pohyby miminka skoro celý den. Večer jsem si naměřila zase vysoký tlak 189/128 i po přidání dopegytu a tak jsem se rozhodla, že pro svůj klid pojedu do nemocnice na kontrolu. Po vyšetření ultrazvukem mi doktor řekl, ze neslyší srdeční ozvy miminka. Nechápala jsem o čem mluví. Myslela jsem si, že to říká někomu za mnou, že mě se to netýká. Byla jsem v šoku.

Prý musím porodit normálně. V tu chvíli jsem začala velmi silně krvácet a oblečení jsem měla celé prosáklé, začala jsem omdlévat. Odvezli mě na sál, napíchali oxytocin a já stále krvácela až do rána, kdy už jsem ztrácela vědomí, bylo mi neskutečně špatně, zvracela jsem a nemohla se pohnout z boku na záda. Doktor (ze kterého už na ultrazvuku táhl alkohol) stále tvrdil, že musíř porodit přirozeně.

Ráno po výměně služby nový pan doktor, kterému vděčím za záchranu dělohy i života mě prohlédl, udělal ultrazvuk a řekl, ze musíme ihned na sál, že stav je velmi vážný a že se mi přestala tvořit látka na srážení krve. Začal boj o můj život.

Odloučila se mi skoro celá placenta v noci a já krvácela do břicha, ztratila jsem moc krve, pomalu mi selhávaly ledviny a já o sobě téměř nevěděla. Prý v takových situacích rovnou vyřiznou celou dělohu, ale pan doktor si dal práci a vše vyčistil. Zachránil mi dělohu, abych mohla mít další děti. Poté mě převezli na ARO, kde jsem dostávala transfuze. Za pár dní mě vrátili zpět na JIP porodnice.

Začala jsem si uvědomovat, že svoje vytoužené děťátko - chlapečka, na kterého jsem čekala 9 měsíců už nikdy neuvidím, že se na mě nikdy neusměje a neřekne mi mámo.

Bylo mi hrozně. Ta bolest v srdci, to se nedá popsat. Když jsem viděla, jak nosí miminka šťastným maminkám na kojení , přála jsem si umřít. Každý mi říkal, ať jsem ráda, že jsem to přežila alespoň já, ale já se teď zotavuji doma. Je to tři týdny, co mi můj Eriček umřel 12 dní před porodem

Mě je pořád stejně hrozně. Nemůžu dělat nic jiného než brečet a myslet na něj. Prý měl dvakrát omotanou šňůru kolem krku a to byla prý asi příčina úmrtí. Pak jsem se dozvěděla od porodníka, že děti se nemůžou uškrtit na pupeční šňůře. Že se to říká maminkám, aby se udal nějaký důvod. Proč?

Na Erička nikdy nezapomenu a budu ho vždycky milovat jako správná máma. Je to stigma, které bude krvácet celý můj život. Nikdy na Tebe Eričku nezapomenu a navždy zůstaneš v mém srdíčku a budu Tě navždy milovat.

Tvoje máma, andílku můj!

Pitva prokázala, ze Eriček byl zdravé miminko - 2,630 g a 46 cm. Měl nedostatek kyslíku. Na placentě našli několik infarktů a chlapecek se udusil.

Náš příběh začal v roce 2009. Měla jsem nějaké gynekologické problémy a pan doktor říkal, že pokud bychom se rozhodli pro otěhotnění, mohlo by to mé problémy vyléčit nebo zlepšit. Nadšená jsem šla domů. S Petrem (můj milovaný přítel) jsme to probraly. A ne poprvé. Už jsme si jen tak letmo povídali, že by to bylo fajn. A tak začalo naše snažení. Uběhl rok a stále nic. Doktor mi dal doporučení do centra asistované reprodukce. Uběhl další rok a stále nic.

Po poslední inseminaci jsme jeli na dovolenou. Byla prima,Jižní Čechy. Bohužel inseminace se nezdařila. Po dovolené jsem měla chřipku. Když chřipka začala odeznívat pro změnu se opět nedostavily měsíčky. Vzhledem k tomu že se to stávalo poměrně často,řekla jsem si, že až se úplně doléčím, pojedu na injekci na jejich vyvolání. Asi po 3 týdnech jsem tam jela. Naprosto klidná a smířená s tím že si holt další rok počkáme. No ale byla mi sdělena nejkrásnější chvíle v životě. Byla jsem v 5tt. Byl to jen začátek, ale i přesto jsem byla hrozně šťastná. Těšila jsem se až to řeknu Petrovi. Byl nadšený.

