Říká se, že těhotenství je nejkrásnější období ženy. Mohu potvrdit. Vyhnuly se mi veškeré nevolnosti a bolesti, nejbližšímě rozmazlovali a s rostoucím bříškem jsem se čím dál více těšila na miminko. Šest měsíců jsem se vznášela na těhotenském obláčku, ze kterého bohužel následoval strmý pád. Toto idylické období skončilo letním slunovratem, kdy se nás život zahalil do temné mlhy..
 

Po rodinné oslavě se probouzím do prvního letního dne a chci si dojít na záchod. Zvedávám se z postele a strnu hrůzou. Krev! Proudy krve! Panebože, co se to děje? Vím, že tohle nevěstí nic dobrého. Začínám panikařit, manžel vyskočí z postele a jedeme na pohotovost – v neděli, v 6 hodin ráno, sluníčko pomalu vychází..

„Vždyť vy rodíte, jste otevřená na šest prstů“ oznamuje mi zděšená doktorka. Prosím? Nerozumím, nechápu, já mám přeci termín až v říjnu! Převoz na porodní sál a doslova válečná porada doktorů, co se mnou. Jsme v Pardubické nemocnici, kde nejsou připraveni na takto nedonošená miminka. Přichází ke mně doktorka. „Zkusíme vás převézt do Hradce, ale jestli začnete rodit v sanitce, tak to bude průser.“  To povzbudí. Následuje rychlá akce, převoz do sanitky, společnost mladého doktora, který se při mém sebemenším pohybu děsí, zda už nerodím a vyděšený manžel v autě, který je dokonce rychlejší než houkající sanitka. Zvládli jsme to všichni.

Druhý den na JIPu v Hradci. Rozpíchané ruce, kolem mě samé hadičkya stále riziko, že můžu každou chvíli porodit. Mám zánět, na který dostávám antibiotika. Domlouvám břichu i sobě, vždyť mi přeci nerodíme, co všichni máte? Na pokoji se střídají ženské, každá se svým ojedinělým příběhem. Nestačím se divit. „Šest potratů a teď na posedmé to vypadá, že to snad vyjde.“„My už na dítě čekáme čtyři roky.“ „Celý život jsem mít dítě nemohla a nakonec jsem otěhotněla až ve čtyřiceti.“ Uf jsem na místě, kde je koncentrace těch největších ženských dramat. A to jsem si donedávna myslela, jak je porod ta nejpřirozenější lidská věc…Do toho je hned vedle porodní sál, takže o ty správné kulisy není nouze  - hekání se ozývá téměř nonstop.Přichází doktor z neonatologického oddělení, a co možná nejšetrněji mi povídá, jaké všechny komplikace a vady mohou u takto předčasně narozeného dítěte nastat. Jestli tedy vůbec přežije. Prognózy nejsou příliš povzbudivé – třetina dětí v tomto týdne těhotenství umírá, třetina může mít těžké postižení a zbytek je bez či s mírnými následky. Připadám si jak ve zlém snu. Každý den v břichu je prý dobrý.  „Však mi vydržíme“ ujišťuji doktora.  Navštěvuje mě manžel a ještě intenzivněji společně domlouvámebříšku..Jako rodiče zatím nemáme respekt, miminko nás neposlouchá a dere se na svět.

Třetí den na JIPu, vedle mě leží ženská, která si stěžuje, že tady nemá v koupelně masážní vanu, jídlo je hnus a v televizi chybí stanice Óčko. Bože - takové starosti bych chtěla mít. Je večer, cítím se zvláštně, slabě mě bolí břicho, snažím se nedělat žádný pohyb navíc. A najednou.. Praská plodová voda, jsem durch, postel je durch..Ach ne, je to tady, vždyť já přeci nemůžu rodit?! Věčná stěžovatelka přivolává sestřičku. „Vemte si jen to nejnutnější, jdeme vedle na sál“. Popadnu mobil a plyšáka a jdu tedy vyděšená rodit. Myslím, že na mě musí být opravdu tragikomický pohled.