Začala nám nová etapa života. Všechno probíhalo tak hladce. Bylo to na začátku listopadu. Věděli jsme to jen my dva a moje kamarádka. Pak jsem to prozradila své sestřičce. Pro rodiče jsme si to nechali jako dárek k Vánocům. Od Petra jsem dostala pod stromeček peníze na kočárek. Tak šťastní jsme vždycky chtěli být a hlavně rodina. Rodiče jak moje, tak Petrovi byly tak šťastní. Nádherné Vánoce. Za 3 týdny přišel s krásnou kyticí a zásnubním prstenem. Svatba bude 7.dubna. Abychom byli úplná rodina, až se malý Benjamin narodí.

Věděli jsme že to bude kluk. Vše probíhalo tak hladce. Kdyby mi nezačalo růst bříško a Benjamin nekopal jako kdyby hrál první ligu, vůbec bych nevěděla že jsem těhotná. Moc jsem se těšila na ty důležité kroky v životě. Svatba a pak narození našeho miminka.

Ale pak přišel ten den, nejhorší den .Ráno jsem brzo vstávala. Jela jsem na testy GTT. To bylo všechno ještě v pohodě, odpoledne jsem byla unavená a přikládala jsem to brzkému rannímu vstávání. Prospala jsem se a pak mi bylo opět fajn. Večer jsme ulehli do postele. A pak to přišlo. Začalo mě hrozně bolet břicho. Šla jsem na wc a měla jsem průjem. Chvilku mi pak bylo líp. Ale pak to bylo zpátky. Petr mi povídal ať zkusím usnout , že to bude dobrý. Zkoušela jsem, ale po 5 minutách už se to nedalo vydržet. Jeli jsme do nemocnice. V autě už jsem si říkala, že to budou asi porodní bolesti. Jako prvorodička jsem nevěděla jak je mám cítit, nebo co mám vůbec cítit. Žádná voda nebo tak něco mi neodtekla. Ani jsem nekrvácela. Až v nemocnici jsem ucítila mokro.

Na příjmu byla taková moc příjemná mladá doktorka. Když jsem se svlékala na spodním prádle jsem měla krev. Začala jsem se bát ještě víc. Petr byl celou dobu se mnou a držel mě za ruku. Přišel ještě jeden doktor. Řekli mi že rodím. Moc si toho nepamatuju, ale asi říkali že je to špatný. Petr se zeptal co je s malým.Já jsem úplně oněměla, nemohla jsem vydat ani hlásku. Doktorka řekla, že zatím je v pořádku. Petr se rozbrečel.

Toho jsem se bála že ho uvidím brečet a nebudu mu moci pomoct, protože pomoc sama potřebuji. Pak už to bylo všechno tak moc rychlý. Měla jsem rodit normálně, ale prý jsem se zavřela. Musela jsem na císaře. Pak nic nevím. Když jsem se probouzela, seděl vedle mě vystrašený a utrápený Petr. Přesto jsem v něm viděla velkou oporu. Ještě že tam čekal, až se proberu. Řekl mi, že Benjaminka odvezli do Hradce Králové. Víc už si tak nějak nepamatuji.

Matně si postupně vybavuji jak za mnou sestřičky běhaly že potřebujou podepsat tamto a ještě tohle. Pak si vzpomínám, že jak jsem se probouzela, tak zrovna vedle mě projel lékař ze záchranky, asi, a vezl pryč inkubátor. Asi to byl Ben.

To se stalo 9.března 2012. Narodil se Benjamin. Bohužel ale moc brzo. Byla jsem 24+5tt. Ale naštěstí už v té půlce kdy se snaží takovéhle drobečky zachránit. Vážil jen 770g a měřil 30cm. Říkala jsem si, že všechno bude fajn. Petr za mnou jezdil každý den a neustále jsme byli v kontaktu přes telefon. První zprávy, které jsme o Benovi měli byly, že je na přístrojích a šance máme jen 50na50. To byl pátek.

V neděli se na něho jel Petr podívat. Přivezl zprávy, že v pondělí budou dělat ultrazvuk hlavičky. Když bude vše v pořádku, budou se snažit ho při potížích držet při životě. Měli jsme volat po obědě. Neskutečně dlouhá doba. Já v nemocnici, Petr doma a se sesypanýma rodičema. Zpráva zněla docela pozitivně. UZ byl v pořádku, sice našli na mozečku nějakou skvrnku, ale zatím nemůžou říct co to je, ale prý snad nic vážného. A jeho stav se taky trošku zlepšil. Nižší nároky na kyslík, a tlak měl lepší. Všichni jsme doufali, že to dopadne dobře. Ale věděli jsme, že to bude běh na hodně dlouhou trať.

Jenže v úterý se zase zhoršil. Dostali jsme se do té horší poloviny. Co mám dělat,jak mu můžu pomoct. Nijak, nic se nedá dělat. Jen čekat. Mě ve středu pouštěli domů. Hned jsme jeli do Hradce za Benjaminkem. Petr mi říkal, že to možná nezvládnu, ale řekl mi: Budu s tebou, vždycky-neboj zvládneme to. Celou cestu jsem přemýšlela jaký asi bude. Před Hradcem se mi začali valit po tvářích slzy jak hrachy. Nevěděla jsem, co mám dělat, říkat, prostě nic-jen obrovský prázdno. Hrozně jsem se těšila, ale zároveň bála.

Leží na jednotce intenzivní a resuscitační péče.Odezinfikovali jsme si ruce, navlékli do pláště a šli za ním. Neskutečná bezmoc. Ležel tam celý oteklý, vůbec se nehýbal. Jen ležel, měl roztažené nožičky a ručičky a byl napojený na spoustu hadiček. Jeho stav byl stejný a beze změny. Alespoň jsme věděli, že se nezhoršil. Na tyhle okamžiky nikdy nezapomenu.Každý den jsme volali. Bylo to jak na houpačce, jednou lepší a jednou horší. V sobotu 17.března jsme se za ním chystaly. Měli jsme zrovna výročí, kdy jsme se s Petrem potkali. Těšila jsem se na dobré zprávy, když je takový výjimečný den, nemůžou nám říci jiné než dobré, ne?

Stáli jsme u inkubátoru a koukali na něj. Byl pořád stejně oteklý. Čekali jsme na doktora. Ten si nás vzal vedle do místnosti. Co se děje, říkala jsem si. Vždycky nám všechno říkal u něj. Jeho stav je velmi kritický už od narození. Narodil se moc brzy, jeho převoz, vysoké nároky na kyslík, tlak se opět zhoršil, inzulin mu museli podávat a nastává nejhorší multiorgánové selhání. Šance na jeho přežití se rapidně zmenšily. Pokud to přežije, nebude s největší pravděpodobností schopen normálního života. Pokud nastanou byť i sebemenší komplikace, bude konec. Hrozné zprávy. Nevěděla jsem opět co mám dělat. Doktor mi řekl - nemůžete dělat nic a ani po vás nechci, abyste cokoliv říkala nebo dělala. Pokud nastane konec, zavolají nám abychom se přijeli rozloučit.

Jeli jsme domů. Celou cestu jsem brečela. Jeli jsme k našim říct jim, jak na tom je jejich první vnouček. Já jsem nic neříkala. Ten den jsem už s nikým nepromluvila, jen s Petrem. V neděli byl jeho stav stejný. V pondělí se malinko zlepšil. Dostal šanci a nasadili antibiotika. V úterý mi oznámili že došlo k proleženině jícnu a pokud dojde k infekci, jako že při krmení je ta šance docela velká, bude to konec. To už jsme s tím byli tak nějak od soboty docela smířeni, ale nepřipouštěli si to.

Petr ve středu vstával do práce. Je pravda, že každý den jsme byly vzhůru už od 5 hodin. Stejně jsme toho moc nenaspali. Najednou přiběhl za mnou do ložnice s telefonem na uchu a brečel. Věděla jsem, že je konec.

Máme se přijet rozloučit. Brečeli jsme celou cestu za ním. Když jsme tam přijeli, už tam ležel zabalený v zavinovačce a na hlavičce měl malinkatou čepičku. Ležel v inkubátoru. Byl tak maličký a neskutečně krásný. Nevěděla jsem , jestli si mám říct abych si ho pochovala. Nevěděla jsem, jestli je to vhodné. Jen jsme tam u něho stáli a plakali. Řekla jsem mu, ať tam nahoře na nás dává pozor a pěkně nás hlídá. A že mu tam bude líp, tady u nás že by se jen trápil. Svým způsobem nám spadl kámen ze srdce, pocit, že je to za námi. Ale vzápětí přišla vlna lítosti, strachu, nejistoty, prázdnoty. No co budu psát, vždyť všichni tady víme jak nám je. Jedinou vzpomínku na Benjamínka budeme mít v srdíčku navždy. Bohužel nemám ani fotku z UZ měla jsem je v průkazce a tu už nemám.