„Už vidím hlavičku, ještě jednou zatlačíte a bude venku!“ říká mi sympatický mladý doktor, na krku korálky, a kdyby z práce jezdil na skejtu, tak bych se asi nedivila. Po pravé ruce mám milou porodní asistentku, vysvětluje mi jak dýchat. Vůbec nic jsem nestihla nastudovat, tak jsem ráda za každou radu. Levou ruku mi mačká manžel. Stihnul to - jako vždy, je na něj prostě spoleh! A ještě nemůžu zapomenout na svého plyšáka – pejska, který vše pozoruje nad mojí hlavou. Naše kompletní sestava, která na svět přivádí nového človíčka, je připravena. Pořádně zatlačím, asi si i zakřičím a Jonášek je venku! Neuvěřitelné. Slyším křik a zmocní se mě velká úleva – žije. Sestřičky ho rychle berou do vedlejší místnosti do inkubátoru, manžel může jít s nimi. Cítím se fit, hned bych běžela za nimi, ale musím ležet a odpočívat. Uvědomuji si, jak byl celý porod rychlý, od té doby co mi praskla voda, neuběhla ještě ani hodina. Už ani nemám tolik strach, věřím, že je o něj dobře postaráno. Po chvíli mi Jonáška přiváží ukázat v inkubátoru, alespoň na moment vidím našeho chlapečka. Odváží ho do vedlejší budovy na neonatologické oddělení. Manžel mi ukazuje fotky. Je nádherný! Jeho Apgarscóre – 7 – 9 – 10. To je docela slušné, že? Vše má, nic mu nepřebývá, váží 845 kg, je to drobeček, ale velký bojovník!
 

Jonášek se narodil ve 25. týdnu těhotenství, je považován tedy za extrémně nedonošeného. Předčasný porod vyvolal zánět, o kterém jsem sama ani nevěděla. Co zánět způsobilo, to už mi bohužel nebyl nikdo schopen říci. Občas se to prý stává, vše je v pořádku a z ničeho nic porodíte. To bych asi i pochopila, ale že vše může být tak brzy a tak rychlé, to bych nevěřila ani ve snu. Co naděláme, teď je potřeba bojovat.
 

Po porodu se Jonášek chytá dobře, dokonce zkouší hned sám dýchat!Laktace se u mě kupodivu také rozbíhá a už po pár dnech mu dávám své mléko. Sice ne tak romanticky jako při kojení, ale přes stříkačku s hadičkou, která mu vede přímo do bříška. Však i to se počítá a doktor mě stále povzbuzuje, jak je mateřské mléko pro něj důležité. Chodím za Jonáškem „odstříkávat“, mrazímmléko na horší časy a dokonce mé přebytky dávají ostatním miminkám. Odsávačka se stala mojí nejlepší kámoškou, která je po mém boku ve dne v noci. Nikdy jsem netušila, že laktace může být taková věda.

Po necelém týdnu se stěhuji přímo na kliniku k Jonáškovi, respektive o patro výše na lůžkové oddělení pro matky. Můj nový dočasný domov. V nemocnici jsem nonstop a nemůžu bez žádanky opouštět areál. Jsem však moc ráda za tuhle možnost.  Za Jonáškem chodím každé tři hodiny. Mezi tím spím, jím, maluji, čtu si a v koutě zahrady nemocničního areálu cvičím ráno i večer jógu. Po dlouhé době má můj život pevný řád. Trochu paradox, že zrovna v nemocnici. Sem tam mi den zpestří nějaká návštěva (všem moc děkuji!) a samozřejmě i manžel jezdí tak často, jak jen může. Tohle vše mě drží nad vodou a dobrou náladu se snažím přenášet i Jonáškovi.  Zpívám mu, povídám pohádky a hlavně vyprávím, co vše krásného ho venku čeká. Jsem také ráda, když mě v tom vystřídá občas manžel a zazpívá mu svoji píseň „O delfínech“. Já jen tiše pozoruji..