Naše trápení trvalo 13 dní. Bylo to tak dlouhé. Náš bojovník bojoval statečně. Víme, že se nám jedna kapitola života uzavřela. Začne jiná. Ale vzpomínky,strach a hlavně ta prázdnota zůstanou navždy. Dnes je to měsíc co se Benjaminek narodil. Předevčírem jsme se s Petrem vzali. Svatba byla malá a v kruhu rodinném. A to bylo fajn. Nezrušili jsme ji, alespoň jsme měli jiné starosti. Odpoledne jsem plakala smutkem já a večer Petr. Oba jsme věděli, že tohle jsou slzičky pro Benjaminka. Náš vztah tohle všechno tak moc upevnilo, že jsem si jistá, že tenhle chlap mě nikdy neopustí. Ani jeden z mých dvou chlapů. Bolí to a bolet bude navždy. Snad je to i proto že bolest je jeden z projevů lásky a milování.

A věř Benjaminku, že milovat a lásku ti budeme dávat navždy.

S Karlem (manželem) jsme se snažili o miminko již nějakou dobu. Pokaždé jsem si "myslela," že se už konečně zadařilo a když jsem po roce ztrácela naděje a myslela si, že je se mnou něco v nepořádku, lékařka mi řekla, že mě pošle do Gennetu a že se se mnou vsadí, že hned jak mě tam objednají (čekačka je přibližně dva měsíce), že do toho vlítnu a byla to pravda. :D

Těhotenství probíhalo naprosto v pořádku a to i přesto, že mi zemřel tatínek a necítila jsem se psychicky moc dobře. Sice jsem určité "neduhy těhotenství" snášela horko těžko, ale moc jsme se na miminko těšili. Manžel mě v těhotenství na rukou nosil.

Na konci těhotenství, těsně před vánoci (termín jsem měla 31.12.12) mě na dva dny zavřeli do nemocnice. Na kontrole se jim nelíbily moje otoky, hraniční výsledky a vysoký tlak. Pamatuju si jinou "maminku", která byla hospitalizovaná se mnou a protože byla ještě dost před termínem a vypadalo to s ní špatně (že o miminko přijde), dávala mi uháčkovaný kabátek se slovy, že my to máme už jistý. Bohužel, občas si její slova připomenu a říkám si, že jistého nikdy není nic.

Ve středu 2.1. 2013 mi odpoledne ztvrdlo bříško a malý se nehýbal. Myslela jsem, že zase spinká a zbudí se zase večer a bude řádit. Jenže nic. Po domluvě s Karlem jsem večer zavolala do Podolí a po doporučení, abych přijela jsme se tam vydali. Dodneška si říkám, že jsem si myslela, že jde o planý poplach. Na porodním mě zkoušeli připojit na monitor. Ale NIC - nenašli srdíčko. V tu chvílku mi bylo jasné, že to je opravdu velmi zlé, ale naděje ještě byla. Sestřička zavolala okamžitě lékařku a připojili mě na ultrazvuk. Bohužel bušící srdíčko nenašla ani paní doktorka a další přivolaný lékař už jen zakýval hlavou, že je maličký mrtvý. Karel byl vedle mě, byl z toho stejně na špatný jako já. Doporučili mi standardní porod, pro budoucí další možnosti otěhotnění a rychlou rekonvalescenci.

Přišlo mi to děsivé, porodu jsem se strašně bála už tak, navíc jsem si stále plně neuvědomovala, že ten maličký je mrtvý. Přála jsem si, aby mě uspaly a nejlépe, abych nic nevěděla, necitila a mohla si říct, že se tohle nikdy nestalo, ale přesto všechno jsem souhlasila s lékaři, že lepší bude porod klasický, už jen proto, abych mohla rychleji mít další miminko, které sice ránu nikdy nezacelí, ale alespoň trošičku zmírní.

Porod jsem zvládla v relativní pohodě, až jsem se divila - sice konec už byl trochu brutální. Provokačku mi dali kolem půlnoci a v šest ráno 3.1.13 bylo po všem (zaplaťpánbůh). Odrodila jsem celkem v klidu, Karel byl se mnou celou dobu. Miminko naštěstí ihned odnesli (stejně člověk doufá, že se lékaři spletli a malý začne brečet) a mě ošetřili. Měli jsme pak možnost miminko vidět , lékaři mi doporučili se s ním "rozloučit". Byla jsem ráda, že jej zavinuli a koukala jen hlavička. Možnost se s ním rozloučit a uvědomit si, že se to bohužel opravdu stalo a myslím, že se s tím pak člověk smiřuje lépe, uvědomí si to a je schopen tomuhle neštěstí věřit, i když to hodně bolí, strašně moc. Pohřeb jsme odmítli, jelikož bych to už psychicky nezvládla ani já, ani manžel ( těch pohřbů bylo prostě nějak moc - můj tatínek.)

Musím poděkovat porodnici v Podolí, sestřičce i lékařce co mě pomáhala rodit. Na konci jsem sice řvala jak na koncertu Manowar a málem přišla o hlasivky. Byly na mě hrozně milé, hodné a neskutečně mi pomohly. Jak od bolesti fyzické, tak psychické. Taky musím hrozně poděkovat Karlovi, byl se mnou celou tu dobu, byl hrozně hodný a celý to prožíval se mnou. Zažil úplně stejně hnusnou bolest jako já a oba dva se s tím musíme společně smířit a srovnat. Naštěstí máme jeden druhého a bez něj bych to nikdy nedokázala zvládnout !!! Upřímně nejvíc mě dostalo to, že Karel plakal a já ho utěšovala se slovy, že bude lépe, že musíme držet spolu a doufat, že příště se tohle už nestane -tedy doufám v to !!

Co se týká maličkého měřil 53cm a vážil 3530g, čekáme na kompletní zprávu, prý to trvá až tři měsíce, než dojdou všechny výsledky, ale předběžně našli uzel na pupečníku. Doslova uzel. Maličký se asi dřív jak hopkal prostě protočil a jak rostl, tak si jednou prostě zatáhl a bylo neštěstí na světě. Co jsem četla, tyto problémy se stávají, ale jsou vyjímečné a jedná se o obrovskou náhodu. Na UZ to nezjistí a pupečník se většinou utáhne až při porodu, takže miminka pak jsou mírně přidušená.

Psychicky jsem na tom již lépe . Díky- rodině, lékařům, kamarádům a hlavně manželovi, kterého miluji jako nikoho na světě. Bude to trvat ale dlouho - to vím, než snesu pohled na malé mimčo a dětský pláč... To je věc, kterou nedokážu zvládnout a potrvá hodně moc dlouho, než se ta rána zahojí. Máme fotku, otisk ručičky a nožičky na kartičce a slibuju, že si najdu místečko, kde každý rok 3.1. zapálím svíčku a na malého Karla (po tátovi) si vzpomenu.

Vím, že nejsme sami, kterým se to stalo a ani poslední. Ale věřím, že s Karlem to zvládneme a v srdíčku je ještě další místečko, jen se musíme fyzicky a psychicky dát trošku dohromady a doufat, že se nám zadaří mít další miminko a že to tentokrát dopadne dobře.

Všem maminkám chci říci, že nikdy nemáme nic jistého. Je hloupost si to myslet, důležité je mít po boku manžela (přítele) a rodinu. Díky nim se to zvládnout dá a člověk musí stále doufat, že se časem ta hrůza přežene a stane se něco krásného.

Lucka a Karel, 3.2.2013

Karlík se narodil v úterý 16.2.2010 v 11h 48 min., měřil 46cm a vážil 2,45kg. Narodil se pěkně v termínu. Moc jsme se na něj těšili, do poslední chvíle jsme nevěděli jestli na nás vykoukne Karlík nebo holčička...Byl krásný a stálet na nás vyplazoval jazyk.

Moc mu zemský kyslík nesvědčil, a tak ho dali do inkubátoru...Třetí den nám odjel do Brna do nemocnice na operaci, zjistili mu neprůchodnost střev, tak mu ten kousek odoperovali a že na čas bude mít stomie - takové vývody z bříška a později se to zase spojí... Bohužel za týden následovala další operace, protože došlo ke srůstům, a tak se to nějak komplikovalo...Nakonec 29.3. večer musel akutně podstoupit poslední, třetí operaci, na kterou byl velmi slabý...

Pooperační stav se už nelepšil, přestože kolem něj celou noc doktoři a sestřičky běhali. A tak v úterý ráno, v 6h 45 min., kdy mu bylo přesně 6 týdnů, nám Karlík odešel do nebíčka, kde na nás bude čekat....Narodil se den před Popeleční středou, odešel ve svatém týdnu a poslední rozloučení bylo na Velký pátek. Nikdy na něj nezapomeneme, odešel náhle, stále ho milujeme a moc se na Karlíka těšíme.