Dny ubíhají rychle. Některé jsou veselejší, třeba když Jonášek pěkně papá, sám si dýchá, přibývá na váze či když jsem ho mohla jednou chviličku klokánkovat. Pochovat si svého chlapečka, dát mu pusinku na hlavičku.. To byla nádhera! Jiné dny jsou však smutnější. Hlavně nedozrálé plíce ho často zlobí a opakovaně musí být připojen na plicní ventilátor.  Prostě život jak na houpačce, kdy se ráno probudíte a nevíte, zda vaše dítě bude žít. Nezbývá nám, než být trpělivý a stále věřit, že vše dobře dopadne.

Bohužel ani optimismus, dobrá víra, společná síla a všechny talismánky na ruce i krku někdy nepomůžou. Nespravedlivé. Neslýchali jsme už odmala, že život je nespravedlivý?Jonášek umřel 16. červencepo těžkém zánětu slepého střeva – odborněji řečeno na nekrotizující enterokolitidu. Ani dvě operace tomu nemohly zabránit, ač doktoři dělali, co mohli. Zánět vyvolal celkovou sepsi orgánů, krvácení do jater…  Po první operaci, kdy jsme se za ním po probdělé noci v autě před nemocnicí (manžel nemohl ke mně na pokoj) byli podívat, se stalo něco neuvěřitelného. Jonášek nám tak silně tiskl ručičkou prst jako nikdy předtím. Bylo to opravdu zvláštní, velmi silné, nechtěl se pustit. „Určitě nám chce dát najevo, že bojuje dál!“ utěšovala jsem se. Manžel mi však později prozradil, že mu spíše přišlo, že se s námi takto loučí. A měl bohužel pravdu.  Při další návštěvě jeho stav již nebyl slučitelný se životem a Jonáška už jen uměle udržovali při životě. Když jsme se tento ortel od doktora dozvěděli, těžko popisovat, co jsme prožívali. Totální bezmoc a beznaděj.  To už opravdu není žádná šance, jak zachránit našeho chlapečka?

Dostali jsme prostor se s Jonáškem osamotě rozloučit, naposledy si ho pochovat, zazpívat mu… Přes slzy jsme neviděli. Sestřička nám nabídla i společnou fotku. Přišlo mi to dost morbidní, manžel však hned souhlasil. Nyní jsem za tyto společné fotky nesmírně ráda.Přístroje, na které byl Jonášek po celý svůj život napojený, přestaly pípat a nás synáček nám zemřel přímo v náruči…

Včera to byly čtyři měsíce od Jonáškova narození a také tři měsíce od Jonáškova pohřbu.  Je to až děsivé, jak se vše vrátilo do starých kolejí a život plyne dál… Často na něj myslíme, představujeme si, jak už by byl teď velký, pláčeme a smějeme se zároveň. Někdy nechybí ani černý humor – vezmemeJonáška na výlet, ať se taky podívá! A vážně uvažujeme, že jeho urničku s popelem přibalíme do krosny na cestu do hor. Kdo nezažil, nepochopí.

Jsme však vděčni za každý den, kdy byl Jonášek s námi. A ve vzpomínkách už navždy zůstane. A i to přeci není málo!Nechceme smutnit, že odešel, chceme se radovat, že přišel. Jonášek navždy prozářil náš život. Děkujeme.

Věnováno mému báječnému muži, který mi byl a stále je neuvěřitelnou oporou. Za podporu moc děkujeme celé rodině a všem kamarádům, kteří na nás při našich těžkých chvílích mysleli a bojovali s námi. A v neposlední řadě obrovské dík panu doktoru Malému za jeho neuvěřitelně lidský přístup a nasazení, sestřičkám a celému neonatalogickému oddělení FN Hradci Králové.

Karolína