Karlíku, zůstávej s námi! A děkujeme za Tebe!!!

Aničko moje, včera to byly tři roky, kdy jsi se narodila. Pořád na Tebe myslím.

Chtěla jsem Ti napsat, abys věděla, že můžeš být na svojí mámu pyšná. Za tři roky Tvoje máma ušla hodně moc dlouhou cestu. Byla kamenná, trnitá, pády na ní ze začátku bolely a proteklo na ní moře slz. Ale došla jsem až sem k datu 16.10.2012. Tobě by byly 3 roky.

Abych se z porodu zvedla z postele (vždyť víš, jaké bylo naše těhotenství), tak jsem začala chodit na rehabilitaci, cvičila jsem dle pokynů cviky dle metody L. Mojžíšové a poté se dostala ke cvičení Pilates. PILATES mě vedle dalších věcí postavil na nohy a naučil mě se znovu dívat před sebe, být vzpřímená a vnitřně vyrovnaná. Oslovil mě natolik, že jsem si za ten první dlouhý rok bez Tebe, moje milá, udělala rekvalifikační certifikovaný kurz Pilates. Takže je ze mne lektorka. Pilates je cesta, na kterou jsi mě navedla Ty. A já Ti za to děkuji.

Je to běh na dlouhou trať, pořád je kam jít a kde se zlepšovat. Začala jsem hned po úspěšné certifikaci učit. Ze začátku to byly 3 děvčata, pak jsem otěhotněla s Tvojí sestřičkou Barborkou. I přesto že to bylo těhotenství psychicky naprosto odrovnávající, držela jsem se fyzicky a chodila sama cvičit a na konci těhotenství jsem dokonce už opět sama lektorovala, tentokrát těhulky. Tři měsíce po porodu Tvojí mladší sestřičky Barborky jsem nelenila a už jsem stála v sále před maminkami po porodu, které jsem v těhotenství sama odcvičila ještě s bříšky. Byla to pro mne meta, chtěla jsem být pořád s Tebou, protože Ty jsi mi ukázala cestu a já se jí držím zuby nehty. Mám ten pocit, že tak jsem u Tebe blíž.

Vedle maminek po porodu jsem začala učit i ženy, které se snažily o miminko, takže jsem k principům Pilates přidala cviky Ludmily Mojžíšové a své zkušenosti s Tebou. Myslím, že vše je tak, jak má být. Potkala jsem děvčata, která mají jiná trápení a moc si přejí miminko, jenže k tomu je třeba pokory, víry, odhodlání, vnitřní vyrovnanosti a velké trpělivosti. Seznámila jsem se tam s fajn holkama. A jak to tak bývá, některé z žen pochopily, že k životu se musí přistupovat s pokorou. Jedné jsem obzvlášť moc přála, aby otěhotněla. A Ty o tom víš, já jsem Tě o to poprosila, abys jí poslala ze shora hodnou dušičku. No a když mi Míša poslala sms, že je těhotná, tak jsem jásala štěstím, protože jsem věděla, že Ty moje holčičko s andělskými křídly jsi se mnou a pomáháš mi. Poté jsem jí cvičila jako těhulku. A ačkoliv měla termín na začátku října, tak mi až včera, tj. 16.10.2012 poslala nádhernou fotku s její malou holčičkou Nikolkou, kterou přivedla nakonec císařem na svět. Já věděla, že ten termín bude právě v den Tvých 3. narozenin.

Jsem šťastná, vím že existují věci mezi nebem a zemí a že Ty jsi pořád se s mnou a že mi posíláš znamení. Jsem za to šťastná, i když mi tečou slzy.

A pochlubím se Ti, když mě trochu trápila nepodstatná věc na začátku září, tak mi přišla vzápětí nabídka cvičit Pilates ve větším sportovním centru Delfín (u nemocnice - jak parodické v našem případě, viď?), tak jsem jí přijala. I když mám za sebou odučených jen pár hodin, tak se jim tam styl mého učení a myslím, že i já, líbím. Prý si mne tam ženský chválí, tak jsem ráda. A mám do centra vytvořit na sebe profil a napsat motto. Co říkáš tomuto: „Pilates je jako moje dítě!“ Líbí se Ti?

Posílám moře pusinek tam do nebe pro Tebe, Aničko moje.